Čtení: Jon 3,1-10 | Text: Mt 4,1-11 | Písně: 62, 166, 248, 408, 498, 500, 621, 636 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
už stará církev zařadila dnešní text do čtení na první neděli postní. Chtěl bych se u textu zastavit ve třech částech. První vyplývá z tradice – tedy otázka půstu, otázka odříkání. Druhé zastavení nebo zamyšlení souvisí se skutečností, že Ježíš, ale i ďábel, oba citují Bibli, Boží Slovo. To bych chtěl spojit s tím třetím okruhem, tedy konkrétními pokušeními, kterým byl Ježíš vystaven.
Takže k tématu prvnímu – půst. Pokud vezmeme život Ježíšův jako celek, pak nás nemůže nenapadnout myšlenka, že půst a Ježíš moc nejde dohromady. Při povrchním ohledání Ježíš vystupuje jako člověk velmi svobodomyslný a otevřený všemu možnému v životě na tomto světě. Nedělá mu problém posedět na okázalé hostině s celníky a hříšníky, s lidmi, kteří své bohatství získali nepoctivým způsobem a tak si teď užívají. Dnes by seděl s mafiány a kmotry, kteří vlastní nádherné vily a auta a dopřávají si hojně všeho nejlepšího, co doba nabízí. Na svatbě v Káni Ježíš klidně proměnil 600 litrů vody v kvalitní víno, což zcela jistě nezůstalo bez následků mezi svatebčany. Když farizeové Ježíši vytýkali, že se jeho učedníci nepostí, rovnou přirovnal pobyt učedníků s ním právě k svatbě, kde půst nemá místo.
Přesto Ježíši nelze připsat nekázeň nebo požitkářství. S celníky a hříšníky se stýká ne pro množství jídla a pití, které nabízejí, ale proto, že vidí jejich skutečnou ubohost skrývanou za okázalostí. Také vodu ve víno nemění proto, aby se všichni přítomní mohli opít pod obraz, ale jako znamení své moci, které vede k tomu, že mu učedníci uvěřili. I farizeům nakonec říká, že doba půstu pro učedníky nastane, až bude ženich vzat, až ho nebudou mít mezi sebou.
V každém případě se Ježíš řídí slovy proroka Izajáše, který postní tradici své doby ostře kritizoval a vyřizoval slovo od Hospodina: „Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší?“ (Iz 58,6-7) Ježíšovo působení jde jednoznačně tímto směrem, v tomto duchu.
Ale na druhou stranu Ježíš půst nezavrhuje. Tím, že svou činnost začíná postem, naplňuje také prorocká slova. Např. Joel říká: „Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku.“ (Joel 2,12) Takový návrat k Bohu zažili Ninivští, kteří vzali vážně slova proroka Jonáše, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Ježíš jde touto cestou proroků, ale ví, že je to jen začátek cesty.
To je potřeba vědět a připomínat. Půst může stát na začátku řešení určité věci. Ale nesmí být cílem. Někdy mám pocit, že půst lidé berou jako určitý náboženský úkon a výkon. Jako něco, co je třeba absolvovat, abychom Boha k něčemu přiměli. Problém bývá, že když Boha i k něčemu přimějeme, pak v jeho cestě už nepokračujeme. Však jsem za tu a tu věc držel půst, a dál už to Pán Bůh nějak pořeší sám. To je špatně. Ježíš nám ukazuje, že pravý půst je začátkem. Proto také Ježíš tolik zdůrazňuje, aby půst zůstal nenápadným, neokázalým. Půst je pouze první krok duchovním směrem, směrem k Bohu. To odlišuje půst od účelově držené hladovky ať už pro zpevnění charakteru dětí na táboře nebo jako nástroj vězňů k dosažení splnění jejich požadavků.
Tím už se dostáváme k druhé části, která je zřejmá z dnes čteného evangelijního oddílu. Půst vytváří prostor pro duchovní boj. To znamená, že člověk se dostane do centra pozornosti ďábla, pokušitele. Dlouhé hladovění člověka oslabuje a v první fázi usvědčuje z toho, jak moc je závislý na tom pozemském, na jídle a pití. A takové oslabení využívá pokušitel, aby člověka strhl na svou stranu. Boží Syn není výjimkou. Obstojí? Ano – díky Božímu Slovu. Ale vlastně nejen díky Božímu Slovu samotnému. Díky Božímu Slovu opravdově a pokorně uchopenému. A to je tedy velmi důležitá věc, která se nám říká právě v tomto oddíle. Boží Slovo nezná jen Ježíš, Boží Syn. Boží Slovo dobře zná i ten Zlý. Dnešní oddíl nám ukazuje, že Boží Slovo můžeme vytrhovat z kontextu a používat správně nebo špatně. Zamysleme se nad tím právě na těch třech konkrétních příkladech pokušení, kterými Ježíš prošel.
Když pokušitel správně poukazuje na Ježíšovu moc učinit z kamení chleby, Ježíš cituje slova o tom, že nejen chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Božích. Tak zasazuje Boží slovo do správné hierarchie. Důležitější než naše strava pozemská, než chleba a jídlo, je strava nebeská, Boží Slovo. Protože toto když přijímáme, dostáváme stravu pro věčný život. A o to šlo Ježíši při pokušení na poušti. Utvrdit se v slovu, které je věčné. Přijmout stravu, která přesahuje naše lidské potřeby na tomto světě.
To je jistě správný závěr, který můžeme i my přijmout pro sebe. Ale Boží Slovo nás upozorňuje na jedno úskalí, když tento důraz přeceníme. V listu Jakubovu apoštol popisuje situaci, ve které je potřeba jednat jinak: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jk 2,15-17)
Nemůžeme tedy diktovat půst někomu druhému. Jakub vrací pojetí půstu zpět k prorokovi Izajášovi: pravý půst je postarat se o druhého člověka v nouzi. Na to nesmíme zapomínat, i když současně nemůžeme postem samotným pohrdnout. On nám totiž minimálně může dát zažít pocit skutečného hladu. A možná si pak lépe dovedeme představit, lépe se dovedeme vžít právě do situace těch, kteří v tomto světě hladem trpí. A že jich není právě málo. Jen my je nevidíme kolem sebe a tak často žijeme ve falešném pocitu, že tento svět je vlastně v pořádku. Není. Příliš mnoho obyvatel tohoto světa drží nedobrovolný půst. A to je špatně.
Už francouzský básník z dob francouzské revoluce Francois Villon napsal verše: chudoba z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. To je stav dnešního světa. Díky chudobě a hladu jsou miliardy obyvatel této země příliš snadno zmanipulovatelné. Žel většinou k něčemu zlému. Nám to stále nedochází. Zaujala mě nedávná zpráva bezpečnostní rady státu, která konstatovala, že většina obyvatel ČR žije ve falešném pocitu bezpečí. Skutečná situace je mnohem hrozivější a méně stabilní než si uvědomujeme. Když taková zpráva vyjde z oficiálních míst, mám obavy, že to znamená příliš mnoho. Vypadá to, že jsem odbočil od dnešního textu. Já si ale myslím, že v pozadí těch nejvíce nebezpečných věcí v tomto světě stojí právě podléhání těm třem základním pokušením, o kterých se v dnešním textu píše.
Druhým pokušením, kterému je Ježíš vystaven, je pokušení dojmu, efektu. Když skočíš z chrámu, nic se ti nestane. Andělé tě přeci zachytí svými křídly. Tohle pokušení je až příliš podobné pokušením pod vlivem drog. Vzpomínám na jednoho sympatického hocha, který pod vlivem drog získal pevné přesvědčení, že umí létat. Tak se odrazil z balkónu svého bytu ve čtvrtém patře, kde probíhala drogová párty. Letěl – přímo dolů a zabil se.
Je nebezpečí, že víra se stane člověku drogou. Že věřící bude chtít prožívat svou víru na efekt. Zvláště dnešní doba, která hodně staví na prožitku, je tímto pojetím ohrožena. Prožitek je důležitější než poslušnost. Pak přicházejí někteří s tvrzením – tam jsem se cítil nebo cítila tak dobře, tam tak mocně působil Duch svatý. Netvrdím, že to tak nemůže být. Duch svatý působí radost a člověka povznáší. Ale ne každá radost je z Ducha svatého, stejně jako pocit povznesenosti či spokojenosti. Chtít po Bohu, abych se každý den cítil skvěle a spokojeně, to znamená Pána Boha pokoušet a ve skutečnosti to znamená dávat prostor ďáblu. Cožpak i farizeové a zákonníci nebyli spokojení sami se sebou, se svou vírou?! Ježíš jim přinášel zdravý neklid. Ježíš je svým působením zbavoval falešných náboženských pocitů jistoty.
Posledním z pokušení je pokušení moci. Pokloň se mi, říká ďábel Ježíši, a toto všechno ti dám. Tedy dám ti vládu nad celým světem. Jak je toto pokušení stále aktuální! Jak právě dnešní svět je plný lidí a skupin lidí, které tomuto pokušení podléhají. A jak hrozivé je jejich podléhání. Věřím, že vám nemusím příliš napovídat, od Američanů až po Rusy, od islámských radikálů až po fašisty, stále je tolik lidí, kteří podléhají pokušení moci.
A musíme si uvědomit, že všechna tři pokušení spolu souvisí. Hlad a bída ženou do pokušení obstarat si, co potřebuji za každou ceny. K tomu se často připojí nějaký efektní řečník, jako byl třeba Hitler a pak už zbývá jen dokonat podlehnutí pokušení moci na straně jednotlivce i skupin. V roce 1933 Hitler Němcům sliboval: „Dejte mi Německo na deset let a změním ho k nepoznání.“ Lidé mu věřili, ale nedovedli si vůbec představit, jak strašná ta změna bude.
Bratři a sestry, dávejme si pozor. Dávejme si dobrý pozor, abychom se nedali ošálit efektem a planými sliby. Dávejme si pozor, abychom skutečně zůstali věrní Bohu, abychom ho nepokoušeli našimi všelijakými zdánlivě zbožnými výmysly ani lhostejností. A abychom se nepřestávali klanět jen jemu a nikomu jinému. Boží Syn Ježíš nám ukázal cestu a zve nás k následování.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že nám ukazuješ, že pokušiteli lze odolat. Prosíme, posiluj nás svým svatým Duchem, abychom tebe následovali i v pokušeních, které na nás v tomto světě doléhají. Amen -pč-
Poslání: Mt 6,17-18
