Čtení: Mk 12,41-44 | Text: Sk 3,1-10 | Písně: 91, 434, 684, S199, 579 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Čtený oddíl z knihy Skutků apoštolských byl základem kázání br. far. Petra Pivoňky na posledním setkání kazatelů Východomoravského seniorátu. Některý z kazatelů tam pravidelně přináší své kázání ze sboru k zhodnocení i k inspiraci pro své kolegy. Jeho kázání nejen mě zaujalo. Ale nebojte se, nebudu vám je dnes opakovat. Můžete si ho vyhledat na webových stránkách ČCE Zlín. Ve svém sboru jej Pivoňka kázal 26.8.12. Jeho kázání se odvíjí především od verše 6: Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Já bych se rád soustředil jen na část verše, na slova Petrova: co mám, to ti dám.
Petr říká: co mám, to ti dám. Co měl Petr? Velikou víru v uzdravení ochrnutého ve jménu Ježíše Krista Nazaretského. Tak asi odpoví každý z nás. Ale mě zaujalo především to rozhodnutí samotné, rozhodnutí Petra jako poslušného následovníka Ježíše Krista: dát, co má.
A rovnou položme stejnou otázku sami sobě: Co máme my? Máme totéž, co Petr? A musíme mít totéž, co Petr, abychom mohli dávat? Jak se projevuje víra? Jenom konáním zázraků a mocných činů? Tak nás to Bible učí?
Proto jsem zdůraznil jen tu skutečnost „co mám, to dám", protože nám umožňuje pochopit celou šířku našich možností jako křesťanů. Kdyby si snad někdo myslel, že nemá nic, co by mohl dát, ať si připomene obraz z našeho prvního čtení. Také se odehrál v chrámu, tedy na stejném posvátném místě. Místo chromého se tam štrachá stará shrbená stařena, chudá vdova v ošuntělých šatech. Ve značné míře stejná jako onen chromý z knihy Skutků. Závislá na druhých lidech mnohem víc než si dnes dovedeme představit. Řadí se do fronty těch, kteří dávají peníze do chrámové pokladnice. Stojí tam hrdě dobře ustrojení muži, farizeové, zákoníci, saduceové, samí vážení lidé. Stojí tam ale i prostí řemeslníci a venkované, zemědělci. Ti možná hodně přemýšlí, kolik mají dát do pokladnice, aby jim zbylo dost na materiál pro jejich řemeslo. Aby měli pro rodinu, na jídlo, na osev, na krmení pro dobytek. Ti bohatí možná dávali lehce a přemýšleli spíš o tom, jak jsou dobří a jak je Pán Bůh bude mít rád za jejich štědrost. U mnohých to hodně cinkalo, dnes by to šustilo velkými bankovkami.
Ale pak přijde na řadu ta chudá vdova, která ve srovnání s ostatními vhodí nepatrný obnos, dvě drobné mince. Jenže na rozdíl od ostatních, její dar Ježíš vysoko ocení: „Dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa." (Mk 12,44) V tomto bodě se protíná oddíl ze Skutků s oddílem z evangelia. Ačkoliv se jedná o postavy vzájemně velmi vzdálené, Petr a chudá vdova jsou postavy zcela různé, přece se v tomto bodě setkávají: dávají, co mají. V pozadí nenápadného daru vdovy je stejně veliká víra jako v pozadí nápadného činu Petrova. Tak nás to Písmo učí. Chudá vdova dává ve víře, že Bůh se o ni postará, že dar, který mu věnuje, nezůstane zapomenut, není zbytečný ani zoufalý ani fanatický. Ona věří, že Bůh má moc jí zajistit živobytí na každý den. Proto může dát a nemusí se bát toho, co s ní bude. Zdá se, že ona rozpoznala, že investovat do božích věcí je mnohem důležitější a perspektivnější než jakákoliv jiná investice.
Ale vraťme se k dnešnímu oddílu ze Skutků: My si ceníme Petra a jeho víru. Možná si říkáme, jaké to byly tenkrát krásné časy, kdy Petr a Jan a ostatní apoštolové zakládali církev. Jak mocně tehdy Duch svatý působil. Ve druhé kapitole Skutků bychom se dočetli, že na Petrovo kázání reagovaly 3000 lidí, kteří uvěřili. A začali se scházet, dali dohromady všechen svůj majetek a žili ve vzájemné lásce, až to bylo jejich okolí nápadné. V další kapitole jsme si dnes připomněli mocný čin uzdravení ve jménu Ježíše Krista. Kdybychom četli ještě dále, setkali bychom se s Petrem při jeho dalším kázání, po kterém uvěřily další 2000 tisíce lidí. A setkali bychom se se saduceji, kteří nechali Petra a Jana zatknout chrámovou stráží, aby je druhého dne museli propustit, protože celá velerada neměla sílu zabránit tomu, co Petr a Jan hlásali i dělali.
Ale tyhle příběhy nejsou celá Bible. Najdeme tam i chudou vdovu, najdeme tam i období Božího lidu, která byla obdobími všedních starostí o náboženský provoz, o chrám a všechno ostatní kolem, co připomíná Hospodina. A tak je to i v dějinách církve: každé období má své výzvy, své nároky víry. Někdy možná nápadně duchovní, někdy však docela pozemské, nenápadné a prosté, a přece neméně důležité, neméně samotným Ježíšem Kristem oceňované.
Zásadní otázka pro nás zní: jaký je nárok doby, ve které dnes žijeme? Jaké jsou nám dány možnosti? Co máme, abychom skrze to mohli světu kolem nás ukázat svou víru, abychom mu mohli ukázat na našeho dobrého nebeského Otce?
Když jsem přemýšlel nad tím, jaké jsou výzvy naší doby pro nás křesťany, vybavily se mi v mysli přednášky z dějin od našeho učitele na biblické škole v Hradci Králové. Byl to nedávno zesnulý br. far. Richard Firbas, v době, kdy nás učil, již nevidomý. Dovedl však celou hodinu zpaměti poutavě hovořit o českých dějinách. A vzpomínám si, jak nám vyprávěl o příčinách porážky na Bílé hoře. Podle něho v pozadí stála neschopnost českých a moravských stavů se domluvit a také, což považoval za podstatné, šetrnost. Zbožní bohatí čeští bratři nebyli ochotni investovat peníze do armády, do vojska. Některým se to možná zdálo bezbožné, další kalkulovali, že by to bylo příliš drahé a že druzí by měli dát víc. Výsledkem byla nejednota a zdrcující porážka. Následovaly popravy hlavních aktérů. Nakonec většina těch, kteří tak šetřili, přišla úplně o všechno. Všechny jejich peníze, ale i majetky zabavila vítězná katolická strana. Mnohým nepomohlo ani to, že byli ochotni přejít ke katolictví. Vítězové nemilosrdně dávali najevo svou převahu a také potřebovali doplnit to, co do vojska investovali.
Kladu si otázku, zda jsme my nekatolíci dnes jiní než tehdy před 400 lety. Ovšem v podmínkách dnešní Evropy a dnešního světa, v podmínkách dnešní sekularizované společnosti, si tuto otázku musíme klást společně jako křesťané, katolíci společně s evangelíky i evangelikály či charismatiky. Realita je taková, že všichni společně stojíme, nechci říct přímo proti, ale dosud spíš v kontrastu s většinovou společností, která nás věřící prostě a jednoduše hází do jednoho pytle.
Jaká je výzva dnešní doby? Jaké nároky na nás klade? Církevní restituce a odluka od státu zůstávají kdesi v nedohlednu. Výsledky posledních voleb nám dávají signál, že církvi vstřícných politiků ve vládě ubývá. Většina národa začíná vidět rudě. Volební výsledky to jasně vyjadřují. Co na tom, že přemýšliví lidé, různí politologové jasně dokazují, že vítězstvím rudých bychom si nepolepšili. Většina národa touží po starých jistotách, které se stihly od pádu komunismu v myslích lidí natolik zidealizovat, že po nich touží i mnozí mladí, kteří komunismus nezažili.
Jako věřící si nemůžeme dělat iluze o tom, že nás stát ocení pro naši víru. Bude mu vyhovovat, že jsme ochotni dělat levně sociální práci. Bude mu vyhovovat, že jsme ochotni zdarma dávat mladým lidem morální rozměry do života, že budeme spolehlivě pracovat. Ale že tohle všechno souvisí s vírou, to stát nebude schopen přijmout. Stát tvoří politici, kteří jsou takoví jako většina národa, která je nevěřící. Nedělejme si iluze, že by se jednání státu vzhledem k církvím v dohledné době změnilo k lepšímu. Spíš musíme počítat s opakem.
Je možné, že doba, která je před námi bude po nás jako křesťanech vyžadovat větší oběti. Bude tedy obecně řečeno více náročná na víru. Bude více náročná na to, abychom byli ochotni dát to, co máme. Někdo více peněz, někdo více času, někdo více ochoty k oběti jako takové, tedy k trpělivosti na všech stranách. Čas milosti stále trvá. Bůh nám dává stále ještě svobodný prostor k tomu, abychom svou víru vyjádřili. Chceme-li pochopit, co Bůh oceňuje a co od nás očekává, pak hledejme v Písmu, u apoštola Petra, ale i u chudé vdovy.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že v Duchu svatém stále přicházíš na pomoc naší slabosti. Prosíme, proměňuj si nás, stále, abychom z moci tvého Ducha žili a touto mocí a svými životy i svědčili lidem kolem nás o tobě, o tvé pravdě a odpouštějící lásce. Uč nás dávat druhým to, co jsme sami přijali, co máme, ať už jsou to věci hmotné, duševní nebo duchovní. Amen
–
poslání: Fp 4,8-9
