Čtení: L 10,1-12 a 17-20 | Text: 1 Te 3,6-13 | Písně: 66, 673, 482, 679, 355 | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 23.9.2012
– text: 1 Te 3,6-13 (Timoteovy povzbudivé zprávy)
Bratři a sestry, milí přátelé!
Musím se vám přiznat, že jsem dlouho zápasil s myšlenkou, že ten čtený oddíl se moc nehodí jako ústřední text nedělního kázání. Ale čímsi mě přitahoval a stále znovu jsem se k němu musel vracet a znovu hledat, čím nás může Boží Slovo dnes skrze tento text oslovit. Pro mě je problém, že se zde jedná o silně osobní záležitost vztahu apoštola Pavla a sboru v Tesalonice. Takže po prvním přečtení jsem si musel říct: ano, je to krásné, Pavel měl ty tesalonické rád, byli jeho srdeční záležitostí a dává to ve svém dopisu jasně najevo. Ale je to cosi natolik osobního, že nevím, co nám to dnes může říct.
Apoštol musel svou práci v Tesalonice předčasně opustit pro velké nepřátelství vůči vznikajícímu sboru křesťanů. Chyběl mu pak kontakt s těmi, kteří uvěřili skrze jeho slovo. Je zřejmé, že měl strach, jak to s těmi čerstvě uvěřivšími pohany vypadá, jak se jejich víra mění a protože byl apoštol hodně velký realista, měl sklon vidět tu situaci spíš hůře a moc nečekat. Proto ho zjevně zaskočily, překvapily dobré zprávy od Timotea o tesalonických.
Dokonce sám apoštol tu použil řecké slovo evangelium, které neměli odvahu dosud žádní překladatelé převést do češtiny tak, jak to dělají se stejnými řeckými výrazy v případě, že se jedná o zprávu o díle Ježíše Krista. Ale apoštol Pavel byl ze zpráv o tesalonických tak nadšen, že je neváhal nazvat evangeliem. Tak moc ho potěšily. Jistě bychom mohli hlouběji přemýšlet, že ty zprávy byly skutečným evangeliem, protože Duch svatý působil mezi tesalonickými. Ale tato skutečnost zůstává v tomto případě až na druhém místě. Víra a láska tesalonických ke Kristu je samotná pro apoštola evangeliem. Dobře, je to zajímavé, můžeme si pomyslet, ale co my s tím dnes? Máme vzpomínat na to, jak to tehdy bylo krásné a vřelé? Proč tohle máme v Bibli a proč to má být pro nás Božím Slovem, tedy Slovem mluvícím do naší současné skutečnosti? K čemu nás to má vést?
Když jsem si kladl takovéto otázky, začaly se mi vybavovat setkání a rozhovory s některými lidmi v církvi v posledních letech: na pastorálkách, na farářských kurzech v Praze nebo i jinde při různých příležitostech. A také rozhovory s občasnými návštěvníky našich bohoslužeb, kteří přijeli z jiného konce republiky. Vždy to byly rozhovory, které se nějak dotýkaly církve, jejích kazatelů a sborů a hlavně našeho Horního sboru ČCE Vsetín. Teď už jste určitě napjatí, že se dovíte, co si o našem sboru kdo myslí, kdo nás jak chválí a kdo zase pomlouvá či kritizuje. Ale nechtěl bych zabíhat do takovýchto konkrétností, chtěl bych zdůraznit pouze to, co z těchto rozhovorů vyplývá a co je, dle mého soudu, korigované dnešním textem jako Božím Slovem.
Všichni víme, že jsme v rámci církve jedním z největších sborů, pokud se týká počtu členů i počtu návštěvníků nedělních bohoslužeb. Ovšemže také si mnozí uvědomujeme, že ten počet je relativní a že za posledních deset let nás tady sedí v neděli průměrně o 50 méně a že pokud tento trend bude pokračovat stejně intenzivně i v dalších letech, bude tady za dalších dvacet let farář kázat prázdným lavicím. Bude-li tedy toho faráře ještě někdo platit. Ovšem takové skutečnosti si příležitostný návštěvník našich bohoslužeb nemůže uvědomit a ani já je nechci dnes příliš rozebírat. Spíše mě zajímají reakce na tu dosud platnou skutečnost velkého sboru s relativně rozsáhlou činností, s relativně velkým počtem návštěvníků bohoslužeb, mládeže i dětí a mladých rodin. Jak to vnímají lidé, evangelíci odjinud?
Často s povzdechem: U vás v Horním sboru je to tak krásné a živé, zatímco u nás sedí v neděli v lavicích pár starých lidí a mládež a děti jsou vzácné nebo úplně chybí. Ti starší pak začnou vzpomínat na zašlé dobré časy, kdy byl kostel v neděli plný a scházelo se sdružení mládeže a pořádaly se různé další akce a jejich sbor žil. Ti o něco mladší mluví o tom, co už zkoušeli dělat a jak se snaží působit mezi formálními členy sboru a v jejich rodinách a jak se to nedaří a nikdo na pozvání do společenství sboru nechce slyšet. Někdy má člověk z těch řečí divný pocit: jakoby se měl stydět za to, že u nás ještě něco funguje, zatímco skoro všude jinde už nefunguje. Jakoby měl v reakci na takové nářky raději nic neříkat, a nebo ještě uklidnit protistranu právě tím, že možná za deset let to u nás na Vsetíně bude stejné jako u nich a že nejsme zas tak jiní. Jen některé společenské trendy sem na dálný východ republiky ještě nedorazily, ale za pár let určitě dorazí a bude to u nás stejné jako tam u vás na západě.
Ale někdy z těch řečí čouhá až cosi nepěkného, ale typicky českého: totiž závist. Mám obavy, že se v těch řečech alespoň občas projevuje právě ten jeden nepěkný rys naší národní povahy. Tento rys ilustruje anekdota, ve které vystupuje Bůh a tak se snad nepohoršíte, když vám ji povím: Bůh dá Američanovi, Rusovi a Čechovi tuto nabídku: Přej si, co chceš a budeš to mít. Počítej ovšem s tím, že tvůj soused dostane dvakrát tolik. Američan se zamyslí a přeje si krásné auto. Dostane ho. Ale před domem jeho souseda se objeví dvě taková auta. Rus si přeje daču na krásném místě u řeky. Dostane ji. Ale jeho soused má o kousek dál dvě takové dači. Čech, když to vidí, se chvíli zamyslí a pak požádá: Pane Bože, vypíchni mi jedno oko….. !!
Je to anekdota z oblasti tzv. černého humoru, ale já jsem ji tady chtěl říct jako kontrast, jako opak toho, co vnímám v našem dnešním biblickém textu. Apoštol se raduje, že se práce v Tesalonice daří, že se daří i bez něho. Dokonce úspěch té práce bez jeho přičinění je pro něho evangeliem, radostnou zprávou, která mu dává novou chuť do života. Chápete, jak propastný je rozdíl v tomto vnímání úspěchu jinde proti onomu častému skuhrání a nářku?
Připojím ještě jednu ilustraci: V časopise Český bratr jsem se dočetl, že letos byl na našem synodu hostem i kardinál Dominik Duka. I když se mi na něm některé věci nelíbí, zaujala mě jedna myšlenka, kterou v pozdravu na synodu vyslovil. Řekl: vaše úspěchy, jsou i naše úspěchy. Když to čtu, musím si říct: ten, kdo toto vyslovil, dobře ví, o čem apoštol v listu Tesalonickým píše. Není příliš obvyklé, aby v české kotlině zazněl takový názor. Jistě bychom byli schopni teď tu situaci rozebrat a začlenit ten výrok do současné církevní politiky a tak té myšlence ubrat na důvěryhodnosti. Ale ono není někdy zas tak důležité, kdo myšlenku vyslovil, ale jaká ta myšlenka je sama o sobě, jak nás může inspirovat. Dokonce sám Ježíš nabádal své následovníky, aby brali vážně slova farizeů a zákoníků, ale současně varoval před tím, řídit se jejich skutky.
My máme ovšem před sebou dnes Boží Slovo, čisté Slovo těch, kteří byli věrnými a příkladnými následovníky Ježíše Krista, Slovo posvěcené a nesené mocí Ducha svatého, Slovo čisté od všech nánosů zášti či postranních církevně-politických úmyslů.
Máme před sebou i modelovou situaci věřícího člověka, který je postaven před skutečnost, že někde dosahují úspěchu bez něho, i když on by u toho raději byl. A hle, on nezávidí, postěžuje si, pravda, že to s ním není dobré, že žije v úzkostech a všelijakých omezeních, ale ve vztahu k dobrým zprávám odjinud není jeho odpovědí porovnávání, nedůvěra nebo i snad závist, ale radost. Radost z toho, že se Boží dílo daří i bez něho. Osvobodivá radost z toho, že i když on by se rád přičinil, ale nemůže, jiní se činí za něho, Boží Duch se činí a Boží dílo roste.
Bratři a sestry, myslím, že v tomto je pro nás dnešní text velkou inspirací. Nejen pro ty, kteří občas přijedou k nám do sboru a mají pak pocit, jak je to u nás ještě krásné a funkční. Ten text je inspirací i pro nás samotné ve sboru: pokud se někde v naší blízkosti daří Boží dílo, není to na prvním místě příležitost k pochybnostem a nedůvěře nebo k pocitu malosti a neschopnosti, ale k radosti a povzbuzení, že Bůh v tomto světě stále ještě působí, že jeho dílo jde dál i bez nás.
Pokud se dovedeme radovat z díla jiných, pak máme mnohem větší šanci, že i naše dílo poroste a bude se dařit. My to někdy chceme zpracovat či se inspirovat věcně, metodicky: ptáme se, jak to tam, kde se jim daří, dělají. Víte, ale to nám často nepomůže. Pokud nebudeme na prvním místě vnímat úspěch jiných jako úspěch náš, pokud nám nebude inspirací v povzbuzení, tak nám žádné metodické znalosti nepomohou. Ono totiž většinou platí, že dílo, které určitým způsobem funguje na jednom místě, na jiném místě stejným způsobem fungovat nemůže.
Úspěch jiných křesťanů nám tedy má být podle vzoru apoštola evangeliem, radostnou zprávou, ujištěním o Boží moci v tomto světě. Když se takto necháme posílit ve své víře, stejně jako apoštol ožijeme. Do žil se nám vlije nová krev, nová síla, nová chuť do něčeho se pustit s vědomím, že to jde a že Bůh i našemu dílu požehná. Když požehnal svému dílu v Tesalonice na začátku prvního století n.l., proč by nepožehnal svému dílu i tady na Vsetíně o dva tisíce let později? Když požehnal organizátorům festivalu United, proč by nemohl žehnat i nám při práci s mládeží? Když žehná společenství Křesťanského sboru nebo Majáku a přidává jim další členy, proč by nemohl stejně požehnat i našemu společenství? Jejich úspěch je přeci i náš úspěch. Dokonce pro nás může být evangeliem po vzoru apoštola. Nebojme se tedy přijímat povzbuzení z úspěchu jiných, i když se to děje bez našeho přičinění a nemáme to pod kontrolou právě my a můžeme nad tím mít všelijaká nedůvěřivá ale. Bůh stále žehná a jeho požehnání je připraveno i pro nás. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že tvé dílo v tomto světě funguje a jde dál i bez nás. Ty nás osvobozuješ od úzkosti a strachu i od závisti nebo pýchy. Prosíme, pomáhej nám být opravdově svobodnými a nezaujatými v přijímání tvého působení v Duchu svatém na tomto světě, v tomto městě i v našem sboru. Amen
