Čtení: 2 Kr 6,8-23 | Text: Ř 12,17-21 | Písně: 99, 684, 483 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Stalo se vám někdy, že vám někdo ublížil? Nějak vás zranil, zklamal či ponížil? Jsem přesvědčen, že tak, jak tady jsme, není nikoho, kdo by něco takového nezažil. Vy starší věkem byste si možná vzpomněli na situace z dob komunismu, kdy jste prožili nejedno příkoří pro svou víru, pro své názory. Někteří by si vzpomněli, že přišli o zaměstnání. Jiní zase nemohli studovat, co chtěli. A ještě jiní skončili i ve vězení a trpký pohár nespravedlnosti vypili až do dna.
Když jsem pracoval v muzeu Hodonínska, uklízela v budově stará paní, jejíž bratr v 60ých letech emigroval do Francie. Během druhé světové války skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen na cele s Antonínem Zápotockým. Když Zápotocký vážně onemocněl, obětavě se o něho staral a vlastně mu zachránil život. A tento muž v polovině 50ých let prožíval velkou perzekuci od místních úřadů. Vzhledem k tomu, že se v té době stal Zápotocký prezidentem, rozhodl se, že za ním zajde a požádá, aby se za něho přimluvil. Se zlou se potázal. Zápotocký, když uslyšel, co chce, začal dělat, že ho v životě nikdy neviděl a sprostě ho vyhodil. Pro tohoto muže to bylo tak obrovské zklamání, že zatrpkl a při nejbližší příležitosti v 60ých letech emigroval.
Ale nespravedlnost nemůžeme přičítat jen dobám minulým. I dnešní společnost, zvláště dnešní zaměstnavatelé a úředníci mají na svědomí mnohé nespravedlnosti. Když někdo poctivě pracuje pro firmu či podnik desítky let a oni ho pak jen tak propustí, často pár let před důchodem, pak to člověk nese těžce. Když někdo bojuje za spravedlnost a právo až před soudem a soud pro větší výřečnost obhájce zločinu nebo jednoduše pro úplatnost soudce rozhodne v rozporu s právem a často i v rozporu s prostým selským rozumem, pak postižená strana prožívá hořkost a zklamání. A jistě mnozí z nás prožili nepříjemná jednání s arogantními úředníky, kterým jsme za určitých okolností vydáni na milost a nemilost a oni to dobře vědí a dávají pocítit.
V člověku, který takové věci prožije, většinou narůstá pocit bezmoci a hněv. A často také touha po pomstě – někdy vůči konkrétnímu člověku, který ublížil, jindy vůči celé společnosti, která zklamala. Takový člověk má velikou chuť vzít spravedlnost do vlastních rukou. Když se k tomu připojí nějaká duševní porucha či zvrácená ideologie nebo obojí, pak je na světě budoucí terorista. A je jen otázka času, kdy postřílí vydavatele časopisu, návštěvníky mešity či muzea nebo spokojeně obědvající občany v restauraci.
Ale vraťme se k listu apoštola římským křesťanům. Oni jsou adresátem dopisu, ne svět kolem. Aktualizováno – my jsme adresátem, Horní sbor, nikoliv společnost kolem nás, nikoliv nevěřící vsetínští občané, nikoliv Český stát, Evropa, svět. Na úrovni sboru apoštol řeší dopady nespravedlnosti a zla. Celá 12. Kapitola listu do Říma je zaměřena na život ve sborovém společenství. Na začátku můžeme číst apoštolovu výzvu, abychom přinášeli sami sebe jako oběť živou, Bohu milou, to ať je naše pravá bohoslužba (Ř 12,1-2). Pak následuje oddíl, ve kterém apoštol konstatuje, že ve sboru má každý jednotlivec zvláštní dar ke službě ve společenství a zdůrazňuje, že jsme sice různí, ale jsme údy jednoho těla. Pak píše o lásce, trpělivosti, vytrvalosti a jiných pro službu důležitých věcech. A celou kapitolu uzavírá právě dnes čteným oddílem, kde vyzdvihuje zaměření člověka na činění dobrého jako nejlepší zbraň proti zlu. Jakoby tu bylo konkrétně vyjádřeno, co znamená ono na začátku kapitoly zmíněné přinášení oběti sebe sama, svého vlastního života. Dělat dobro, když je v dosahu a většinou snazší dělat zlo, to stojí sebezapření, odvahu, prostě oběť.
Apoštol začíná od toho nejhlubšího, základního – od myšlení: Vůči všem mějte na mysli jen dobré. (verš 17). Myšlení není na první pohled vidět, ale je velmi důležité, rozhodující. Co se odehrává v naší mysli? Tam se rozhoduje! Jak často je naše mysl někde úplně jinde než naše přání a naše slova (Jsem klidný! Jsem úplně klidný!! A dejte mi pokoj!). Ten rozhodující základ je v naší mysli, v našem srdci. Ne nadarmo je napsáno, že čím srdce přetéká, to jazyk mluví. A to platí bez ohledu na rozumem postihnutelné významy slov či vět. Dobře víme, věřím, že všichni jsme to zažili u druhých i sami u sebe, jak moc záleží, jakým tónem něco řeknu. Jak moc právě ten spodní tón řeči my lidé registrujeme a právě na něho reagujeme. Platí, že když dva říkají totéž, není to totéž. Právě proto, že stejnou věc mohou lidé říkat z různých podnětů a okolností. Tady je ta úplně první fronta našeho duchovního boje. Na to apoštol upozorňuje. K tomu nás vede, abychom udělali vše proto, aby tento základ byl jasný a pevný: Vůči všem mějte na mysli jen dobré! Bez ohledu na to, jestli jste klidní nebo nervozní.
Pak je tu ten druhý krok, který už se týká lidí kolem nás: Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. (verš 18) Je zajímavé, že v tomto kroku už apoštol připouští, že žít se všemi v pokoji se vždycky nedá. Taková je realita tohoto světa. Jak říká babička Boženy Němcové: Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Ale apoštol zde navazuje na předcházející tezi – pokud to záleží na vás. Jakoby tedy říkal: vy se každý sám za sebe snažte vůči druhým mít na mysli to dobré, ale i když tak budete myslet a jednat, počítejte s tím, že i tak budou lidé, kteří proti vám budou vymýšlet zlo. A skutečně to tak je – někteří lidé dovedou planout nesympatiemi či antipatií vůči druhému někdy z důvodů neznámých, někdy je v tom obyčejná závist či žárlivost či jiné špatné povahové rysy. Je potřeba si uvědomit a přijmout, že my neseme odpovědnost každý sám za sebe, za své smýšlení a za svou snahu žít s druhým člověkem v pokoji. Pokud toho ten druhý není schopen, tak se jistě máme snažit a na prvním místě připustit i vlastní vinu, ale musíme reálně počítat s tím, že v určitém momentu budeme konstatovat, že na to nemáme, že nám k tomu chybí síla, víra či něco jiného, co nemáme nebo si neuvědomujeme.
Pak je tu další rada: Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ (verš 19) V úsilí o dobré soužití s druhým člověkem jsem se dostal na hranici svých schopností a možností. A tu je nebezpečí, že se vrátím zpátky k hněvu a zlosti a k touze po odplatě. A tu apoštol odkazuje znovu na toho, který všechno ví, který všechno řídí a každý lidský čin, ano každé lidské slovo a každou lidskou myšlenku bude soudit. On jediný na to má skutečný nárok. Apoštol tady vůbec neřeší, zda bychom odpláceli spravedlivě, zda by naše odplata někoho polepšila atd. Odkazuje jasně a jednoznačně k Bohu, k nejvyššímu soudci.
A přichází ta poslední rada, která vše mění: místo pomsty a trestu jsme vyzýváni k činění dobrého: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´ (verš 20) To je prakticky nemožné. My lidé ještě dovedeme nepřítele nějak ignorovat nebo v nejlepším případě tolerovat. Ale abychom mu činili dobré?! To po nás přeci, Pane, nemůžeš chtít?! A přesto už ve Starém zákoně najdeme příklady takového jednání, jak jsme si připomenuli v prvním čtení. Prorok místo, aby přikázal nebo schválil pobití nepřátel, které jim Bůh zázračným způsobem vydal na milost i nemilost, místo toho přikázal, aby jim dali najíst a napít a propustili je. A čeho dosáhl? Kdyby je býval nechal pobít, dočkali by se Izraelci brzo odplatné výpravy a další války. Když je propustil, nepřátelé byli zahanbeni a už nikdy nevpadli do země.
To je skutečné jednání v duchu a v pravdě. Je to pro nás jistě těžké, ale Kristus sám nás k tomu povzbuzuje a svým svatým Duchem dodává sílu. Tak dostala sílu Corrie ten Boom odpustit a přijmout za bratra ve víře esesáka, který ji a ostatní týral v koncentračním táboře. Po válce však uvěřil a stal se křesťanem. Když se s ním při svých cestách po sborech setkala, prožila velmi těžký osobní zápas, zda má tomuto člověku vůbec podat ruku. Nakonec to udělala, protože to dobré (odpuštění) v ní zvítězilo. Pro nás bývají problémem a překážkami mnohem menší provinění druhých. Nebojme se však a důvěřujme našemu Pánu. On dá každému, kdo prosí sílu k odpuštění i nápravě. Vždyť i na kříži se modlil za své nepřátele: Bože, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Amen
Pane Ježíši, ty nám ukazuješ, jak máme myslit, mluvit a jednat, abychom překonávali zlo dobrem. Posilni nás, protože často tak jednat neumíme. Veď nás tvým svatým Duchem, abychom o tvé dobrotě a odpuštění svědčili sobě navzájem i světu kolem nás. Amen -pč-
Poslání: Mt 6,43-45
