Čtení: Sd 6,1-13 | Text: Ř 8,31-34 | Písně: 16, 394, 248, 689, 192 | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 21.7.2013
– Bratři a sestry, milí přátelé!
„Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" Tak se ptá apoštol Pavel a na svou otázku vzápětí odpovídá. Věřím, že všichni cítíme a slyšíme tu úžasnou jistotu víry, která z apoštolových slov vyvěrá. Jak krásně to zní: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
Chceme-li však porozumět, co některé myšlenky vyslovené v Bibli znamenají, je dobré se podívat na životy některých postav, které v Písmu najdeme, o nichž je myšlenka řečena, konkrétně tedy, že Bůh byl s nimi. V 1. Moj. 26,24 čteme, že se Izákovi v noci ukázal Hospodin a mimo jiné mu řekl „Neboj se, jsem s tebou". Toto ujištění Izák uslyšel poté, co byl 3x vyhnán se svými stády od svých vlastních studní. Až u čtvrté vykopané studny mohl zůstat. Někdy si představuji, jak se v noci Izák převaluje na lůžku, nemůže spát a stále se mu honí hlavou spousta otázek: Vždyť věřím v jediného Boha, Stvořitele nebe i země! Jak to, že tento Bůh dovolil, aby mě pohané odehnali od díla, které jsem poctivě vlastníma rukama vytvořil? Je se mnou vůbec můj Bůh? A tu mu zazní Boží odpověď: „Neboj se, jsem s tebou! Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo…" Tak zažil Izák Boží ujištění. Skutečnost, že Bůh je s ním, znamená ztrátu strachu a obav o budoucnost.
Jen o dvě kapitoly dál v 1. Moj 28,16-17 čteme jiné ujištění o přítomnosti Boží, které zazní z druhé strany, z úst člověka: „Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: ,Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!, Bál se a řekl:, Jakou bázeň vzbuzuje toto místo!" Jákob – syn Izákův – je tu před námi noc poté, co podvedl svého starého otce Izáka s pomocí své matky Rebeky. Podvodem získal požehnání prvorozeného syna, které chtěl Izák udělit Ezauovi. Ezau se na Jákoba tak rozhněval, že ho chtěl zabít. Proto Rebeka poradila Jákobovi, ať uteče k jejímu otci, Jákobovu strýci Lábanovi. A při tomto útěku měl Jákob známý sen, ve kterém viděl nebe a posly Boží, jak z něho sestupují a vystupují po žebříku. Ale hlavně v tom snu uslyšel ujištění z Božích úst: „nikdy tě neopustím" (1 Moj 28,15)
Jak se asi cítil Jákob na svém útěku? Dostal sice otcovo požehnání, ale podvodem. A tak místo toho, aby se ujal správy nad otcovým majetkem, aby se stal pokračovatelem rodu, místo toho ztrácí úplně všechno. Stává se psancem na útěku, kterému jde o život. Místo vedení a správy ho čeká otrocká práce v domě jeho proradného strýce Lábana. Plných 20 let bude trvat tato tvrdá škola pokory, než se naplní Boží zaslíbení. Jákob zažije mnoho perných chvil, ale Bůh bude s ním. Pro Jákoba však v této noci na útěku před právem rozhněvaným bratrem přítomnost Boží znamená bázeň. Na Jákoba dolehla Boží svatost v ostrém kontrastu k jeho hříšnosti. Proto ta bázeň.
Když už probíráme potomky Abrahamovi, zastavme se ještě u Josefa, Jákobova nejoblíbenějšího syna, který ovšem na svou oblíbenost u otce doplatil nenávistí ostatních starších bratří. Myslím, že nemusím opakovat, jak byl Josef vlastními bratry prodán do Egypta jako otrok. Důležité je pro nás dnes to, co čteme v 1 Moj 39,23: „.. s Josefem byl Hospodin, všemu, co činil, dopřával Hospodin zdaru." Přítomnost Boží v Josefově případě znamená, že na co sáhne, to se zdaří. Dílo mu samo roste pod rukama. Také to nemá snadné. Je otrok, potom dokonce i vězeň. Ale z vězení zamíří rovnou na faraonův dvůr a stane se druhým nejmocnějším mužem v zemi. A nakonec se postará i o celou svou širokou rodinu, když v době hladu pozve svého stařičkého otce Jákoba se všemi syny a dcerami i služebnictvem a stády, aby se usadil v Egyptě. Boží přítomnost v případě Josefa tedy znamená požehnání ve smyslu hospodářské (ekonomické) prosperity – řekli bychom současným jazykem.
Tak máme před očima příběhy či epizody třech významných postav a u každé z nich je přítomnost Boží zdůrazněná v jiném aspektu. U jednoho znamená ujištění, zbavení strachu o budoucnost, u dalšího znamená uvědomění si Boží svatosti a naší lidské hříšnosti a u dalšího hospodářský úspěch. Kdybychom se podívali na další postavy Starého zákona, zjistili bychom, že se tyto znaky přítomnosti Boží v jejich životech opakují. A našli bychom u nich ještě další projevy Boží přítomnosti – u Abrahama Boží přítomnost znamená především poslušnost na straně lidské, u Mojžíše často přítomnost Boží znamená přítomnost Boží moci a slávy.
Ještě bych se zastavil stručně u Gedeona, postavy, o níž jsme slyšeli v prvním čtení. Tam je Hospodinova přítomnost spojena s pochybností: „..je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vyprávěli otcové?" Domnívám se, že tento moment je nám lidem velmi blízký. Řekl bych, že pokud poctivě přemýšlíme o Bohu jako o tom, kdo zasahuje do našeho života, pak pochybnost naše smýšlení vždy doprovází. Je Bůh s námi zde v tomto kostele? Jak to poznám? Jak to zjistím? Snad tím, že budu vytržen do nějakého mimořádného stavu své mysli? Nebo tím, že mě Boží moc srazí na kolena pro můj hřích? Nebo tím, že budu naplněn mocí Ducha svatého tak, že budu zářit radostí a zpívat a jásat a poskakovat? Někdy tohle člověk prožije. Ale jsou to spíše výjimečné okamžiky, které si pak člověk dlouho pamatuje. Znamená to tedy snad, že pokud nic takového mimořádného nezažíváme, Bůh s námi není?
Gedeon něco takového prožíval. Jelikož jako člen vyvoleného národa žil v útisku pohanů, pochyboval, že by Hospodin byl s nimi. Když ho Bůh chtěl povolat za vysvoboditele, měl mnoho námitek, spoustu logických argumentů: jsem malý a bezmocný. Až nakonec jako mnozí další musí uslyšet Boží ujištění: Ale Hospodin mu řekl: „Protože já budu s tebou, pobiješ Midjánce jako jediného muže." (Sd 6,16)
Bůh nevyvrací Gedeonovi ani žádnému člověku to, co je pravda. Že třeba stojíme proti soupeři, který je lidsky mocnější. Má možná vyšší postavení, větší majetek nebo silnější vojsko. To všechno Bůh dokonce chce, abychom my lidé viděli pravdivě. Abychom si nedělali iluze o sobě a o svém vlivu, schopnostech, známostech či moci. Bůh však po nás žádá stejně jako po Gedeonovi jediné: abychom přijali jeho ujištění, že je s námi. A možná to můžeme vzít z té druhé strany, z naší lidské strany: Bůh chce, abychom odstranili všechno, co brání, abychom měli Boha na prvním místě, aby jeho přítomnosti v našem životě nic nebránilo.
A to je myšlenka, kterou sleduje i apoštol Pavel, když nás povzbuzuje: je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když však slyšíme tento verš vytržený z kontextu, mám obavy, že si ho vyložíme dosti jednostranně: především tak, že přítomnost Boží v mém životě znamená, že se mi dobře daří. Že mám dostatek jídla a pití. Že jsem v pohodě se svými nejbližšími, manželkou, manželem, dětmi, rodiči, sousedy, kolegy v práci a přáteli. Pro jiného to zase může znamenat zúženě to, že prožívá něco mimořádného. Že se setkává s Boží mocí ve svém osobním životě. Tedy, ať už po stránce materiální nebo po stránce psychické nebo po stránce duchovní, tíhneme všichni k tomu, že Bůh je s námi tehdy, když se nám dobře daří. Stručně řečeno tíhneme k tzv. evangeliu prosperity, které hlásá, že správně věřící je ten, který má všeho dost a cítí se dobře. A to je falešné učení, falešné smýšlení.
Je důležité nevytrhovat biblické verše z kontextu a přemýšlet v širších souvislostech, co jimi Písmo říká. V našem dnešním případě to znamená: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? – tak zní apoštolova řečnická otázka, na kterou hned vzápětí odpovídá pro nás nečekaným způsobem: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?" (Ř 8,32) Běžný člověk se musí nad tímto zdůvodněním zarazit. Přece bychom čekali spíš zdůvodnění, že Bůh svému Synu dopřál všeho, majetků i rozkoší a úspěchu a moci a slávy a tedy i nám – jeho následovníkům – daruje toho všeho dostatek. A tady čteme pravý opak! On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal.
Dodnes se mnozí lidé pohoršují nad touto skutečností. Měl jsem kdysi dlouhou debatu s jedním člověkem, který naprosto odmítal Boha, který by obětoval vlastního Syna a ještě kvůli nám lidem. To je myšlenka skutečně pohoršlivá a jdoucí proti přirozenosti našeho lidského cítění. Proč by měl Bůh obětovat svého Syna? Když je to Bůh, měl by přeci věci vyřešit nějak jinak! Viditelnou a nápadnou mocí a soudem a spravedlností atd. To je lidská představa, kterou se člověk snaží vnutit i Bohu. Je to lidská představa, která ovšem nikdy ani nefungovala a dějiny nás utvrzují, že ani fungovat nebude. Pro nás lidi mohl Bůh udělat nejvíce tím, že se sám stal člověk a sám přijal to největší lidské ponížení.
Pro apoštola je však rozhodující, že pro oběť Ježíšovu nás už nikdo nemůže soudit za naše hříchy. Máme-li v plnosti Ježíše, vydáváme-li se cele do jeho moci, tedy – je-li Bůh s námi – pak nám už nikdo nemůže uškodit. Ano, může nás připravit o majetek, může nám nerozumět, může nás nenávidět, může nám život všelijak znepříjemňovat. Ale jsme-li Boží skrze Ježíše Krista, pak ani my sami se nesoudíme, protože skrze Ježíše Krista jsme byli s konečnou platností, definitivně ospravedlněni. Tedy každý náš hřích nám je odpuštěn, i ten, který teprve uděláme. Ani druzí lidé, ani my sami si nejsme soudci. Sám Bůh je soudce, který ovšem svěřil svou soudcovskou moc svému Synu Ježíši, který rozhodl v náš prospěch – udělil nám milost.
Všechno ostatní v našem životě se stává podružným a nevýznamným, ať už je to kladné či záporné. To je právě ono apoštolovo ujištění, že nám spolu s ním daroval všecko. Daroval nám totiž něco tak úžasného, tak pevného i tak krásného a zářivého, že všechno ostatní bledne a ztrácí význam ve srovnání s tímto darem. Daroval nám smysl života, podstatu naší existence na této zemi, daroval nám sílu, která je pramenem vody živé pro náš život. Daroval nám život věčný, který smíme prožívat už teď s tím, který stvořil to všechno kolem nás a ještě nekonečně víc, než jsme my sami schopni svou myslí obsáhnout. Proto se smíme s radostí utvrdit ve víře slovy apoštolovými a společně s ním vyznat: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi na sebe vzal náš hřích. Děkujeme ti za to, že se za nás přimlouváš před nebeským Otcem a tak nám na každý den znovu a znovu dobýváš jeho milost. Prosíme, chraň naše myšlení před tím zlým, který se snaží toto vše zpochybňovat a vrhá nás do planých výčitek nebo naopak do odsuzování druhých lidí. Amen
– poslání: Mt 28,19-20