Čtení: 3 M 3,1-5 | Text: Ř 12,1-2 | Písně: 136, 472, 250 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé, milí hosté,
zamysleme se krátce nad přečtenými slovy apoštola Pavla. Nevím, jak vy, ale já kdykoliv slyším nebo čtu tyto verše, tak mě z nich vždycky nejvíc zaujme myšlenka, že máme sami sebe přinášet jako živou oběť Bohu. Nedávno jsme si připomínali výročí upálení Mistra Jana Husa. To byla skutečná, živá oběť, kterou on přinesl. Myslím, že v jeho případě, ale i v případě jiných mučedníků, můžeme mít jistotu, že oni ve svém životě absolutně naplnili toto slovo. Hus a další mučedníci doslova a jednoznačně přinesli oběť vlastního těla. Udělali to, protože věrnost poznané Pravdě, pro ně byla víc než strach z utrpení. S jejich těly se stalo to, co jsme četli o obětní praxi se zvířaty ve Starém zákoně. Starý zákon to popisuje do podrobností. Kdybychom to převedli na lidskou oběť, bylo by to, věřím, pro většinu z nás až příliš naturalistické, až příliš nepříjemné a ne chtěli bychom to ani slyšet natož vidět. Mučedníci však následovali Krista až ke stejnému konci jako on, když zemřel smrtí na kříži.

Nedávno jsem v rádiu poslouchal rozhovor s jistým kazatelem a jeden z posluchačů mu dal otázku, co by udělal, kdyby se dostal do rukou radikálních muslimů a byl postaven před rozhodnutí, že se musí zříci své křesťanské víry nebo zemřít. On odpověděl, pro někoho možná vyhýbavě, ale já myslím, že moudře: Odpověděl, že neví, co by udělal, ale věří, že kdyby měl pro víru zemřít, Bůh by mu dal v tu chvíli dost síly, aby svou víru nezapřel a přinesl tu oběť nejvyšší.

My možná jsem někdy jako apoštol Petr před naplněním Duchem svatým. Holedbal se, že Pána nikdy nezapře. Stačila však otázka obyčejné služky a už byl schopen tvrdit, že Ježíše nezná a nikdy s ním nechodil. Ale tentýž Petr později, když dostal moc Ducha svatého, najednou byl schopen vydávat svědectví o Pánu i před těmi nejvýše postavenými, kteří ho mohli poslat na smrt stejně jako Ježíše.

Když se však hlouběji zamyslíme nad čteným oddílem, musíme si uvědomit, že apoštolovi jde spíše o ten normální, běžný křesťanský život, který žijí běžní věřící v církvi. Náš běžný život víry je trvalým zápasem o to, co se líbí Bohu, co je Bohu milé a dokonalé, abych použil apoštolova slova v závěru čteného. Tohle je tedy cíl, to je to, o co apoštolovi jde. To je to, o co usiluje každý křesťan a neznamená to, že musí každý skončit na hranici, aby tato slova naplnil. Takto to není ani zde vytýčeno.

Apoštol začíná výzvou: Vybízím vás, nebo také (překlad řeckého parakaló) Prosím! Žádám! Napomínám! Tedy je zřejmé, že to, o co jde, není pro náš lidský život samozřejmé. Nejde to samo. Potřebujeme slyšet slova povzbuzení či napomenutí. Potřebuje nás někdo pobídnout. Běž do toho! Neboj se! Zkus to! Stojí to za to! Boží slovo nás na tomto místě všechny takto povzbuzuje, vybízí i napomíná. Pánu Bohu není jedno, jak žijeme. Není mu jedno, když jsme vlažní či dokonce mrtví ve své víře. Když žijeme jen tak setrvačností svůj duchovní život. On nás skrze své slovo povzbuzuje, vybízí i napomíná.

A dříve, než řekne, k čemu nás povzbuzuje a napomíná, tak sdělí proč: pro Boží milosrdenství. Bratři a sestry, prožili jste Boží milosrdenství? Nebo znáte jen Boží spravedlnost? Je hrozné a zničující, když člověk zná jen Boží spravedlnost. Bůh je svatý a dokonalý. A marně se člověk snaží nějakými svými skutky splnit oprávněné požadavky Boží spravedlnosti. Nikdy se nemůžeme vyrovnat Pánu Bohu. To jen ďábel našeptává nám lidem stejně jako Adamovi a Evě v ráji, že budeme Bohu rovni. Že splníme jeho požadavky, když budeme znát dobré a zlé.

Na druhou stranu je pravdou, že Boží milosrdenství nikdy nepozná ten, kdo neprožije Boží soudy. Vždyť milosrdenství může být jen tam, kde si člověk uvědomí svou hříšnost, svou malost před Bohem! Když si uvědomí, že sám od sebe není schopen jednat jinak než zmíněný Petr před naplněním Duchem svatým. Jen je schopen se křesťansky chlubit a vyvyšovat, ale když přijde, jak se říká na lámání chleba, tak neobstojí. Naštěstí Boží spravedlnost jde ruku v ruce s milosrdenstvím a pro nás je dobrou zprávou to, že Boží milosrdenství je silnější než Boží soud. Proto se apoštol na toto milosrdenství odkazuje. Chce, abychom Boží milosrdenství znali, prožívali a přijímali do svých životů. A teprve na tomto základě pak můžeme přinášet skutečnou živou a svatou, Bohu milou oběť. Teprve pak se naše životy stanou pravou nebo též rozumnou bohoslužbou. Víte, jaké slůvko v tomto verši najdeme v anglickém překladu? Je tam slovo worship. Cizí slovo, ale zvláště pro vás mladé velmi dobře známé. Takže apoštolovi jde o to, aby nám řekl, co to je pravý worship , co to je pravá chvála Boha. Nejde jen o to, že se jednou za týden sejdeme tady v kostele. Možná nám to zní příliš radikálně. Ale ze slov apoštolových je zřejmé, že skutečná, pravá bohoslužba, která má cenu a smysl před Bohem, je to, co prožíváme a žijeme každý den. Bez ohledu na to, je-li právě neděle nebo všední den.

Apoštol převádí věcí formální (oběť, bohoslužba) do lidského nitra, do života člověka jako celku. Tam se děje to rozhodující. Základem je proměna mysli, metanoia nebo též reforma. Je známá poučka, že myšlení bolí. Nám se nechce přemýšlet. Chceme raději rychle dosáhnout toho, co jsme poznali jako dobré. Ale Boží Slovo nás vybízí, abychom nejprve proměňovali své smýšlení. A protože apoštol staví na Božím milosrdenství, věřím, že právě tímto směrem má jít i proměna našeho smýšlení. Od odsuzování druhých, světa kolem, možná také od odsuzování sebe sama, k milosrdenství. To je možné jen s pomocí Ducha svatého. To je možné jen proto, že v Ježíši Kristu se Bůh k nám sklonil a ukázal své milosrdenství, které se nezastavilo ani před tou obětí nejvyšší.

Nechť nás tedy prostupuje milosrdná moc Boží a proměňuje naši mysl.

Pane Ježíši, tvá mysl byla zcela oddána nebeskému Otci. Prosíme, přicházej do našich myslí mocí svého svatého Ducha. Naplňuj nás, abychom měli sílu následovat tvého příkladu. Amen -pč-

 

Na bohoslužbách proběhl křest Elišky Bílkové a vystupovala mládež a američtí hosté z Fusioncampu.

 

Poslání: 1 Pt 5,8-9

 

Kategorie: Kázání