Čtení: Neh 2,11-20 | Text: Ef 5,21-33 | Písně: 178, 375, 427, S24, 550 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Oddíl z listu Efezským jsem zvolil proto, že se v něm prolíná manželství, vztah muže a ženy a sbor a Kristus jako hlava sboru. Nějak mě tento oddíl oslovuje, rezonuje s tím, co v poslední době více prožívám. Vnímám tento text jako určité vymezení hradeb sborového společenství s ženatým farářem v čele. Inspirován prvním čtením z Nehemjáše přemýšlím, kde tyto hradby mají trhliny. Oddíl z listu Petrova, který zazní jako slovo poslání, pak vnímám jako povzbuzení trhliny v hradbách zacelit. Dnešní kázání bude poněkud osobnější. Snad to přijmete. Chtěl bych se totiž dotknout některých problémů, které jako ženatý farář prožívám v tomto sboru.
Především musím přiznat, že až donedávna jsem považoval za jakýsi ideál, když práce faráře a jeho soukromý život, jeho vztah k manželce budou oddělené věci. Samozřejmě to v některých oblastech platí. Uvědomuju si však, že je marné, chtít tyto věci od sebe nějak úplně odtrhnout. Písmo samotné říká o ženě a muži, že budou jedním tělem (viz Gn 2,24) a apoštol to připomíná. Nelze to tedy oddělit: když jedna část těla něco prožívá, tak to prožívá i ta druhá. Když žena prožívá smutek a nejistotu, prožívá to s ní i její muž. Když naopak něco takového prožívá muž, prožívá to i žena. A pochopitelně, radost ženy je i radost muže a radost muže je i radost ženy.
Nechci se tady teď tvářit, že mé manželství je ideální. To by byla lež. Potýkáme se s manželkou s mnoha problémy. Ale stále platí a já jsem o tom hluboce přesvědčen, že právě moje manželka mi byla dána přímo Bohem a já jsem byl Bohem dán pro ni. A jsem vděčný, že právě tuto manželku mám, protože zjišťuji, že je schopna mne v mnoha věcech doplňovat, je schopna mě upozorňovat na věci, které mi unikají. Je schopna snášet mé sobectví i mou zarputilost a neústupnost v některých věcech. A to není samozřejmost.
I když jsem kazatel sboru, stále jsem obyčejným člověkem. Nejsem Kristus, který je hlavou sboru a jehož vztah ke sboru, ke společenství křesťanů stojí na rovině vztahu manžela ke své manželce. Toto neříkám já, ale Boží Slovo. Možná, že mě samotnému, podobně jako mnoha jiným mužům, je přirozenější považovat za důležitější svou práci, své poslání vůči společnosti a druhým lidem. V případě sboru však Písmo jasně říká: hlavou sboru je Kristus, nikoliv farář. Naproti tomu, v případě ženy Písmo jasně říká: hlavou ženy je muž, nikoliv Kristus. Písmem je tedy dáno pořadí důležitosti: Pro muže je na prvním místě manželka a až na druhém místě to ostatní, včetně sboru či jiné záslužné a bohulibé činnosti.
Moje žena a rodina jsou pro mě důležitější než sbor. Horní sbor mám rád a je tu spousta vynikajících lidí, kterých si vážím. Ale pokud bych se měl dostat do situace, kdy bych se měl rozhodnout, zda sbor nebo manželka, pak budu volit manželku, i kdyby to mělo znamenat, že sbor opustím dřív, než jsem se zavázal. Domnívám se totiž, že kdybych chtěl na sboru zůstat za každou cenu, tedy i za cenu rozvodu, neprospělo by to nakonec ani mě ani sboru. Konec konců tento sbor s rozvodem faráře udělal svou zkušenost, kterou většina z vás má v živé paměti a jistě nikdo nestojí o její opakování.
Chtěl bych tedy otevřeně mluvit o tom, co cítím jako trvalý zápas s tím zlým. Chtěl bych mluvit o tom, jak se ten zlý snaží vrážet klíny a rozdělovat lidi. Rozdělovat mne a mou ženu, rozdělovat mne a členy sboru, rozdělovat mou ženu a sbor, rozdělovat členy sboru mezi sebou. Často jsem v situacích, kdy se musím rozhodnout buď ve prospěch sboru na úkor rodiny, nebo ve prospěch rodiny na úkor sboru. Je to stálý zápas o nalezení nějaké rovnováhy, protože jak sborová práce, tak rodina jsou něčím bezbřehým. Ani jedno ani druhé se nedá vyřešit jako práce ve fabrice – že bych si odkroutil každý den smluvené hodiny a pak by padla. Uvedu zde jeden konkrétní příklad, kdy se věci vyhrotily. Odehrál se pár let dozadu:
V pátek odpoledne jsem si naplánoval, že dodělám přípravu na neděli, zajdu se podívat na program do mládeže a v 8 večer budu doma. Tak jsem to sdělil i manželce. Před začátkem mládeže už byly bohoslužby připravené, jen bylo potřeba oslovit někoho, kdo bude mít první čtení. Vzal jsem seznam, vytipoval jednoho bratra a zavolal jsem mu a požádal o tuto službu. Bratr byl žel v neděli mimo Vsetín. Zavolal jsem dalšímu. Pro toho bylo v pátek večer pozdě, musel by se lépe připravit. Zavolal jsem dalšímu a ten mi připomněl, že četl před měsícem a že Horní sbor má dost šikovných laiků ať zkusím jiného. Dal jsem bratru zapravdu a tak jsem zkoušel dál. Přeci to není možné, někdo se musí najít. Postupně jsem obvolával různé bratry a sestry ve sboru, ale nikdo nemohl nebo nechtěl ten úkol vzít. Stále jsem nechtěl věřit, že by se nikdo na takovou jednoduchou službu nenašel a volal jsem dalším a dalším lidem. Celkem to bylo 16 lidí. Zatím jsem propásl program v mládeži, a když už se schylovalo k 9 hodině večer, rozhodl jsem se, že to čtení raději přečtu sám a šel jsem domů.
Ve dveřích mě uvítala rozzlobená manželka: "Kde jsi! Říkals, že budeš v 8 doma. Babička se pozvracela, Martin má teplotu a já nevím, co dřív!" „Promiň, sháněl jsem ještě někoho na první čtení." „Aha… A jaký byl program v mládeži?" „Nevím. Nebyl jsem tam." „Jak to? Však jsi říkal, že tam půjdeš?" „Nestihl jsem to, protože jsem sháněl někoho na to první čtení." „To snad nemyslíš vážně?! Ty strávíš víc než dvě hodiny sháněním někoho na takovou blbost? To si to nemůžeš přečíst sám?" „No můžu. Taky to budu číst sám. Nikoho jsem nesehnal." „Tak proč jsi někoho tak dlouho sháněl? Já to nechápu." „No, já si myslím, že je dobré, aby se laici podíleli na bohoslužbách." „Tak víš co. Řekni příště laikům, ať si někoho seženou sami! A teď mi raději pojď něco pomoct." uzavřela rozhovor manželka.
V neděli po bohoslužbách, na kterých jsem sám přečetl první čtení, přijde jeden bratr: „Bratře faráři bylo by dobré, abyste se věnoval víc mládeži." „Taky si to myslím. Jen mi to tento pátek nějak nevyšlo." odpověděl jsem a vybavila se mi nepříjemná vzpomínka na páteční večer.
Druhý den v kanceláři zvoní telefon: „Bratře faráři. Myslím si, že na bohoslužbách by se mělo podílet více laiků. Třeba to první čtení by mohl někdo číst pravidelně. Vždyť ve sboru je tolik šikovných laiků a stačí jen některému zavolat…" Dál jsem to nebyl schopen příliš vnímat a jen jsem sám sebe přesvědčoval, že ten bratr, který mi telefonuje, neví nic o mém pátečním martyriu. Tak jsem něco slušně odpověděl a zavěsil.
Představme si však, že by farář neměl povahu spíše melancholickou ale cholericky vznětlivou. Co by asi řekl v pondělí onomu bratrovi? Já vám to dnes prozradím, co mě napadlo jako první, když jsem slyšel o šikovných laicích a pouhém zavolání: „Běžte si s těmi vašimi šikovnými laiky do řiti!" A prásknul by telefonem.
Zkusme domyslet, co by pak následovalo. Onen bratr by zůstal jako opařený. On se snaží faráři pomoct a místo toho, aby farář poděkoval, pošle ho někam. Přišel by za manželkou do kuchyně a ta by se zvědavě ptala: „Tak co. Dovolal ses farářovi? Co říkal? Byl rád, že se tak zajímáš o sbor?" „Nebyl" „Tak co ti říkal?" „To se ani nehodí opakovat." „Co ti řekl?" „Poslal mě do řiti." „Cože?! Farář?! To přece není možné?"
V týdnu by se pak tato sestra setkala s dalšími sestrami ve sboru a spolu by to rozebraly. Po dalších 14 dnech by farář zjistil, že tu ho někdo nepozdraví, tu zase někdo přejde na protější chodník. V neděli po bohoslužbách odchází nápadně více lidí bočním vchodem a jiní při loučení uhýbají očima. Po sboru se šíří jakási divná nálada.
Některé aktivní členy sboru by to však mrzelo a rozhodli by se s tím něco udělat. Nejlépe by bylo, kdyby ten bratr, co to tak od faráře schytal, za farářem zašel. Tento bratr však už s takovým farářem nechce mít nic společného. Raději vystoupí ze sboru, než aby s ním o tom mluvil. Ale něco se s tím udělat musí. Od čeho máme staršovstvo?! Někdo ze starších ať za farářem zajde! Přeci je napsané: máš-li něco proti svému bratru, jdi a promluv s ním mezi čtyřma očima.
Vytipují tedy vhodného bratra staršího, ani mu nemusí nic vysvětlovat neboť ten už má ve věci dávno jasno. Tento bratr si domluví schůzku s farářem a začne: „Bratře faráři, je to taková choulostivá věc. Víte, vy jste se tenkrát zachoval nepěkně k tomu a tomu bratrovi, takže on nyní chce dokonce vystoupit ze sboru. Mohl byste se mu omluvit a nějak se s ním usmířit? Však i Písmo nás vybízí, abychom se smířili." Farář přemýšlí, o co vlastně tehdy šlo. Přeci jen je to už pár týdnů… Aha. Ano, byl jsem naštvaný, protože jsem marně obvolával laiky kvůli prvnímu čtení…… – ale vždyť naproti mně teď sedí ten, co mi to tehdy odmítl a ještě měl řeči o tom, že ve sboru je spousta šikovných laiků! To on je jeden z těch, kteří způsobili, že jsem nebyl na programu mládeže a v neděli mi to bylo vytknuto! To on může za to, že mi večer manželka vynadala! To on může za to, že jsem pak v pondělí byl neurvalý na toho bratra, který nic netušil!… Jo, a co že to po mě teď vlastně chce?! Omluvu???! Nikdy!!! A sevřená pěst faráře cholerika instinktivně vyletí a zasáhne bezelstný obličej nic netušícího bratra staršího ….
Pochopitelně – to, co jsem si přidal je fikce. Ale vychází z reality složitých vztahů ve velkém sboru, které se někdy všelijakými oklikami a proměnami vrací zpět k faráři a jindy zase k členům sboru. V tomto je velký sbor zároveň velkým dobrodružstvím, protože nikdy není nic zcela jasné a průhledné. Vždycky jsou vztahy nějak složitě propletené a farář si nikdy není jist, jestli třeba neznámý člověk ve frontě v obchodě není blízký příbuzný aktivního člena sboru
Jsem přesvědčen, že jediné, co opravdu potřebujeme, je pevný vztah k samotnému Kristu. On je skutečnou hlavou našeho sboru. On jediný se dokonale orientuje ve složitých vztazích mezi námi. On nám také dává měřítka a mantinely našich vztahů. On nám také dává sílu, abychom obstáli i v situacích, kdy možná nechápeme, co se přesně děje, jen cítíme, že jsme pod tlakem, někdy pod velkým tlakem, který je iracionální, až je nám z toho zle.
Věřím, že toto všechno, všechny tyto boje souvisí s duchovním probouzením sboru. Nemylme se. Tam, kde začne působit Duch svatý, tam se dvojnásob silně snaží i ten Zlý. Pro nás existuje v tom případě jediná možnost – být bdělí a stále se obracet na Krista. Ať se děje cokoliv, stále věřit, že On má poslední slovo nade vším děním. Jen tímto způsobem můžeme dojít k vítězství nejen v jednotlivých bitvách, do kterých jsme stavěni každý den, ale i v celé válce, v celém duchovním boji, který prožíváme, dokud jsme zde na zemi. Bůh nás všechny v těchto bojích provázej a posiluj.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že v Duchu svatém stále přicházíš na pomoc naší slabosti. Prosíme, proměňuj si nás, stále, abychom z moci tvého Ducha žili a touto mocí a svými životy i svědčili lidem kolem nás o tobě, o tvé mocné lásce. Amen
– poslání: 1 Pt 5,8-9
