Čtení: Ex 3,1-6 | Text: Mt 22,23-33 | Písně: 89, S373, 342, 662, 350 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!

    Pokračujme dnes ještě v úvahách o vzkříšení, tedy v tématu velikonočním. Čtená epizoda z Ježíšova života nám poskytuje hned několik témat, u kterých bych se chtěl zastavit:

Tím prvním jsou saduceové, kteří společně s farizei a zákoníky tvoří nejčastější Ježíšovy oponenty. Matouš je charakterizuje tím, že nevěřili ve vzkříšení. Pro svou víru to nepotřebovali. Byli to Židé, tedy lidé věřící v jediného Boha. Měli dokonce vysoké společenské postavení i v duchovenstvu. Nelze tedy o nich prohlásit, že by byli nevěřící nebo odmítaní jako heretici. Oni jen nevěřili ve vzkříšení. Jsou pro nás dokladem šíře židovské víry, která v tomto směru je svým způsobem tolerantnější než křesťanství. Křesťanská víra bez víry ve vzkříšení je těžko představitelná, neboť vzkříšení Kristovo je základní teze, základní předpoklad víry křesťana. Alespoň se to tak jeví na základě Nového zákona i na základě Apoštolského vyznání víry, kde se o vzkříšení mluví jak v souvislosti s Kristem (třetího dne vstal z mrtvých), tak v souvislosti s námi ostatními lidmi (věřím v … těla z mrtvých vzkříšení a život věčný). Přesto se občas i dnes najdou lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, věří v Ježíše Krista, ale nevěří ve vzkříšení z mrtvých. Někteří lidé jsou natolik rozumoví, že odmítají všechno, co přesahuje jejich lidské chápání.

   Saduceové v našem příběhu využili přikázání Mojžíšova zákona, aby se pokusili dokázat nesmyslnost víry ve vzkříšení. Podle tohoto tzv. levirátního zákona se měl bratr muže, který zemřel bezdětný, oženit s vdovou a mít s ní potomka, který by pak převzal bratrovo dědictví (viz Dt 25,5). Na prvním místě se tedy tímto opatřením neřešil problém vdovy, která zůstala sama. Na prvním místě šlo o zachování dědického podílu muže, který zemřel bezdětný. A saduceové tento Mojžíšův příkaz využili, aby se pokusili dokázat nesmyslnost vzkříšení. Z jejich myšlení je zřejmé, že vzkříšení pro ně znamená návrat do pozemské reality tak, jak ji známe a žijeme. A to je právě to, co Ježíš chce zpochybnit. Manželství a s ním spojené pozemské způsoby a zařazení do právního systému společnosti není možné přenášet do života po vzkříšení. Kristus argumentuje tím, že po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. (v. 30).

     Vypadá to, jakoby Ježíš tato slova citoval ze Starého zákona, zvláště, když před tím vzdělané a mocné saduceje provokativně usadí slovy: neznáte Písma ani Boží moc (v.29). Ale marně bychom hledali toto tvrzení v našem Starém zákoně. Není dokonce ani v Deuterokanonických knihách, které ke Starému zákonu trvale připojuje katolická církev. Takové tvrzení bychom našli v tzv. knize Henochově, což byl apokalyptický spis, který byl v dobách Ježíšových velmi oblíbený. Důležitější však je, že ani Ježíš se nepokouší nějak přesněji definovat či popsat skutečnost vzkříšení. Říká, že budeme jako andělé, ne, že budeme přímo andělé. A i kdybychom se chtěli nějak chytit slova anděl, pak se jasné podoby nedobereme. Najdeme v Bibli různé anděly: od těch, kteří jsou ztotožněni s konkrétními lidmi z masa a kostí až po nadzemské bytosti, které přebývají skutečně přímo v nebi u Boha a do našeho lidského světa přicházejí ve snech, viděních či jiných zázračných událostech. Ovšem důležité je, že tyto bytosti nepřicházejí proto, aby se ukázaly, jak vypadají, ale proto, aby sdělily Boží vůli člověku. Jejich vzezření tedy není důležité.

     Anděly nelze tedy ztotožnit ani s barokními andělíčky v bílém rouchu a s křídly na zádech. Toto ztvárnění ovšem také vychází z biblických popisů. Ale bílé roucho biblicky vzato není ani tak oděv jako symbol čistoty. A křídla nejsou předzvěstí budoucí schopnosti člověka létat, ale symbol přebývání na nebesích, tedy ve světě nám lidem nepřístupném.

  Četl jsem kdysi pojednání o vzkříšení včetně ilustrací, jak bude člověk vypadat po vzkříšení. Muži tam měli vzezření krásných mladíků, ženy vypadaly jako čisté panny s jemnou pletí a dokonalou symetrií. Pochopitelně tyto pokusy vylíčit člověka po vzkříšení jsou až příliš pozemské. Jejich snaha po dokonalém vyjádření odpovídá spíše tomu, co Písmo vidí kriticky: Už na začátku Bible (Gn 6. kap.) se mluví o synech božských, kteří si brali neodolatelně půvabné dcery lidské. Ovšem z těchto spojení nevznikali žádní nádherní nadlidé, jak bychom logicky očekávali. Ale – jak praví Písmo nekompromisně – rodily se zrůdy. Povyšovat naše lidské představy na nebeské nebo naopak stahovat skutečnosti nebeské svévolně na zem vždy plodí zrůdy. Zrůdné diktátory, zrůdné úmysly, zrůdné společnosti.

    Ale podobou člověka po vzkříšení se nezabývají jen sekty a lidé povrchní či nábožensky ujetí. Vážně nad tímto tématem občas přemýšlí i někteří hlubocí teologové. Vzpomínám si, že před lety byla presbyterní konference v Liptálu. Na ní mluvil na téma vzkříšení profesor Petr Pokorný, učitel novozákonní teologie na evangelické teologické fakultě v Praze. Téma vzbudilo tehdy živý rozhovor a z dotazů bylo zřejmé, že mnohým účastníkům právě vrtá v hlavě to, jak budeme my lidé vypadat po vzkříšení. A Petr Pokorný tehdy řekl, že si myslí, že budeme po vzkříšení nějak jasně identifikovatelní podobně, jako jsme dnes pomocí občanského průkazu. Budeme mít svou tvář, která bude jen a jen naše a nezaměnitelná s nikým jiným. A budeme mít své jméno. A tato kombinace – tvář a jméno – bude naší identitou i po vzkříšení.

   Myslím si, že pro mnoho lidí kolem nás není víra ve vzkříšení důležitá. Není to pro ně téma, které by cítili jako potřebné. Často teprve smrt blízkého člověka nebo vážná nemoc přiměje tyto lidi, aby přeci jen zkusili domýšlet a přemýšlet o tom, co bude, až člověk zemře. Někteří to vyřeší stručným konstatováním: konec. Prach, popel, hrob, konec. Taková je jejich víra. I nevěra ve vzkříšení je totiž podobou víry. Nikdo nemůže vědět spolehlivě, jak to po smrti je či bude. Lze jen věřit, že vzkříšení je – a pak o něm přemýšlet, snažit se ho nějak svou vírou uchopit. Nebo lze vzkříšení odmítnout jako nelogický nesmysl a dál se jím nezabývat.

    Pokud bych se měl pokusit víru ve vzkříšení nějak obhájit, pak sahám po tom nejmodernějším, a sice po vědě. Je příznačné, že pro materialistické světonázory bylo typické tvrzení, že hmota je věčná. Nicméně věda samotná – nezávisle na víře či nevěře vědců – tato věda samotná důkladným pozorováním a zkoumáním skutečností kolem nás přišla k závěru, že hmota věčná není. Nebo alespoň ne v té podobě, jak ji my dnes vnímáme. Vznikla teorie velkého třesku, která tvrdí, že vesmír, celý svět kolem nás vznikl před miliardami let během krátkého okamžiku. Tak věda potvrdila sama, že tento svět tu nebyl odjakživa a že biblická zpráva o stvoření je pravdivá, když tvrdí prakticky totéž. Jen zpráva v Bibli říká, že byl Bůh – ještě dřív než tento svět a že svět vznikl z jeho příkazu.

   Jestliže tedy – držím-li se moderní vědy – tento svět kolem nás z nějakého důvodu vznikl, pak vzkříšení mě, konkrétního člověka, je zcela primitivní a jednoduchá záležitost. Jestliže mohly vzniknout celé galaxie a vesmír držený a fungující nepředstavitelně složitými zákonitostmi, jestliže vznikl v tomhle všem život včetně nás lidí, pak proč by nemohl tento život být obnoven, pokud zanikne? A této obnově nemůže zabránit ani nasypání popela z upáleného člověka do říčního proudu, jak svého času provedli s chudákem Husem, když ve snaze zahladit jakoukoliv památku po něm, popel z hranice nasypali do řeky Rýn. Cožpak Bůh, který stvořil tohle všechno nepředstavitelně veliké a složité kolem, cožpak tento Bůh by nemohl obnovit mou vlastní identitu? Nevěra ve vzkříšení je tak ve skutečnosti projevem ignorace, neznalosti či pýchy stejně jako víra, která vzkříšenému člověku chce za každou cenu dávat primitivně pozemsky idealizovanou podobu.

  Bratři a sestry, víra ve vzkříšení je naší silnou a moderní zbraní v tomto chaotickém světě plném násilí, zmatků a válek. Víra ve vzkříšení je zbraní proti pověrám reinkarnace, které člověku ve skutečnosti berou originalitu na jedné straně a snižují odpovědnost za jeho život na straně druhé. Biblická víra ve vzkříšení říká, že každý z nás je originál před Boží tváří. A hlavně, každý z nás je originál před Bohem nezničitelný, protože Boží láska nás drží, dává dohromady, i když tento svět nás ničí a zabíjí a mění v prach a popel. Víra ve vzkříšení posiluje nejen naši identitu křesťanskou, ale hlavně naši identitu hluboce lidskou. Naše lidství nestojí jen na našem pozemském prožívání, ale už tady na zemi nese rozměr věčného přebývání v Boží blízkosti.

    Jistotu víry ve vzkříšení nám vydobyl sám Boží Syn Ježíš. Právě proto, že on byl vzkříšen k životu věčnému jako první, i my smíme mít pro jeho lásku jistotu, že stejné vzkříšení se týká i každého z nás, kdo v něho věříme. Amen

 

Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi vstal z mrtvých a díky své oběti na kříži za naše hříchy jsi i nám vyšlapal cestu ke vzkříšení a životu věčnému. Amen     -pč-

 

Poslání: 1 Kor 15,42-44

Kategorie: Kázání