Čtení: L 1,68-79 | Text: Izajáš 55,1-6 | Písně: 276, 651, 297, 281 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Možná si může mnohý z vás pomyslet: Co má tento text z proroka Izajáše společného s vánocemi, s oslavou narození Ježíše Krista? Jsme zvyklí v tomto čase slýchat texty z prvních kapitol evangelia Lukáše nebo Matouše. Tam se píše o narození Ježíšově i o pastýřích, kteří nechali svá stáda na horách nad Betlémem a spěchali k právě narozenému Spasiteli. Jsme zvyklí slyšet i o vážených mudrcích od východu, kteří podle hvězd doputovali až do Betléma. Proč si však připomínat slova starozákonního proroka, toho, který svá proroctví psal mnoho staletí před narozením Ježíše? Zvolil jsem však tento text úmyslně pro dnešní příležitost, abychom se dostali do větší hloubky toho, co nám Písmo zprávou o narození Ježíše Krista sděluje.
Vánoce totiž můžeme vnímat, řekl bych moderně, vícevrstevně: Ta první, povrchní vrstva jsou okolnosti, reálie: narození Ježíše ve chlévě, Josef a Marie i oni již zmínění pastýři a mudrcové a další biblí zmiňované osoby a události. Do té povrchní vrstvy vnímání ale patří i to, co se o vánocích děje v současnosti v životě každého z nás: nákupy dárků, pečení cukroví, stromeček a jeho zdobení, štědrovečerní hostina, návštěva kostela. To jsou vnější věci, které jsou nápadné, viditelné.
Druhá, již hlubší a méně viditelná rovina prožívání vánoc se týká toho, co při této příležitosti zvláště prožíváme: vztahy ke svým nejbližším – manželům, manželkám, dětem, rodičům, přátelům a dalším lidem. Křesťan také prožívá své obecné povědomí o Bohu, který se stal člověkem, jedním z nás lidí. Můžeme spoluprožívat i biblické události: trpíme společně s Josefem a Marií, kteří nemohou najít nocleh a Marie má každou chvilku rodit. Je nám líto, že nakonec skončí ve chlévě. Ale radujeme se spolu s pastýři, kteří uslyšeli zvěst o narozeném Spasiteli. Jímá nás úzkost, když čteme o naivních mudrcích, kteří přichází ke krutému Herodovi do Jeruzaléma, aby zjistili, kde se má Mesiáš narodit. Společně s mudrci ale poklekáme před narozeným Spasitelem a přejeme mu vzácné dary, které dostává, ačkoliv leží v korytu se senem pro zvířata, které jsme ovšem tradicí přetvořili na idylické jesličky.
To všechno ovšem stále ještě zůstává na povrchu Biblické zvěsti. Ta nejhlubší rovina vánočního sdělení totiž prochází jako zlatá žíla celou Biblí, Starým i Novým zákonem. Říkám jako zlatá žíla proto, že vnímavý čtenář Bible si může připadat jako zlatokop, když v Písmu hledá a objevuje cenné souvislosti a základní Pravdy, které nám Bůh ve slovech Písma zjevuje. Proto je na místě, abychom i v tomto vánočním čase sáhli po prorocích. Oni už mnohá staletí předem odhalovali Boží plány, které se naplnily narozením Ježíše. V pozadí narození Ježíše Krista tedy je určitý Boží záměr, Boží úmysl, který již proroci zvěstovali.
Dnešní text z proroka Izajáše nám na prvním místě říká, že narození Božího Syna na tuto zemi je pozváním. Pozváním z Boží strany. Zkusme se tedy i my tímto způsobem podívat na narození Ježíšovo. Prorokovo pozvání patří těm, kteří mají žízeň a hlad. Tak tady bychom možná mohli skončit, protože žízeň a hlad, to je něco, co my dnes tady v naší hospodářsky a společensky vyspělé Evropě neznáme. Ale věřím, že všichni dobře rozumíme, že prorok se vyjadřuje obrazně. Je to žízeň a hlad po něčem jiném než jsou nápoje a jídlo potřebné pro existenci našeho těla. Jde o hlad a žízeň duše. Žalmista David na jiném místě v Bibli to vyjadřuje přímo: Má duše žízní po tobě, Bože, jako jelen řve po tekoucí vodě. My máme často až přebytky jídla a pití, a přece právě teď o vánocích nám hrozí, že se necháme strhnout touto tělesnou žízni a tělesným hladem v konzumním kolotoči vánoc, a naše duše, naše nitro při tom bude zoufale volat po té stravě pro ni od samotného Boha. Jistě je dobré – a Bůh nám to přeje -, abychom vánoce trávili v pěkném prostředí u prostřeného stolu a s milými lidmi. Ale pokud zůstáváme jen u tohoto, cosi základního, veledůležitého z vánoc nám bude chybět.
Bůh sám nás o vánocích zve: pojďte na hostinu se mnou! Ukojím váš hlad, který nemohou ukojit ani ta nejlepší pozemská jídla. Ukojím vaši žízeň, kterou nemůže uhasit ani to nejlepší pozemské pití. V lidsky narozeném Ježíši Kristu nás Bůh zve do společenství se sebou samým. Právě tímto způsobem říká, že je to on, kdo je schopen ukojit tu naši nejvnitřnější žízeň a nasytit náš nejvnitřnější hlad: hlad a žízeň po smyslu života, po něčem, co není závislé ani na množství vydělaných peněz, ani na množství přátel, ani na kráse manželky či bohatství a postavení manžela, ani na poslušnosti či úspěšnosti dětí. Ani na síle prožitků či poznání rozumu. Nad to vše silnější a spolehlivější je pozvání Boha do jeho přítomnosti. My po Bohu vnitřně toužíme, chceme mít jistotu jeho přízně, ale zároveň se často chováme jako nerozumné děti, jako chlapec v jednom příběhu, který jsem nedávno slyšel.
Stalo se to prý někde v Africe. Ve vesnici tam žil velice moudrý starý muž. Sedával za vesnicí ve stínu pod stromem a lidé k němu přicházeli s prosbou o radu, takže kolem něho bylo stále mnoho lidí. Ten muž byl pověstný tím, že na každou otázku dokázal moudře odpovědět. Žil tam také chlapec, kterého rozčilovalo, že všichni o muži mluví jen v samých superlativech. A tak se rozhodl, že ho nějak přelstí. Za vesnicí chytil motýla a jemně ho sevřel v ruce. Rozhodl se, že přijde za tím mužem a položí mu otázku: Je motýl v mé ruce živý nebo mrtvý? Když muž odpoví, že je mrtvý, chlapec rozevře ruku a všichni uvidí, jak motýl vyletí pryč na svobodu. Když však odpoví, že motýl je živý, lehkým stiskem ruky motýla zabije a všem pak ukáže, že motýl je mrtvý.
Co naplánoval, to také udělal. Chytil motýla, opatrně sevřel do dlaně, přišel ke starému muži a položil otázku: Je motýl v mé ruce živý nebo mrtvý? Muž se na chlapce chvíli zahleděl a pak řekl: Drahý chlapče, odpověď na tuto otázku držíš ve své ruce. Po takové nečekané odpovědi se chlapec zastyděl a utekl pryč.
Proč vám tento příběh tady povídám: možná hledáme odpovědi na to, jak máme slavit vánoce, jak je máme prožívat. Odpověď na tuto otázku ale máme ve své ruce. Někdy mám pocit, že bychom chtěli Pána Boha zkoušet, že bychom mu chtěli klást otázky, kterými bychom ho chtěli nějak prověřovat. Ale Bůh nás zve k sobě a nechává na nás, jak na jeho pozvání odpovíme. To platí i o vánocích. Mám pocit, že někdy víme dost, ale chybí nám odvaha a také pokora, abychom to, co víme, uváděli ve skutek. Abychom Boha respektovali, abychom se dovedli pokořit alespoň tak, jako se pokořil on, když se stal malým nepatrným človíčkem, kterému mohli mnozí ublížit. Když se to nepodařilo Herodovi po jeho narození, podařilo se to o 30 let později Pilátovi a dalším mocným, kterým byl Ježíš trnem v oku.
Bůh nás však skrze narození i smrt svého Syna volá do společenství se sebou. Jeho volání stále ještě zní. Jeho volání platí každému z nás právě v tomto vánočním čase. Každého z nás volá, abychom se ho dotazovali, dokud je možno ho najít, abychom ho volali, dokud je blízko, jak čteme v proroctví Izajášově. Amen
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi stále přítomen v tomto světě mocí svého Ducha svatého a že skrze tohoto Ducha do našich životů dodnes přichází moc živého Boha. Prosíme pokorně, dávej nám odvahu, abychom v těchto dnech zvláště pozorně poslouchali tvůj hlas, který k nám promlouvá a abychom přijímali tvé pozvání ke stolu, který je pro nás prostřený těmi nejvzácnějšími dary. Amen
poslání: Tt 3,4-6
