Čtení: L 13,10-17 | Text: 1 Kor 14,26-33 | Písně: 85, 164, 394, 384, 452 | Pavel Čmelík
jste spokojeni s bohoslužbami? To je otázka, která vůbec není nová. Jak můžeme vyčíst už ze samotných evangelií, ne se vším, co se dělo v sobotu v synagoze byli všichni vždycky spokojeni. A v prvotních společenstvích křesťanů to bylo často bouřlivé, nestálé a zmatené. Plné pokusů a hledání, jak by měla probíhat pravá bohoslužba. Ten zápas se vede dodnes. Jsou období, kdy otázky kolem průběhu bohoslužeb zůstávají skryté, nevyslovené. Ale pak jsou období, kdy otázky nad bohoslužbami vyplouvají na povrch. Je nutné se nad nimi vážně zamyslet a upřímně a v pokoře hledat odcpovědi. Ani Horní sbor není v tomto výjimkou. Spíš naopak: je sborem složeným z různých skupin, které mají různé názory i na dění při bohoslužbách. Proto se také vede debata o druhých bohoslužbách, o podobě bohoslužeb vůbec.
Zkusme se tedy podívat do Korintu před dvěma tisíciletími. Jak tam probíhaly bohoslužby? Co bylo náplní shromáždění věřících? Tomuto tématu je podrobněji věnována (nejen) celá 14 kap. Oddíl, který jsme si dnes přečetli, je jakýmsi apoštolovým shrnutím tehdejšího průběhu shromáždění se zdůrazněním nejpodstatnějších věcí.
Tehdy v Korintu měl na začátku někdo žalm. Některé překlady přímo píší, že měl píseň. Tedy předstoupil před shromáždění a zazpíval některý z žalmů ze Starého zákona, jak je dodnes známe. Žalmy byly a jsou dodnes nejčastěji zpívané písně. My jsme tedy věrni prvotní církvi, když na začátek bohoslužeb většinou zařazujeme zpívaný žalm.
Pokud bychom však chtěli převzít přesně apoštolovo konstatování do naší praxe, narazíme na některé problémy. Předně se tu mluví v jednotném čísle. Vůbec u všech činností, o kterých apoštol mluví, se jedná o jednotlivců. Zřejmě tehdy ještě neznali společné písně jako my dnes. A zcela jistě neměli zpěvníky, o promítání textů na stěnu se jim nezdálo ani v nejdivočejších snech. Ono by jim to stejně na nic nebylo, protože naprostá většina účastníků prvních křesťanských bohoslužeb neuměla číst.
Takže si můžeme spíše představit, že někdo z návštěvníků uměl zpaměti některý z žalmů a ten zarecitoval nebo zazpíval. Nikdo neřešil, zda to bude s doprovodem varhan či s kytarou nebo s hudební skupinou včetně bicích. Tohle řešíme až my a apoštol Pavel nám s tím nepomůže, neboť to neznal. Určitě bychom se mohli shodnout na tom, že žalm může být na začátku shromáždění. Už těžší bude najít shodu v tom v jaké podobě. Bude to klasická píseň s doprovodem varhan, jak to máme dnes, jak jsme i dnes zpívali na začátku: Vždy, Pane dobře svým jsi činíval? Nebo budeme zpívat podle Slávka Klecandra a skupiny Oboroh: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi? Nebo ještě moderněji podle Braňa Letka a Lamačských chvál, které zpívají upravený Žalm 23, ve kterém se pravidelně opakuje refrén: Pán je moj pastier, nič mi nechýba? Odpověď na takové otázky musíme hledat sami.
Dalším bodem programu korintského sboru bylo vyučování (didaché). Opět se mluví v jednotném čísle. Je zřejmé, že to byl jeden člověk, který si připravil výklad nějakého biblického oddílu (SZ) nebo pohovořil k jnějakému křesťanskému tématu. Zdá se, že tento bod nebyl nijak sporný, protože ho apoštol blíže nevymezuje. Mohli bychom to přirovnat k našemu kázání, které má často ráz biblického vyučování, ale nejen to.
Dalším bodem programu v Korintě bylo zjevení od Boha. To je prakticky totožné nebo se prolíná s jproroctvím. Apoštol mluví o stejném projevu, který v jedné větě nazývá ve starozákonním stylu proroctvím (proféteia) a hned vzápětí moderněji jako zjevení (apokalypsis). Prorocké projevy mají být podle apoštola dva nebo tři a ostatní účastníci shromáždění měli právo je rozsuzovat. Tedy vyjádřit se k jejich hodnověrnosti.
Je zřejmé, že prorocké slovo v korintském sboru neměl někdo, kdo by k tomu byl předem určený, nějak ordinovaný (kdo by ho taky tehdy ordinoval?). To ovšem neznamená, že by ti, kteří promluvili, mluvili bez přípravy. To je zřejmé z apoštolova doporučení, že v jednom shromáždění mají promluvit dva nebo tři. Ti další si svou řeč mají nechat na příště. „Jeden po druhém všichni můžete prorocky promluvit… Prorok přece ovládá svůj prorocký dar.””(14,31-32) To znamená, že ti, kteří měli něco na srdci, nemluvili spontánně, bez přípravy, ale o jvěcech přemýšleli. Možná i diskutovali a hledali pravá slova a až přišla jejich chvíle ve shromáždění, teprve promluvili. Můžeme v tom vidět základ pro přípravu nás kazatelů. Organizačně ovšem byla prvotní církev podobná dnešním společenstvím kvakerů, kteří se sejdou a mlčí, dokud některý z nich nepovstane a nepromluví. Donedávna to stejně probíhalo v nedalekých Křesťanských sborech. Dnes už však i oni mají rozpis služeb kazatelů.
V ČCE je kazatelská služba organizovaná a spojená s ordinací, čili vyslovením souhlasu širšího společenství církve, že právě tento bratr či sestra je obdarován pro kazatelskou službu. Proroctví je v poměrech více - méně součástí kázání. Předpokládá se, že kázání – stejně jako prorocké slovo – má být promluvením do života sboru. Má nějak oslovit posluchače v jejich situaci ve sboru, ale i ve společnosti, ve které žijí.
Rozsuzování nebo posuzování slova, o kterém dále mluví apoštol, se u nás neděje v naprosté většině živelně nebo spontánně. V některých společenstvích však je zvykem, že když posluchači s něčím zvlášť souhlasí, vykřikují hlasitě „amen”. Někde se tohoto potvrzení dokonce kazatelé dožadují. Ovšem nezažil jsem v těchto společenstvích, že by stejně hlasitě dávali posluchači najevo nespokojenost. Není to, jako ve společnosti při veřejných projevech politiků, kdy z davu občas zazní „fuj!” nebo „hanba!”, případně vyletí i nějaké vejce či rajče.
V tomto směru jsme kultivovanější, ale je dobře (pro kazatele i pro posluchače), když při loučení ve dveřích kostela přeci jen zazní slova o tom, že toho či onoho něco z kázání zaujalo, dotklo se ho. Případně, když zazní i výhrady, nesouhlas. Někteří to vyjadřují i později, možná až si věci více srovnají v hlavě. Čas od času se stane, že někdo teprve po několika dnech, i týdnech nebo dokonce měsících, prohlásí, že ho něco v kázání potěšilo nebo se mu nelíbilo. Pak je možné o tom i pohovořit více než při loučení ve dveřích kostela.
Posledním projevem, kterým se apoštol zabývá nejvíce, je mluvení jazyky. Tedy mluvení běžně nesrozumitelnými zvuky, pro jejichž tlumočení neexistuje žádný slovník. Proto apoštol zdůrazňuje, aby byl přítomen někdo, kdo má dar výkladu tohoto zvláštního jazyka. Tedy dar převést ono nesrozumitelné brebentění do srozumitelné řeči. Opět apoštol tyto projevy omezuje na dva až tři ve shromáždění s podmínkou, že budou následovat jeden po druhém a bude vždy někdo, kdo je vyloží. Pokud není vykladač, apoštol říká, ať ten, kdo má puzení mluvit jazykem, raději mlčí. Případně mluví jen pro sebe a Boha. Tak tomu bývá v charizmatických společenstvích i dnes. Mnozí účastníci se tam modlí polohlasně v jazyku sami pro sebe. U nás na to nejsme zvyklí, i když se dar jazyka a jeho výkladu objevuje i mezi členy Horního sboru.
Na závěr bych chtěl vyzdvihnout tři obecněji platné věci, o kterých apoštol mluví. To první je, že ať už se ve sboru dělá cokoliv, správné a dobré je to tehdy, když to buduje společenství. To je sice pěkná teze, ale její rozebrání by bylo na další kázání. Buduje společenství upřímnost, když se lidé nebojí střetnout se svými názory nebo spíš tolerance, když se lidé raději střetům vyhýbají, berou ohled na to, že někdo určitý názor neunese? A vrátíme-li se k Ježíši samotnému: budoval on společenství, když provokativně právě v sobotu porušil zaběhnutý řád a uzdravil nemocnou ženu?
Druhá důležitá apoštolova teze je, že věřící ovládá své dary. Mám pocit, že mnozí mají představu, že když se jich Duch svatý zmocní, budou jako v tranzu, jejich vůle půjde stranou. Tady nás apoštol ujišťuje, že to tak není. Působení Ducha svatého i v oblasti proroctví i v daru jazyka nezbavuje člověka vlastní vůle a schopnosti sebeovládání: prorok přece ovládá svůj prorocký dar, píše apoštol. A je tedy schopen i své obdarování korigovat a používat v souladu s potřebami společenství. Ovšem někdy možná podobně jako Ježíš právě provokativně, navzdory zaběhnutému řádu, aby společenství na něco důležitého upozornil.
To poslední je zajímavé konstatování nakonec. Já jsem si vždycky myslel, že opakem zmatku, chaosu je řád, pořádek. Vzpomenete si, co staví apoštol jako opak zmatku, chaosu ve společenství? Ekumenický překlad jako opak zmatku uvádí pokoj. Myslím, že je dobré uvést další významy v originále použitých řeckých slov. Pak by závěrečná věta dnes čteného oddílu zněla takto: Bůh není Bohem nepokoje, neklidu, vzbouření, nepořádku, zmatku ale Bohem pokoje, míru, spásy, blaha, požehnání. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že stále smíme hledat tvůj pokoj ve všech zmatcích, v každém chaosu a neklidu, který na nás doléhá. Prosíme, posiluj nás, abychom tobě zůstávali věrní. Drž nás mocí svého svatého Ducha a veď moudrostí slov Písma. Amen -pč-
