Čtení: Rut 1,1-17 | Text: 1 Pt 1,24-2,4 | Písně: 161, 379, 635, S318, 452 | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 27.4.2014 Den Diakonie
Bratři a sestry, milí přátelé, pracovníci Diakonie!
Nejsem už nejmladší a pamatuju časy, kdy se všichni ve škole učili povinně teze z marx-leninské filozofie. A mezi tyto teze patřil i výrok, že náboženství je opium lidstva. Možná budete překvapeni, když povím, že čím déle jsem věřící, tím více chápu, proč tento výrok z úst klasika marx-leninizmu vyšel. Dokonce jsem ochoten mu dát za pravdu. Chápeme-li totiž náboženství jako základ mocenské ideologie, a žel tomu tak v dějinách často a dlouho bylo, pak ani náboženství nemůže být ničím jiným než opiem, tedy klamem pro bezmocné a chudé a nástrojem klamu pro mocné a bohaté. Jednou ze zbraní, kterou se tento klam po staletí udržoval, byla neznalost Bible. Dlouho trvalo, než se Bible stala knihou přístupnou širokým vrstvám obyvatelstva, tak, jak je tomu dnes.
Už ve 12. století však žil na jihu Francie úspěšný pekař, jistý Petr Valdés. Protože se mu podařilo vydělat prodejem rohlíků dost peněz a toužil znát Bibli, najal si překladatele a nechal si přeložit Nový zákon do pro něho srozumitelné francouzštiny. Když si pak Nový zákon sám přečetl, upřímně se vyděsil.
Vyděsila ho obrovská propast mezi novozákonním ideálem a skutečným životem jeho doby. To ho vedlo k tomu, že prodal své prosperující pekařství a stal se misionářem. Založil hnutí, které má dodnes své stoupence především v nepřístupných alpských údolích, kam museli valdenští uprchnout před staletí trvajícím pronásledováním.
Chceme-li čemukoliv opravdu porozumět, pak musíme ke zdroji. Ad fontés, k pramenům, jak praví klasik. Když tedy opustíme náboženství jako soubor nějakých dogmat, příkazů a zákazů, lidských výkladů a představ a podíváme se do Bible samotné, zjistíme, že věci mohou být i jinak.
Tak si vezměme jen ten začátek dnes čteného textu: „Neboť `všichni lidé jsou jako tráva a všechna jejich krása je jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne,…" (v. 24). Je snad v tomto konstatování něco opojného? Není to spíš až příliš depresívní, příliš surové konstatování, že člověk je tvor smrtelný? Kde je jaká velikost a výjimečnost člověka v rámci ostatního živého stvoření? Člověk jako tráva? Bezcenný a pomíjivý? Jeho sláva jako květ trávy? Jako něco, co je chvíli a pak uvadá, mizí? To je spíš na mašlu jak se říká lidově. To je kruté a tvrdé konstatování reality, jaká je.
Jste tu dnes mezi námi mnozí, kteří pracujete v domově na Jabloňové a na Ohradě, tak dobře víte, jak život člověka končí. Dobře víte o lidech, kteří ztratili síly fyzické i psychické, které přestalo poslouchat jejich tělo nebo jejich hlava, jejich mozek přestal sledovat dění v okolí. Za ta léta, co také navštěvuji tato zařízení, jsem se tam setkal s mnoha pozoruhodnými lidmi, kteří prožili bohatý a dobrodružný život. A mnozí prožili tolik těžkostí, že si člověk říká, jak jen to dokázali unést. Ale nepoznáte na nich nic, pokud nezačnou oni sami nebo jejich blízcí vyprávět. Pak si člověk uvědomí, že oni prožili totéž, co my dosud relativně mladí a zdraví.
Přiznám se vám k jedné věci, která asi není moc profesionální. Čas od času, když přijdu do některého z domovů, mě přepadnou myšlenky, že já sám vlastně dopadnu stejně. A pak se v duchu ptám: Budu jako tady ten, co už jen leží a pouze občas zasténá bolestí? Nebo jako ten, který při každé návštěvě stále dokola vypráví ten samý příběh a druhým tím leze na nervy? Nebo jako ta, která si věčně stěžuje, že ji někdo pronásleduje, bere jí peníze či věci nebo jinak ubližuje? Když si člověk vpustí takové myšlenky přespříliš k tělu, chce se mu brečet, křičet nebo smát, plakat či naříkat. Trhá ho to jaksi na kusy, krade všechny iluze, které o sobě má. A nejraději by pak člověk utekl někam daleko a křičel: Bože, jen ne tohle!? Já nechci?! – Ale copak ten, co je v takovém stavu, chtěl?! Copak si to tamta zvolila?!….
Co tihle lidé prožili, než se dostali na tuhle poslední štaci? Jaký byl jejich život? Jak už jsem zmínil, ti, kteří mohou ještě vyprávět, často mluví o životě pro mě někdy až překvapivě naplněném a barevném, i když ho prožili „jen" na pasekách a ve zbrojovce. A víte, v čem se v naprosté většině tito lidé shodují bez ohledu na to, zda o sobě tvrdí, že jsou či nejsou věřící? Že ten jejich život byl příliš krátký. To řekne nejen sedmdesátník před koncem života. Totéž kupodivu řeknou i ti, kteří překročili devadesátku. Můj život byl příliš krátký a utekl jako voda. „… jako tráva a …. jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne,…" Tak praví apoštol Petr, i když jeho výrok je ve skutečnosti citátem z žalmu, tedy výrokem, který kdosi zaznamenal již stovky let před apoštolem.
Celá Bible je kniha nadčasová, což je zde vyjádřeno právě v kontrastu s lidskou pomíjivostí – slovo Hospodinovo zůstává na věky. Tedy právě výrok o pomíjivosti člověka má trvalou platnost. Pomíjivý byl člověk před tisíci lety, který chodil pěšky nebo jezdil na oslu. Stejnou pomíjivost prožívá i dnešní člověk, který se vozí v Octavii nebo létá v Boeningu. Pocit pomíjivosti prožíval člověk, který před sto lety bez pomoci umíral na zápal plic stejně jako člověk, kterému dnešní medicína je schopna díky antibiotikům prodloužit život. Dříve nebo později pocit pomíjivosti každého z nás dohoní.
Do tohoto světa pomíjivosti však Bible přináší radostnou zprávu, evangelium. Ano, člověče, jsi pomíjivý a je to mnohem horší než si často připouštíš, ale je tu dobrá zpráva: Existuje život, který nepomíjí. Existuje ten, který nepomíjí a nepomíjející život nabízí. To je zpráva obsažená nejnázorněji v příběhu Ježíše Krista: On sice zemřel v utrpení, ale Bůh ho vzkřísil zmrtvých. Tak jsme si to připomínali před týdnem o velikonoční neděli.
Tato zpráva je v Bibli napsaná kvůli nám. Má nám dodávat sílu právě k tomu, abychom nežili v klamu o tomto světě. Když opravdově přijímáme biblickou zprávu o věčném životě, pak navzdory v úvodu zmíněné tezi marx-leninizmu, právě máme šanci vidět život na tomto světě střízlivě, realisticky s celou jeho bolestností a tragičností. Jsme schopni to vnímat, protože už nežijeme jen z toho, co nám dávají naše oči, uši, chuť, hmat, naše smysly i naše pudy. Už dostáváme sílu žít tím, co nám dává Boží Slovo, tedy to Slovo, které nám ukazuje smysl života hlubší, než si sami dovedeme představit. Historie sama ukázala, jak právě ideologické teze marx-leninizmu přivedly celé společnosti do iluze se strašnými důsledky, jak se samy staly právě tím opiem, kterým se opájely široké vrstvy obyvatelstva a žel mnozí se z tohoto opojení dodnes neprobrali.
Bible nás však nevede ani k tomu, abychom sice připustili krutou realitu života a po vzoru některých starých filozofů si řekli: Jezme, pijme, užívejme života, však zítra umřeme! Právě naopak: Když si uvědomíme naši pomíjivost v kontrastu s věčností, věčným životem, který nám dává Bůh, pak nás Písmo vybízí: „Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání…" Pod zorným úhlem věčnosti nemáme rezignovat, ale naopak máme toužit po tom, co je cenné, co je trvalou hodnotou lidského života.
Opět tu jsou jmenovány věci, které mají nadčasovou platnost bez ohledu na úroveň vědeckého či kulturního či hospodářského rozvoje. Odhodit všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání tomu rozuměl člověk žijící v chýši stejně jako král v paláci. Tomu rozumí bezdomovec stejně jako prezident či ředitel. To jsou nadčasové a všelidské hodnoty, o které lidé usilují v každé společnosti, v každé době. A věřím, že jsou to hodnoty, které ocení muslim i žid, křesťan i budhista i poctivý ateista či agnostik.
Ale Bible, i když obsahuje mnoho humanistických myšlenek, není knihou o humanizmu, ale o duchovním životě. Je konkrétní zvěstí o Ježíši Kristu. Tak ji přijímáme jako křesťané a k tomu nás tedy vede nakonec i apoštol Petr. Odhození všech špatností, každé lsti, přetvářky, závisti, jakéhokoliv pomlouvání není cílem, jak dosáhnout dokonalého lidství, dokonalého humanistického ideálu, ale prostředkem k tomu, abychom se otevřeli novému, skutečnému duchovnímu životu. „Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení; vždyť jste `okusili, že Pán je dobrý!´"
Jestliže jsme poznali dobrotu Boží, jestliže jsme poznali Boží odpuštění, pak tedy jednáme v životě dobře, napravujeme své chyby proto, abychom mohli žít v upřímnosti a poctivě ten nový život nám darovaný Bohem skrze oběť Ježíše Krista. On je k nám dobrý, proto i my smíme být dobří k druhým kolem nás. Ne proto, že se to tak nějak sluší. Ne proto, abychom se zavděčili druhým lidem kolem nás. Ani ne proto, abychom sami sebe mohli nějak vyvyšovat a budovat si image ve vlastních očích. Víra říká: protože Bůh, kterého jsem poznal v Ježíši Kristu je dobrý, proto chci být i já sám dobrým. Vždyť jeho život se stal i mým životem. Jak čteme na jiném místě: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Naše dobré jednání je pak nikoliv výsledkem našeho vlastního úsilí, ale výsledkem naší víry v moc a pomoc Ježíše Krista skrze Ducha svatého. Kéž nás všechny Duch svatý provází a pomáhá nám. Amen.
Pane Ježíši, prosíme, dávej nám stále znovu a znovu tu milost, abychom jako nově narozené děti přijímali dary Ducha svatého a v jeho moci žili v bázni a moudrosti před Bohem Otcem i před druhými lidmi kolem nás. Amen
poslání: J 1,12-13
