Čtení: | Text: | Písně: | Pavel Čmelík
– Text: Mk 8,11-13 Farizeové žádají znamení
Bratři a sestry, milí přátelé!
Potřebuje naše víra v Ježíše Krista nějaké znamení? Něco, co žádali již farizeové? Jistě se nám naskýtá zbožná odpověď: Ne! My přece věříme jen tak! My Kristu důvěřujeme bez znamení, bez důkazů jeho božství! Ale mám obavu, že s naší vírou to zdaleka není tak jednoduché a že ten problém, který měli farizeové, dost často máme i my právě proto, že se snažíme víru brát opravdu vážně a prakticky ji naplňovat, uskutečňovat ve svém všedním životě.
Představte si takovouto smyšlenou situaci: Máte rádi písničky Karla Gotta. Jednou jdete nakupovat do supermarketu, postavíte se s plným vozíkem do fronty před pokladnou a najednou si všimnete, že ve frontě před vámi snad stojí právě on, Karel Gott. Co vás asi napadne, když se vzpamatujete z prvního momentu překvapení? To není možné! To je přece hloupost! Co by Karel Gott dělal v supermarketu! Pak se ale otočí a usměje se na vás – no úplně jasný Karel Gott. Ale po chvilce si zase pomyslíte: To je jen někdo, kdo je na něho velmi podobný. Každý člověk přece má nějakého dvojníka.
Jenže on se na vás znovu otočí a dá se s vámi do řeči. Podle hlasu to přece musí být Karel Gott. A tak si dodáte odvahu a optáte se narovinu: „Prosím vás, nejste vy Karel Gott?" A on odpoví neurčitě: „No, když myslíte…" „Já nevím", namítnete, „tady v supermarketu. Proč byste sem chodil?" „A proč ne?" namítne on a usadí vás slovy: „Sem přece může každý, kdo má peníze. Chcete snad naznačit, že já peníze nemám?" „To ne" koktáte rozpačitě a znovu horečně přemýšlíte. Ne, to určitě nemůžete být Karel Gott, utvrzujete sami sebe. Ale pak přeci jen znovu zapochybujete: co kdyby to doopravdy byl Karel Gott?
Je pro vás hrozně důležité mít v této věci jistotu. A tak si znovu dodáte odvahu: „Pane, pokud jste Karel Gott, tak mě zazpívejte. A já vám pak uvěřím, že jste to doopravdy vy!" Jak by asi na takovou žádost Karel Gott reagoval? Pochybuji, že by vám začal ve frontě v supermarketu jen tak zpívat své slavné hity. Nejspíš by se otočil zády a dál by se s vámi nebavil. Nebo by vám doporučil nějaký svůj koncert, kde bude zpívat. Ale aby kvůli jednomu nedůvěřivému zvědavci předváděl, co umí ve frontě v supermarketu, k tomu by se nesnížil.
A teď si představme ty zbožné farizeje a Ježíše. Farizejové věří upřímně v jediného Boha, který je – jak nám zvěstují Písma Starého zákona – neviditelný, je to Duch, sídlí ve světle pro člověka nepřistupitelném. A tenhle Ježíš, který vypadá jako obyčejný člověk, má být Boží Syn. Syn tohoto mocného Boha Stvořitele nebe i země. To je opravdu těžko uvěřitelné. Ale co ten Ježíš všechno dělá!? Léčí nemocné, dokonce i ty, kteří jsou nevyléčitelně nemocní. Ale nejen to – mluví tak, že na něj nikdo nemá. Ani ti nejučenější a nejobratnější z farizeů a zákoníků. Kdo tedy ten Ježíš je?
Tato otázka farizeje pochopitelně musela velmi intenzívně zaměstnávat právě proto, že oni v tehdejší společnosti patřili k duchovním špičkám. Oni víru v Boha brali smrtelně vážně, rozhodně ne povrchně. Modlili se, četli si Písma a přemýšleli o nich. A Ježíš najednou byl ještě jiný, než měli naučeno a nastudováno, než byli vychovaní a zvyklí. A přitom jim bylo zřejmé, že Ježíš má v sobě duchovní sílu, o které se jim ani nesnilo. Co to má znamenat? Jak se k Ježíši postavit? Věřit tomu, co říká nebo nevěřit? Zkušenost velí být opatrný. Nakonec i Písmo nabádá k jisté ostražitosti ve věcech duchovních. Existují přeci různí podvodníci. Nebo naopak lidé sice svým způsobem upřímní, ale v základu duševně choří. A ti se právě často uchylují k věcem víry. Oba takové názory ve vztahu k Ježíši nám evangelia dokládají. Pro jedny byl duševně a tedy i duchovně vyšinutý blázen, který si zahrává a ohrožuje svým jednáním sám sebe, pro jiné zase byl protřelý podvodník, který nekalým způsobem usiluje o ovládání masy lidí.
O co tedy jde ve sporu Ježíše a farizeů? Především jde o duchovní autoritu. Jde o to, kdo tou duchovní autoritou je. Ježíš dává jasně najevo, že je to on. Už pokušitel na poušti k němu přicházel se slovy: Jsi-li Syn Boží, udělej z kamenů chleby, skoč z chrámu, pokloň se mi a všechno ti dám…. Farizejové jen pokračovali v této linii jednání: Předveď nám zázrak. Ukaž nám nějaké znamení z nebe a my ti uvěříme. Ježíš dobře věděl, že takto víra, skutečná víra nefunguje. Takto funguje právě ten podvodník, který dovede udělat na lidi dojem, aby je vzápětí ovládl, zneužil a zničil. Na jiném místě v evangeliu podle Lukáše máme zaznamenáno Podobenství o boháči a Lazarovi (L 16,19-31). Boháč v pekle prosí Boha, aby poslal Lazara z nebe, aby varoval jeho bratry před zkázou, do které se řítí. Ale Bůh Ježíšovými ústy odpovídá: mají Mojžíše a Proroky, když neposlouchají je, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
Skutečná víra není založena prvotně na znamení, na důkazu, ale na poslušnosti. Jinak to u nás lidí nejde, i když tíhneme k tomu, aby to bylo naopak: Ať Bůh dokáže, že je a že Ježíš je jeho Syn a já pak budu věřit. Bůh však nemá zapotřebí nám lidem cokoliv dokazovat. My jsme jeho stvoření, on náš Stvořitel! Copak hlína může žádat po hrnčíři důkaz, že z ní vyrobil džbán? Tak se i nás ptá starozákonní prorok.
Ovšem my lidé, právě proto, že bereme víru vážně a právě proto, že víme, že duchovní svět je nejen dobrý, ale i zlý, klamavý, právě proto se potřebujeme ptát po jistotách. Právě proto, že reálně vnímáme svou nedokonalost, svou vydanost silám, které v tomto světě působí, právě proto potřebujeme ve své víře nějaké záchytné body. Skutečně věřit nám lidem není vrozené. Opravdová víra je dar od Boha samotného.
Vždy když se člověk setkává s Bohem, s Duchem svatým dostává se do nejistoty. Je nucen překračovat to, co považoval za jisté a stálé, i když to třeba byly věci vyvěrající z víry, ze znalosti Písma, z osobní zbožnosti dané výchovou. A Ježíš právě takto působil na své okolí: jedněm přinášel novou jistotu do jejich nejistoty a druhé naopak vyváděl z jejich zaběhaných jistot do nejistoty.
Můžeme se pohoršovat nad farizeji, že se opovážili žádat po Ježíši znamení z nebe. Ale najdeme v Písmu i kladné postavy, které po Ježíši žádali znamení: třeba Jan Křtitel. Když už byl ve vězení, poslal za Ježíšem jednoho ze svých učedníků s otázkou: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Co tahle otázka znamená jiného než snahu nějak obejít víru. V nejistotě vězení získat alespoň jistotu o Ježíšově mesiášství? Ale ani Jan ve vězení nepřiměl Ježíše k jiné odpovědi než: ..zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí….chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží." (Mt 11,1-6) Ježíš tedy Jana odkázal na to, co už Jan sám dávno věděl. Jen povzbudil jeho víru. Přeci jen Jan Křtitel byl v jiné situaci než farizeové a jeho dotaz, ačkoliv formálně podobný dotazům farizeů, nevyvěral z touhy po náboženské autoritě, ale z touhy po mesiáši.
Ale kladné postavy, žádající přímo či nepřímo znamení, nalezneme i ve SZ: Mojžíš, když se setkal s Bohem u hořícího keře (Ex 3. kap.) nebo Gedeon, když měl jít bojovat proti Midjáncům (Sd 6. kap.). A také Jonáš, o kterém jsme četli v prvním čtení a mnozí další. Všichni tito boží svědkové dostali od Boha zázračná znamení, o jeho přítomnosti a moci. Na rozdíl od farizeů, tito všichni byli Bohem voláni do určitých konkrétních úkolů. Jejich touha po znamení tak nebyla následkem všetečnosti a náboženského teoretizování, ale byla dána vědomím vlastní malosti ve srovnání s velikostí úkolu, do kterého je Bůh volal.
Pro nás bývá těžké unést pocit, že Bůh v našem životě mlčí, nepůsobí. Pak podléháme stejnému pokušení jako farizeové. Chtěli bychom vidět důkaz. Chtěli bychom ukojit svou prázdnotu za každou cenu podle svých náboženských představ. Skutečná víra je však trpělivá.
Bůh se nedá poznat nikomu, kdo jen z pouhé náboženské pochybnosti, z pouhé touhy po udržení svého postavení, svého vnitřního klidu, chce mít potvrzeno, že Bůh je a že se s ním setkává.
Ale každý, kdo se upřímně ptá po tom, k čemu ho, právě jeho Bůh volá, k jakému úkolu právě jeho Duch svatý vede, každý takový smí čekat na projev Boží přítomnosti v jeho životě. Bůh sám pak potvrzuje svou existenci, svou pomoc v Duchu svatém. Amen
Pane Ježíši Kriste, děkujeme za to, že ty k nám dodnes přicházíš, působíš svým svatým Duchem a vyvádíš nás z našich zaběhnutých kolejí i z našich strachů a obav ke skutečnému duchovnímu životu.
Prosíme, ukazuj jednomu každému z nás, jaký máš pro něho úkol a dávej právě k těmto konkrétním úkolům své zmocnění. Dej nám odvahu, abychom hleděli na tvůj kříž a přijímali tvé odpuštění a tak nabývaly nové síly pro úkoly, ve kterých stojíme. Amen
Ćtení: Jon 3,1-10 poslání: Žd 11,1-2 písně: 71, 382, S267, 256, 253