Čtení: L 6,27-36 | Text: Ef 2,13-22 | Písně: 638, 438, 257, 480, 555 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!
V dnešním světě se mohou zdát mnohé myšlenky z čteného oddílu poněkud zbytečné. Už samotné hlavní téma – sjednocení, spojení, společenství se zdá být poněkud stranou zájmu dnešního člověka. Vypadá to, že modernímu člověku jde především o sebe sama, maximálně o jeho nejbližší rodinné příslušníky. Jde mu o to mít slušné zaměstnání, vlastně možná ani ne tak o slušné zaměstnání jako o slušný příjem. Člověk chce být na tomto světě dostatečně zajištěn, aby netrpěl, aby si mohl dopřát dostatek kvalitního jídla a pití a pohodlné bydlení. Chce být zdravý a užít si života – zábavu, sport, cestování atd.
Současná společnost tyto věci nabízí ve velké míře a člověk může nadmíru naplňovat své potřeby. Ale pak se nedostává času k hledání hlubšího smyslu života. Nedávno jsem hovořil s jedním mužem, který většinu života zastával vysokou pozici ve firmě, ale nyní je již v důchodu. A tento muž se při rozhovoru svěřil, že vlastně celý svůj život neměl čas hledat něco víc. Stále musel bojovat za svou firmu, a pokud měl vzácné volno, trávil čas s rodinou nebo se věnoval sportu. A na tom člověku bylo zřejmé, že mu nyní něco chybí, že si uvědomuje konečnost svého života a že většina z toho, čemu se tolik věnoval, pozvolna ztrácí cenu. Bylo mi líto, že během krátkého posezení uprostřed hlučné společnosti, nebylo dost času a klidu k hlubšímu rozhovoru.
Člověk se tedy chce sám o sebe postarat. Ale jedna známá poučka říká, že člověk je tvor společenský. A je to pravda. Lidé se odjakživa shromažďují a žijí společně. A to je druhá stránka lidské přirozenosti. Pokud to člověk s tou starostí sám o sebe přežene, bývá výsledkem, že se dostane do izolace. Druhá strana přirozenosti však vede do společenství.
Ale při touze po společenství člověk často narazí sám na sebe: na zklamání, na strach a špatné zkušenosti s druhými lidmi, ale také na svou vlastní vypočítavost a sobectví, ve kterém druhé lidi chce jen využívat pro svůj vlastní prospěch.
Věřím, že některé věci zná většina z nás z vlastní zkušenosti z běžného života: když např. člověk nastoupí do vlaku a vejde do vagonu, dobře vnímá, že tam jsou už druzí lidé a dokonce ho jedna síla uvnitř k nim přitahuje. Ale jsou další síly, které velí být raději sám. Někdo si nese do vlaku rozečtenou knihu nebo noviny. Jiný položí na klín notebook a pracuje nebo sleduje film či hraje hry. Ještě další se těší, že si ve vlaku pospí. Jiný se učí. Navzdory tomu všemu vnímáme, když k nám do kupé někdo přisedne a prožíváme i chvíle, kdy bychom si docela rádi s někým popovídali. Ale společenské zábrany nám brání začít rozhovor jen tak, pro nic za nic. Pro nic za nic?! To je přece jen naše vlastní alibistické vysvětlení. Co když i ten druhý má podobné touhy. Souhrnně řečeno: toužíme jako lidé po vzájemném kontaktu, po vzájemném sjednocení. Toužíme po tom ne z nějaké vypočítavosti, ale proto, že být s druhým člověkem a komunikovat s ním patří k naší lidské přirozenosti.
A to už se dostáváme konečně k řešení, které nabízí dnešní biblický text: „ v Ježíši Kristu jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev." Tak mluví apoštol o Židech a pohanech. Židé byli a jsou Bohem vyvolený národ. Mají v sobě něco mimořádného, zvláštního. Současně jsou tím však odděleni od druhých národů. Vlastně byli až do příchodu Ježíše Krista. Oběť Ježíšova na kříži způsobila, že tento rozdíl byl překonán. Padla zeď, která rozdělovala. Na prvním místě zeď v chrámu v Jeruzalémě, která oddělovala prostor vymezený pro Židy od prostoru pro ty, kteří věřili v židovského Boha z řad pohanů. V Ježíši Kristu se všechno cenné a jedinečné, svěřené Bohem vyvolenému národu, všechno to se přelilo i mezi pohany, mezi všechny lidi bez rozdílu původu.
To je úžasná myšlenka, která má nám všem zaznívat. Věřím, že má dosah i do naší současné sborové existence. Už není důležité, je-li někdo ve sboru 50 či více let nebo pouze rok či týden. Už není na prvním místě, je-li kdo starý či mladý. Není na prvním místě ani to, je-li kdo z nás kazatel, kurátor či starší nebo prostý člen sboru bez nějakého zvláštního úkolu ve sboru. Na prvním místě je Ježíš Kristus.
Ovšem Ježíš Kristus má pro nás více významů. My jsme stavba, on je základní kámen, úhelný kámen, na kterém celá stavba stojí (a bez něho padá). On je hlava a my tělo tvořené rozmanitými údy. On nás svou obětí bez rozdílu, bez ohledu na velikost nějakých našich náboženských zásluh, bez rozdílu nás spojil, tedy smířil s nebeským Otcem. Všichni jsme se stali přijímanými a milovanými dětmi jednoho otce. Stalo se to tím, jak Ježíš Kristus žil a především poslušností v závěru jeho života, kdy podstoupil smrt na kříži. Ta smrt se stala obětí za naše hříchy, proto máme dnes pokoj s Bohem.
Ovšem to druhé je také o nárocích, které Ježíš klade na své následovníky. Nejostřeji jsou vyjádřeny v Ježíšově Kázání na hoře, z něhož jsme si část připomněli v prvním čtení. Tam se mluví o lásce k nepřátelům. To je pro nás lidi obecně, tedy i pro nás křesťany, něco velmi těžkého. A přece máme nejen Ježíše, ale i mnohé jeho svědky, kteří nám dokazují, že taková láska je možná. Jedním z takových výrazných svědků je Přemysl Pitter, který neváhal a hned po skončení II. Světové války se ujímal i německých dětí, které vychovával v domovech společně s dětmi židovskými. V době, která byla tak plná nenávisti a vášní byl jeho čin něčím naprosto ojedinělým. Pitter se setkával často s nepochopením a nepřátelstvím. A přece jeho dílo významnou měrou přispělo ke sblížení mezi Židy a Němci a Čechy. Jestliže dodnes Evropa žije v míru, pak ten mír přinesli mnohem více nežli politikové, právě lidé jako Přemysl Pitter, lidé ochotní uskutečňovat Kristovu lásku navzdory atmosféře nenávisti. On svou činností způsoboval, že ti, kteří si byli vzdálení, se stali blízkými. Pitter přinášel Kristův pokoj tam, kde do té doby vládla ďábelská nenávist.
Ježíš Kristus přišel, jak píše apoštol, a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí (v. 17). Všichni bez rozdílu patříme k jedné Boží rodině. I tam na opačné straně zeměkoule, v dalekém Cumberlandu, i tam máme bratry a sestry, kteří jsou přes velkou vzdálenost geografickou a možná i kulturní přece našimi blízkými. I s nimi nás Kristus spojuje, i oni prožívají stejný pokoj s Bohem jako my.
Boží slovo nás tedy zve k pokoji s Bohem i k pokoji s druhými lidmi. Protože jsme každý odlišný, protože není možné, aby pokojný vztah s Bohem i s druhým člověkem mohl být založen na nás samotných, proto dal nám Bůh sám darem svého Syna Ježíše Krista. Od něho se můžeme učit, jeho slova potřebujeme brát vážně a v moci jeho Ducha svatého pak i jednat s druhými lidmi. Jestliže my samy nemáme v sobě pokoj s Bohem, těžko můžeme nacházet pokojný vztah s druhými lidmi. Ale platí to i naopak: jestliže nemáme pokoj ve vztahu k druhým lidem, těžko můžeme mít pokoj ve vztahu k Bohu.
V obojím – jak ve vztahu k Bohu tak ve vztahu k bližním – nám přináší pokoj vztah k Ježíši Kristu. V tom je tajemství jeho existence – byl Bohem i člověkem současně. On spojil v jedno to, co bylo nespojitelné. Proto smíme k němu přicházet, ke kameni živému a na něm stavět své pokojné vztahy – k Bohu i k druhým lidem. Amen.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že v tobě je naše jediná a veliká naděje. Děkujeme, že v tobě smíme nalézat pokojný vztah k Bohu, který se bez tebe pro nás stává jen spravedlivým a přísným soudcem. Děkujeme však, že skrze tebe nalézáme i sílu k pokojnému vztahu k druhým lidem, i k těm, kteří nám nejsou sympatičtí, dokonce i k těm, kteří jsou našimi nepřáteli. Pane, prosíme pokorně, posiluj nás stále mocí svého Ducha svatého, abychom žili ve skutečném pokoji bez přetvářky. Amen

poslání: L 6,37

 

Kategorie: Kázání