Čtení: 4 M 27,1-7 | Text: Mt 15,21-28 | Písně: 443, S17, 384, 485 | Caroline M. Kelly a Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 24.2.2013 vystoupení Fusion, společné s PC Cumberland
– text: Mt 15,21-28
– Kázání: Caroline M. Kelly: Chléb milosti
Před několika lety navštívil náš sbor jeden muž. Je to velmi vášnivý a vytrvalý člověk, který se velmi zasazuje za práva bezdomovců a vězňů. Je znám tím, že se projevuje hlasitými výbuchy na nejméně očekávaných místech a v nejméně vhodných chvílích. A právě tento muž přišel k nám a naše zavřené dveře se staly jeho cílem. Požadoval, abychom ho pustili dovnitř.
Naše sekretářka, která ho neznala, se s ním snažila domluvit po dobrém. Ale on pořád bušil na dveře a křičel stále hlasitěji, ať mu otevřeme. Čím více se snažila s ním domluvit, tím více nadával. Tak za mnou nakonec přišla a zeptala se, co má s tím bláznivým člověkem za dveřmi dělat.
Vím jistě, že jsem zareagovala podobně jako jeden z učedníků v dnešním příběhu, když jedna kananejská žena začala prosit Ježíše. Jen jsem stála dostatečně daleko od dveří a prosila: "Pošli ho pryč, prosím, pošli ho pryč."
Představuji si, jak se jí učedníci snažili vyhnout a prosili: „Pane, pošli ji pryč, ať už za námi nekřičí. Cestovali jsme takovou dálku, z Jeruzaléma, abychom unikli hluku, prosbám a davu. Ale kamkoli jdeme, stále jdou za námi. Prosíme tě, pošli ji pryč"
Znáte tyto nářky o pomoc. Podobají se objetí, které ne a ne povolit. Někdy je slyšíme v paranoidních halucinacích u psychicky zhroucených lidí. Jindy je slyšíme, když lidé pláčou, protože jsou tak zavaleni trápením, že už ani nemohou mluvit.
A tato zoufalá volání o pomoc přicházejí kdekoliv a kdykoliv: na ulici u kostela, na různých pracovních setkáních, u oběda, v telefonu. Bolest a hlad a osamocení se neřídí nějakým vhodným časovým plánem.
„Pane, pošli je pryč, neboť na nás pořád křičí! Jsme už vyčerpaní z toho, jak se snažíme pečovat o nás samotné a tuto naši malou komunitu, kterou jsme kolem tebe, Pane Ježíši, vybudovali. Přišli jsme na toto tiché místo s tebou, abychom se mohli upokojit, ale ten křik je čím dál hlasitější. Což nás nikdy nenechají být? Nestačí už to, že všichni, kteří nás znají a mají nás rádi, po nás požadují kus nás samotných. A teď ještě tento outsider."
Pokud hledáte pomoc s tímto problémem u Pána Ježíše, možná si říkáte, že příběh s kananejskou ženou nepatří zrovna mezi Jeho nejlepší momenty. Jeho reakce je matoucí, znepokojující, rozčilující – ale dovoluji si říct: naprosto lidská. Pán Ježíš nabízí dobrou zprávu chudým; nasytí více než 5 tisíc lidí pěti bochníky chleba a dvěma rybami; kráčí po vodě; uzdravuje malomocné a posedlé démony; ale když má odpovědět této ženě, tak mlčí. Neříká nic. Snaží se ji snad ignorovat v naději, že ona odejde?
„Jsi snad hluchý? Neslyšíš, jak za námi křičí? Udělej, prosíme něco. Ona nám začíná lézt na nervy."
„Ano, Pane, smiluj se nade mnou." volá žena.
„Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského," říká jí Pán. Bůh ví, že mezi námi je mnoho potřebných, a nemusíme hledat odjinud další, kteří by také potřebovali uzdravit nebo nasytit. „Máme sotva tolik, aby nám to vystačilo – zajisté nečekáš, že to dáme takovým mizerům, jako jsi ty.", říká ženě.
Umím si představit, jakou námahu tato pasáž musela dávat znalcům a vykladačům Písma, když se snažili zachránit Ježíšovu dobrou pověst. Někteří ho omlouvají tím, že pouze zkoušel víru té ženy – pouze si s ní zahrával – nikdy neměl v úmyslu jí odepřít to, o co žádala. Jiní říkají, že zkoušel učedníky, jestli se s ním budou přít a zastanou se té ženy. Ale jsi vůbec ochoten pomoci mu vyváznout z této situace tak snadno?
Chvíli před tím, než se Ježíš setkal s touto kananejskou ženou, přel se s farizeji kvůli tomu, že prosazovali dodržování náboženských tradic na úkor toho, aby se podělili o Boží lásku a milosrdenství. Farizejové chtějí vědět, proč Ježíš a jeho učedníci ignorují tradiční rituál umývání rukou před jídlem. Ježíš jim odpoví, že Pán Bůh se nestará o to, co vchází do úst, ale o to, co z úst vychází. Neboť to, co vychází z úst, vychází ze srdce.
Ježíš právě označil farizeje za pokrytce kvůli jejich neschopnosti ctít lásku a slitování více než tradici. A teď se najednou sám nachází v situaci, kdy musí řešit „kdo k nám patří a kdo ne", zda této ženě pomoci nebo ne.
Výraz kananejský se záměrně užívá k označení toho, kdo je úhlavním nepřítelem Izraele, kdo je jednoznačně mimo ty, ke kterým se mohou hlásit věrní Židé. A skutečnost, že tímto kananejským je žena, ještě více prohlubuje propast mezi nimi.
Ježíš je chycen ve své vlastní pasti, a jeho reakce na tuto ženu ho jakoby usvědčuje z pokrytectví – vždyť zrovna ostře vystupoval proti farizejům.
A co na to ona žena? Neodchází pryč, ani neproklíná Ježíše, jak bychom očekávali. Na rozdíl od farizejů, ona ví, kdo Ježíš je a ví, že jen on jí může dát to, o co ona žádá. „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův: má dcera je zle posedlá." A pak před ním poklekne a znovu prosí: „Pane, pomoz mi."
I když ji Pán nazve psem, ona říká: „Ano, Pane, vím, kdo jsem – kananejská. Nepatřím k Židům, jsem žena, pes, ale ty jsi Mesiáš a já vím, že máš dost soucitu a slitování, dokonce i pro mě. Dej mi drobty ze svého stolu. Pro mě jsou dost dobré."
Nakonec na něj její slova zapůsobí a Ježíš se slituje. Zarputilá vytrvalost tohoto tak málo pravděpodobného modelu víry ho změní a její dcera je uzdravena. Podle Matouše je tu očividně Pána Boha dost pro všechny, ne pouze pro ty, ke kterým byl Ježíš poslán. Ať už si myslíme, že si to zaslouží nebo ne.
Myslím na lidi, kteří mě během mnoha let opakovaně naučili takto přemýšlet. Když je mi zatěžko dávat a chtěla bych prostě jen být o samotě, vzpomenu si na svého přítele Johna a jeho kamaráda Miltona, se kterým si John dopisuje, a který si odpykává doživotní trest ve vězení. John je Miltonův jediný opravdový přítel a až na ojedinělé návštěvy jeho právníků jediné spojení s okolním světem. Nikdo s ním nechce mít nic společného, dokonce i jeho žena se odstěhovala mimo stát a na určitou dobu ho přestala navštěvovat. Milton je chudý, je černoch a je ve vězení obviněný z dvojnásobné vraždy. Absolutní outsider. Ale ani tato jeho situace jej neodradí od toho, aby přestal žádat o to, o čem si myslí, že si to zaslouží. „Mohl bys mi pomoci s mou žádostí o obnovení procesu? Mohl bys mě navštívit ve vězení? Mohl bys mě přijít podpořit u výslechu? Mohl bys přivést mou dceru za mnou na návštěvu? Mohl bys pro mě zařídit kontakt s mou ženou? Mohl bys podpořit mou žádost o studium teologie?"
Mám-li být upřímná, nevím, jestli bych na sebe vzala takový vztah. Bylo by mnohem snazší nakreslit čáru do písku a říct mu, že mám spoustu jiných věcí na práci než mu být vždy připravená pomáhat.
Ale pokud Bohu nedovolíme, aby začal vymazávat tyto čáry v písku a bořit některé bariéry, můžeme promarnit příležitost prožít tak hlubokou víru, jako měla tato kananejská žena. Nebo víru, kterou vidíme u lidí, jako je Milton. Víru toho, kdo ví, že ve svém životě chyboval, ale přesto má jistotu, že Boží milost je tu i pro něj. I když občas jen jako drobty ze stolu.
Stejně jako muž, který bušil na dveře našeho sboru a zkoušel, kde jsou meze naší pohostinnosti, kananejská žena je také stále mezi námi. Stále útočí na naše hranice, volá za námi, abychom je překročili a vykročili i s rizikem, které to s sebou nese. „Ne proto, že musíme nebo bychom měli, nebo že chceme, ale protože víme, že to je samotný Pán Bůh, kdo na nás na druhé straně čeká."
– Kázání: Pavel Čmelík: Bratři a sestry, milí přátelé!
Ježíš s učedníky a neodbytná pohanská žena – tak by se dala stručně nadepsat čtená epizoda. Důležité je, že ta žena je pohanka, tedy žena úplně jiné víry než měl Ježíš a učedníci. A víme, jak to je, když se do nějaké společnosti plete člověk, zde žena, která do ní nepatří. Není naše a tak je mírně řečeno podezřelá. Co tady vůbec chce? O co jí jde? Proč si nejde za svými? A ona nejen, že se vnucuje do společností, do které nepatří. Ona se vnucuje přímo hlasitě, neodbytně, nepřehlédnutelně. Ona na sebe upozorňuje. Ona hlasitě křičí, že něco chce!
Když jsem přemýšlel nad nějakou paralelou k této ženě se současnou dobou, přišli mi na mysl někteří neodbytní bezdomovci. Anebo taky nějaká Romka. To jsou takové typy lidí, kteří se jen tak nedají. Hned tak se jich nezbavíte. Zazvoní u dveří a jak otevřete, hned spustí: „Pán farár. Vy ste taký hodný člověk. Slutujte sa. Nemám z čeho žít. Dajte aspoň 200 korun." „Ale pane, já nejsem žádný finanční ústav a taky živím vlastní rodinu a peněz moc nemám!" „Tak dajte aspoň 100 korun. Slutujte sa, pán farár!" A v podobném stylu pak rozhovor pokračuje, až většinou prosebník dosáhne toho, že dostane 20 či 50 korun a spokojen odchází, že dosáhl aspoň něčeho. Nebo nedostane taky nic a odchází rozzloben.
Srovnáváme-li jednání ženy z čteného příběhu s realitou podobně smlouvajících dnešních lidiček, musíme si uvědomit, jak důležitý je motiv jejich jednání. Proč a čeho chtějí dosáhnout? Co stojí v pozadí jejich neodbytnosti? Proč snášejí odmítání a někdy i pohrdání?
Žena z příběhu je matkou vážně nemocné dcery. Nikdo jí není schopen pomoci. A tak se upíná k Ježíši, o kterém už slyšela, že uzdravuje nemocné. Uzdravuje zdarma i nemocné, s nimiž si ani placení léčitelé neví rady. To je životní šance. Ježíš je nablízku. Proto žena neváhá a jde za svou dceru bojovat. Je to samozřejmě motiv legitimní, naprosto vzdálený motivům těch, kteří se většinou z důvodu závislosti na alkoholu ocitli na ulici a bez peněz a potřebují za každou cenu sehnat nějakou korunu. Ale ne vždy člověk správně rozpozná pravý motiv jednání druhého člověka:
V uplynulých dnech proběhla internetem zpráva o ženě, která se společně s matkou chystala do porodnice. Jenže, když před jakýmsi nákupním centrem čekaly na taxíka, začala žena rodit. Přímo na ulici. Když volaly na záchrannou službu, dispečer myslel, že si někdo dělá legraci. Podobně ochranka před supermarketem ženu zpočátku považovala za opilou.
Takoví jsme my lidé. Máme sklon vidět věci jen na povrchu. I učedníci v čtené epizodě jen vidí, že žena křičí a je jim to prostě nepříjemné. „Zbav se jí", říkají Ježíši, „vždyť za námi stále křičí." Oni vůbec nevnímají, co stojí v pozadí křiku té ženy! Vůbec se nezajímají o její zoufalství! A vlastně – a to nás asi nejvíc zarazí – Ježíš jedná podobně. Dělá, jakoby žena nebyla. Nevšímá si jí. Nereaguje. Někteří vykladači tvrdí, že Ježíš chtěl ženu podrobit jakési zkoušce víry. Dokonce dokládají, že boj, který žena musela svést, aby dosáhla toho, o co usilovala, že tento boj měl svůj psychologický efekt v tom, že si pak více vážila toho, čeho dosáhla.
A myslím, že to tak skutečně v životě je. „Lehko nabyl, lehko pozbyl" říká lidová moudrost. Sami ze svého života můžeme rozumět tomuto úsloví. Člověk si vždy více váží toho, čeho dosáhl s vynaložením všech svých sil, když překonával obtíže, než toho, co mu, jak se říká, samo spadlo do klína.
Jedna kolegyně v mém dřívějším zaměstnání mi vyprávěla, jak byla na dovolené v Alpách. Jednoho dne se připojila k výpravě, která s horským průvodcem celý den zdolávala skalní stěny, aby se dostala na vysoko položenou horskou chatu. A když tam pozdě odpoledne dorazili a vychutnávali si posezení při zapadajícím slunci, přiletěla k chatě helikoptéra, z níž vystoupili dva zjevně velmi movití manželé. Ona jim v tu chvíli vůbec nezáviděla, že se tak lehko dostali na stejné místo. Uvědomila si, že jsou sice na stejném místě, ale přece prožívají něco úplně jiného. Že vůbec nemohou pochopit to, čemu se říká „genius loci" (duch či atmosféra místa), když neprožili tu celodenní námahu pěšího výstupu těžkým horským terénem.
S vírou je to podobné. Jen pověry se dosahuje snadno a rychle. Skutečná, pravá víra, která vydrží a která pak i člověka může podržet, taková víra se hledá těžce a s nasazením všech sil. A ten dnešní příběh z evangelia nás chce povzbudit: Stojí to za to. Někdy člověk může narazit na nepochopení nebo přímo odpor i těch nejzbožnějších tak jako ta žena narazila na učedníky. Někdy člověk může mít pocit odmítnutí i od samého Ježíše. Ale to je jen proto, abychom my lidé věděli, že skutečná víra není nic laciného, nic povrchního. Víra něco stojí a dnešní příběh nás chce ujistit, že stojí zato. Víra, kterou člověk vybojuje, taková víra se pak stává skutečným pokladem, který si člověk nosí hluboko a nesmazatelně v srdci i v mysli.
Jedna z písní, kterou dnes Fusion zpívá se jmenuje Where is the love? (Kde je ta láska?). Ta píseň pěkně vystihuje první krok, který člověk na cestě víry musí udělat. Víra a láska totiž jdou ruku v ruce. Dokonce je psáno, že Bůh sám je láska. Kdo se upřímně ptá po lásce, ten se ve skutečnosti ptá po Bohu. Žádný boj o lásku není marný. Stojí za to jej bojovat, i když je to někdy nesnadné. Kdo bojuje o lásku, kdo bojuje o skutečnou lásku a skutečného Boha, ten má nový smysl života. Bůh sám se pak k němu přidá v jeho boji. Právě skrze příběh Ježíše Krista člověk s údivem poznává, že za opravdovou lásku a víru nebojuje sám ale společně s Božím Synem samotným i společně s dalšími opravdově věřícími lidmi. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že to, co v tobě dostáváme, není nic laciného a povrchního. Děkujeme ti, že ty nás vedeš k tomu, abychom se nebáli překážek na cestě víry. Prosíme o tvou posilu, o tvou moudrost z Ducha svatého, aby ten náš boj nebyl marný. Amen
