Čtení: Dt 30,9-20 | Text: Ř 10,5-11 | Písně: 164, 179, 680, 176, 177, 178, 196, 327, 620 | Pavel Čmelík
– Bratři a sestry, milí přátelé!
Přečtu text ještě jednou v překladu Jeruzalémské bible: „Mojžíš totiž píše o spravedlnosti vzešlé ze zákona, že když ho člověk bude plnit, bude skrze něj živ, zatímco spravedlnost vzešlá z víry, ta mluví takto: Neříkej si v srdci: Kdo vystoupí na nebe? Rozuměj: aby odtud přivedl dolů Krista, anebo: Kdo sestoupí do propasti? Rozuměj: aby vyvedl Krista z mrtvých. Co ona tedy říká? To slovo je zcela blízko u tebe, na tvých rtech a ve tvém srdci, rozuměj: slovo víry, které hlásáme. Vyznávají-li totiž tvé rty, že Ježíš je Pán, a věří-li tvé srdce, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Neboť víra srdce dosáhne spravedlnosti a vyznání rtů spásy. Což neříká Písmo: Kdokoli v něho věří, nebude zahanben?"
Rozeberme si ten text postupně: nejprve apoštol Pavel zmiňuje spravedlnost, která je postavená na plnění zákona a pak mluví podrobněji o spravedlnosti, která je daná vírou. Pro ilustraci povím jednu vzpomínku: Jako kluk jsem, stejně jako mnozí další a stejně jako nyní náš Martin, četl knihy od Jaroslava Foglara. Knihy jsou nejen čtivé, ale formují i hodnotový systém svého čtenáře, což se děje způsobem geniálně přirozeným, prostým a poutavým, takže to čtenář ani nepostřehne. Proto také tyto knihy později (během sedmdesátých let 20. st.) komunisté zase zakázali a jejich autor byl odsunut do izolace. Ale po pádu komunizmu, v r. 1989 knihy začaly znovu vycházet a Jaroslav Foglar cestoval a pořádal besedy. Na jedné takové besedě jsem byl také a při živém kontaktu s autorem jsem si teprve uvědomil, jak zásadní je rozdíl seznámit se pouze s knihou nebo poznat i samotného autora.
Je to stejné jako rozdíl mezi fotografií krásné hory a horou samotnou. Kniha i fotografie je něco pevně daného, samo o sobě je obojí poutavé a krásné, ale když se člověk pozná s autorem nebo zdolá přímo horu, kterou znal z fotografie, pak teprve pozná to, co je opravdové, skutečné.
Křesťan, který zná Boha jen ze zákazů a příkazů, které vydává, je na tom stejně. Pokud si myslí, že spásu mu přinese plnění Božích požadavků, pak je na omylu. To je spravedlnost postavená na zákoně. Ne, že by zákon nebyl důležitý! Jistěže jej zákonodárce nevydal jen tak z legrace, protože se nudil! Zákon má svou důležitou roli. Pro apoštola Pavla je zákon pedagogem, který má člověka vychovávat. Dokonce je apoštol schopen zákon docela krutě a bez skrupulí degradovat jen na jakousi pomůcku k tomu, aby se člověk začal cítit hříšným, protože jen tehdy, když se bude cítit hříšným, bude také toužit po milosti. A milost člověku zákon samotný nepřinese. Milost člověku může přinést jedině živá víra, živý kontakt s Bohem, s tím, který zákon vydal.
To je tedy první krok, který potřebujeme udělat a prožít: nestačí jen usilovat o plnění pravidel, etických norem a zákonů. Nestačí jen snažit se chovat slušně. To je málo. Nestačí mít vztah jen k Božím normám a řádům a zákonům. Musíme prožít, že nedokážeme beze zbytku splnit vše, co Bůh po nás může žádat. Pak pochopíme, že důležitější je vztah k samému zákonodárci. A ten je možný jedině vírou, důvěrou.
A to je další téma, kterému se apoštol věnuje. Uvědomuje si totiž, že víra může být různá, a to i víra v Ježíše Krista. I tato víra může podléhat všelijakým nákazám a duchovním trendům doby. Inspiraci pro správné vymezení víry v Ježíše Krista čerpá apoštol přímo ze Starého zákona, z knih Mojžíšových, z oddílu, který jsme si četli v 1. čtení. Je tedy zřejmé, že apoštol Pavel Starý zákon nezavrhuje. Právě naopak: upozorňuje, že už tam lze najít parametry správné víry a to právě v těch knihách Mojžíšových, které jsou v židovské náboženské terminologii nazývány Zákon. Nikoliv samotné jednotlivé předpisy, ale parametry víry vymezené Starým zákonem aplikuje apoštol na víru v Ježíše Krista.
Z evangelií víme, že po svém vzkříšení se Ježíš pohyboval mezi učedníky, ale po 40 dnech vystoupil na nebe, odešel k Otci. A někdo by mohl říct: To je problém! Ježíš není zde na zemi! Jak mu mohu věřit? Někdy se setkávám mezi křesťany s povzdechem: „Jo, ti učedníci, ti to měli snadné. Oni měli Ježíše přímo mezi sebou jako člověka. To se jim to věřilo! Ale my? My teď Krista nevidíme. Jak mu mám věřit?" Jsem přesvědčen, že i kdyby byl Kristus na zemi v těle, tito lidé by mu stejně nevěřili. V lepším případě by se chovali jako nechápaví učedníci, kteří sice Krista uznávají, ale nedokážou porozumět, o co mu jde. V horším případě by patřili k farizeům a zákoníkům, kteří Ježíše považovali za blouznivce nebo nebezpečného náboženského fanatika, který strhává lidi na scestí.
Problém je totiž v nastavení parametrů víry. Tito lidé by se totiž rádi vyšvihli někam do nebeských výšek, rádi by nahlédli do Božích tajemství z vlastních sil a vlastní vůle a tak Krista stáhli do svého pozemského světa. Bratři kraličtí v komentáři k tomuto verši píší: „…zdaž mi kdo tak vysoký žebřík postaví, abych tam vlezl, neb křídla dá, abych tam vletěl?" Nic takého se stát nemůže, leč nějakým šikovným podvodem, klamem. Dokonce ani Jákoba, který ve snu viděl žebřík vedoucí do nebe, ani ve snu nenapadlo, že by se po tomto žebříku mohl vyšplhat vzhůru do nebe. Žebřík v jeho snu sloužil pouze andělům, kteří sestupovali na zem. Apoštol tedy upozorňuje, že nějaké vzepětí víry vzhůru není opravdovou vírou, ale slepou uličkou, která ke skutečnému Kristu nevede.
Do této kategorie patří křesťané, kteří víru podmiňují mimořádnými zážitky a bez nich jsou přesvědčeni, že žádnou víru nemají. Opět – aby bylo jasné – setkání s Kristem je vždy zážitek mimořádný, ale jeho mimořádnost je dána něčím jiným, než samotnými citovými nebo hlubokými intelektuálními projevy. Není dána usilovným vzepětím lidským, ale sestoupením Božím.
Ten druhý parametr víry je dán přesně opačným směrem. Apoštol praví: „ani neříkej: kdo sestoupí do propasti? – aby Krista vyvedl z říše mrtvých." Ve vyznání víry říkáme, že Ježíš po smrti „sestoupil do pekel." I tam byl?, ptají se pochybovačně někteří. Co je to peklo? A kde je? A co je tedy za smrtí? Záhrobí je pro člověka stále velmi lákavé. Proto také zde na Valašsku byl kdysi velmi populární spiritismus. Ale nemylte se, spiritismus neprovozovali nějací pohané, ale jinak poctiví evangelíci, kteří se tímto způsobem chtěli dostat svým vlastním úsilím tam, kde přece i Kristus pronikl! Následky této falešné cesty dodnes některé evangelické rodiny postihují. Kraličtí úsilí takového křesťana charakterizují slovy: „tedy, aby jistotu toho zvěděl, jestli smrtí a vzkříšením Kristovým smrt umořena i peklo s svými branami přemoženo"
Opět je zde jemná hranice: já nepopírám, že svět posmrtný je a že jsou zde různé síly, které z tohoto světa mohou na člověka působit. To nepopírá ani samotná Bible (viz král Saul a věštkyně, která mu přivolala ducha mrtvého proroka Samuele). Ani Kristus by po smrti jistě nevstupoval někam, kde by nic nebylo. Tak si to vyřešil moderní člověk, který tohle všechno skryté a tajemné zúžil na psychologii s termíny podvědomí či nevědomí, které nahradily dřívější termíny náboženské. Jisté je, že občas se člověku přihodí něco, co je setkáním se světem mrtvých. Sám jsem některé takové záhadné věci prožil.
Ale apoštol varuje, abychom nepodlehli nějakému módnímu trendu naroubovanému na křesťanskou víru tak, jak se stalo v dobách rozkvětu spiritismu. Není naším úkolem pronikat do říše mrtvých, abychom se přesvědčili, že tam sahá Boží moc v Ježíši Kristu. Taková snaha je z pohledu Bible pokoušením Pána Boha, je to snaha obejít víru nějakým zážitkem, nějakým důkazem, který bych pak mohl někomu jinému předložit. Ale jsem přesvědčen, že platí to, co už sám Ježíš řekl: Toho, kdo nechce Pána Boha poslouchat a být mu věrný, toho nepřesvědčí ani to, kdyby někdo vstal z mrtvých. Soudobé úsloví to vyjadřuje lapidárně: Když někdo nechce, je to horší, než když nemůže.
Ve víře jde podle apoštola pouze o prosté vyznání: srdcem i ústy. Je to vyjádřeno ve známém 9. verši: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." Takovým způsobem apoštol aplikuje na víru v Ježíše onen Starozákonní parametr víry: `Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci´. Opět tedy apoštol neříká nic zásadně nového, pokud jde o metodický přístup. Zásadně nové je to, že jde o vyznání Ježíše jako Spasitele a Pána, jako toho, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých. Věřím, že toto vyznání platí dodnes, dodnes jsou pro opravdovou víru rozhodující srdce i ústa, tedy to, co se děje v nitru člověka a co je také zjevné z toho, co člověk vyznává. K takové zdravé víře nás apoštol povzbuzuje. My nemusíme hledat víru v nějakých mimořádných zážitcích, my smíme svou víru směle opřít o živého Krista – a když pak prožijeme něco mimořádného, když nám to Duch svatý skrze naši víru v Krista dá, pak se můžeme radovat a těšit se z toho, že ten Kristus, kterého nosíme v srdci a ústy vyznáváme, tento Kristus je stále živý a působící Pán.
Pane Ježíši, chválíme tě za to, že víra v tebe nevyžaduje nic složitého, žádné mimořádné výkony, ale prostou důvěru celým srdcem, celou myslí i všemi city. Děkujeme ti, že ty přicházíš v Duchu svatém a voláš nás k sobě. Amen
poslání: Ef 4,15-16
