Čtení: Ex 19,16-21 a 20,18-21 | Text: Mt 17,1-8 | Písně: 641, 441, 258, 425, 579 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
báli jste se někdy něčeho? Měli jste nebo míváte někdy strach? Myslím, že tohle jsou zbytečné otázky. Věřím, že každý z nás nějaký strach, nějakou obavu zažil. Strach doprovází život člověka na tomto světě úplně stejně jako vzduch, který dýcháme a jídlo, které jíme.
Bible v zásadě rozlišuje dva druhy strachu. Jedno je obyčejný lidský strach, který se týká běžných věcí ve světě. Když ráno jde dítě pozdě do školy, konstatuje: mám strach, že přijdu pozdě. Když zjistíme, že někde je nějaké levné zboží, které potřebujeme a víme, že o ně bude velký zájem, máme obavu, že už ho nedostaneme. Když máme vykažený zub a musíme k zubaři, máme strach, že to bude bolet. Malé děti se bojí tmy, větší děti mají strach o své hračky. Dospívající mají obavu, že nenajdou životního partnera. Mladí manželé mají strach, jak uživí a zajistí rodinu. Lidé na konci středního věku trápí pomyšlení, že přijdou o práci. A starší generaci většinou pronásleduje obava o svůj zdravotní stav nebo o děti, vnuky či pravnuky.
Bůh dobře ví, že takové strachy a obavy prožíváme. Proto se na mnoha místech v Bibli objevují slova, která jsou hrází proti těmto našim přízemním, pozemským a přece přirozeným strachům. Snad nejznámější jsou Ježíšova slova v kázání na hoře: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější?" (Mt 6,25-26) Nebo o kousek dál: „Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení." (Mt 6,31-34) Podobně nás vybízí i apoštol: „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu." (Fp 4,6) Našli bychom mnoho dalších veršů v Bibli, kde nás Bůh nebo Ježíš nebo apoštolové vybízí, abychom nepodléhali těmto všelijakým pozemským strachům, abychom se těmito strachy nenechali ochromit.
Genialita Písma však spočívá v tom, že náš lidský strach neruší v jeho podstatě. Obrací ho však správným směrem. Písmo nepovažuje strach automaticky za něco negativního. Tak to někdy chceme vnímat my sami, protože strach nás omezuje. U Matouše však čteme i tuto Ježíšovu výzvu: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle." (Mt 10,28) Takže ani strach jako přirozená lidská vlastnost nemusí být jen něco špatného. „Bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle." Tak Ježíš ten náš přirozený lidský strach obrací správným, smysluplným směrem.
Vždyť my si také dobře dovedeme představit strach, který je zdravý, který nás chrání. Když někdo neumí plavat, je přece přirozené a zdravé, že se bojí hluboké vody. Když je dítě malé, je přirozené a důležité, že se bojí zůstat samo bez rodičů. Když má student před sebou náročnou zkoušku, je do jisté míry i zdravé, když se zkoušky bojí. Věnuje pak více času učení a přípravě. Když má někdo strach brát drogy nebo pít alkohol, opět je to zdravý strach, který chrání. A jistě byste si sami vzpomněli na mnoho jiných situací, kdy byl váš strach nikoliv škodlivý, ale naopak zdravý a prospěšný pro řešení určité věci. Dá se říci, že Ježíš ten zdravý strach shrnuje do jedné myšlenky: strach před ďáblem. Strach před tím zlým, který je mocný a který je schopen zahubit člověka zneužitím pozemských prostředků.
Abychom však byli schopni odlišit strach zdravý od toho nezdravého, potřebujeme ještě něco víc. A to je ten druhý strach, o kterém bych chtěl dnes mluvit. A tak se konečně dostáváme i k čtenému textu. Tam stojí: „světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: ,Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte., Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli." (Mt 17,5-6) Strach, který zde učedníci prožívali, Bible většinou nazývá bázeň Boží. Možná by nás mohlo zarazit – a přiznám se, že mě to zaujalo – že učedníkům tam na hoře bylo zpočátku dobře. Petr se tam chtěl dokonce jaksi zabydlet. Byli přeci v takové vybrané společnosti. Dnešním jazykem bychom řekli, že měli VIP hosty – Mojžíše a Elijáše. Slavné a známé postavy Starého zákona. Prvý vyvedl vyvolený lid z Egypta. Skrze něho dal Bůh lidem Desatero a další důležitá pravidla pro život. Druhý byl nejvýznamnější z proroků. Bůh sám si ho z této země odvezl na ohnivém voze (viz 2 Kr 2,1-11)
Petr říká podle jednoho překladu: Je nám tu dobře. A hned chce stavět stany, jeden pro Ježíše, druhý pro Mojžíše a třetí pro Elijáše. Tedy chce, aby tam společně pobyli delší dobu. Možná si v tu chvíli přál, aby to zůstalo natrvalo. A tu přijde zvláštní oblak, který všechny zahalí. A zazní hlas, který oslavuje Ježíše. A dobré pocity učedníků se rázem mění na veliký strach. Všichni padají na zem. Tváří k zemi. Neodvažují se ani pozvednout oči. Proč taková změna?, pomyslí si jistě přemýšlivý čtenář.
Pokusil bych se to přiblížit popisem jednoho videa, které se před časem objevilo na internetu. Bylo z jihu USA. Určitě jste slyšeli, že jih USA čas od času sužují tornáda či hurikány. To jsou větrné víry, které napáchají často obrovské škody. A jistý Američan viděl v dálce krásné tornádo (takový ten trychtýř, který sahá z nebe až na zem). Tak se rozhodl ho nafilmovat. Jsou to úchvatné záběry. Na videu je slyšet, jak filmař jásá, jaký úžasný přírodní jev se mu daří natočit. Jenže to tornádo se zvětšuje a zvětšuje, až najednou se v záběru objeví létající papíry, listí a větve stromů a všelijaké věci. A místo jásotu se najednou ozývají úzkostné výkřiky a záběry se chaoticky střídají, jak tornádo zmítá kamerou i kameramanem. Až nakonec vše končí v jakési tmě.
Cosi podobného možná prožili Petr, Jakub a Jan na hoře Proměnění. Když sledovali zpovzdálí, jak Ježíš je proměněn, jak mluví s Mojžíšem a Elijášem, byla to úžasná podívaná. Byli při něčem tak mimořádném a nábožensky krásném. Tak se jim to líbilo, že Petr chtěl zůstat co nejdéle. Nějak prodloužit tu mimořádně slavnostní, nádhernou chvíli. Ale vše bylo takové úžasné a příjemné jen do té doby, než se oni sami stali součástí toho, co viděli. Než i je samotné zahalil oblak Boží přítomnosti. V tu chvíli to přestalo být jen sledovaným divadlem, zdáli pozorovanou nádhernou scenérií. Najednou se oni sami stali součástí děje. Oni sami byli vtaženi do děje, do té úžasné scenérie. V tu chvíli také museli poznat a přiznat svou nedostatečnost, svou lidskou slabost a hříšnost. V tu chvíli prožili, že jsou vydáni na milost i nemilost svatému Bohu.
A proto udělali to jediné, co v takové chvíli člověk může udělat. Padli na zem, tváří k zemi a třásli se strachem. Boží přítomnost v nich vypůsobila ten zvláštní strach, který Bible nazývá bázeň boží. Byla to stejná bázeň, jakou prožíval vyvolený lid, když Hospodin sestoupil v oblaku na horu Choréb, kde pak Mojžíš dostal Desatero. Byla to stejná bázeň, jakou prožíval Izajáš, než byl povolán za proroka. I on v přítomnosti Boží nejprve zvolal: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím…" (Iz 6,4).
Pro nás je tu však úžasné poselství: Setkání s Bohem neznamená konec, ale naopak začátek. Když prožíváme Boží přítomnost ve svém životě. Když se chvějeme strachem, protože nám konečně došlo, jak jsme slabí a hříšní. Když si připadáme totálně ztracení. Když máme hlavu plnou zmatku a chaosu, protože k nám přichází někdo, na kterého naše mysl nemá. Právě v takové situaci nás Písmo ujišťuje a vybízí: Neboj se! Totéž zažili a slyšeli i učedníci, jak jsme četli: Ale Ježíš k nim přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se." (Mt 17,7)
Bůh v lidské podobě – tedy Ježíš, Boží Syn nás ujišťuje, že ačkoliv je Bůh svatý a my hříšní, přece se ho nemusíme bát. Tedy nemusíme se bát tím naším pozemským strachem, který nás ochromuje. Nemusíme se bát strachem, který nás jen sráží k zemi. Můžeme pozvednout oči stejně, jako to udělali učedníci: Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného. (Mt 17,8). I my tedy smíme hledět na Ježíše, na toho jediného, který má moc nás před Bohem pozvednout. Jedině skrze něho smíme přistupovat ke svatému Bohu. On je ten, který nás očišťuje od hříchu. On na sebe naše hříchy vzal, abychom my mohli unést svatou přítomnost Boží. On je ten, který náš lidský strach z posvátného a neznámého proměňuje ve zdravou bázeň Boží. Tedy v úctu, v respekt před svatým Bohem, který je tak milosrdný, že nás hříšné přijímá.
Věřím, že to je to základní poselství pro nás obsažené i v dnešním textu.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že ty nás ujišťuješ, že jsme přijímanými Božími dětmi. Prosíme pokorně, přicházej svým svatým Duchem do našich životů, proměňuj naše lidské strachy v opravdovou a životadárnou bázeň před Hospodinem. Amen -pč-
Poslání: 1 Pt 1,14-16
