Čtení: Př 12,17-22 | Text: J 8,31-36 | Písně: 82, 366, S 375, S 300, 419 | Pavel Čmelík
– Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí
– Bratři a sestry, milí přátelé!
Chcete být svobodní? Nebo jinak: Jste svobodní? Slovo svoboda nám každému zní velmi krásně. Být svobodný je touha každého člověka. Co to však znamená „být svobodný"?
Za necelé dva týdny v tomto kostele proběhne svatba. Obřad, při kterém dva mladí lidé přestanou být svobodní, ona bude od toho dne vdaná a on ženatý. A při tom se na to těší! Přestanou být svobodní – a přece se na to těší. To je jen jeden příklad, který uvádím proto, abychom se nad svobodou zamysleli hlouběji.
Ježíš svobodu spojuje s pravdou a pravdu se svým slovem: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." (J 8,31-32)
„Co je pravda?", ptal se Pilát při rozhovoru s Ježíšem dříve, než si umyl ruce a poslal Ježíše k ukřižování. Pilát pravdu znal – věděl, že Ježíš je nevinný – a přece ho nechal ukřižovat. „Co je pravda?",ptají se obdobně i mnozí politikové dnes. A rozhodují nikoliv podle pravdy, ale podle toho, jak se jim to hodí. Rezignace na pravdu v současnosti stejně jako v době Pilátově umožňuje páchání spousty nespravedlností, protože když lidé rezignují na pravdu, pak pravdu má ten, kdo má ostřejší lokty nebo vyšší postavení nebo větší moc či větší peníze. Když lidé rezignují na pravdu, pak se důvodem jejich rozhodování stávají jiné, méně důležité, ale vždy škodlivé věci.
Ale otázka po pravdě, která člověka učiní svobodným, je důležitá. A věřím, že mnozí lidé, i mnozí z nás si tuto otázku kladou upřímně a poctivě. Svého času jsem na škole absolvoval marx-leninskou filozofii, vy starší víte, o co jde. A pamatuji si, že tam nás učili, že svoboda je poznaná nutnost. Pochopitelně tím byla míněna nutnost společenského vývoje od kapitalismu k socializmu a komunizmu. Ale já bych tezi o svobodě, která je poznanou nutností tak úplně nezavrhl. Skutečná svoboda je vždy spojena se zodpovědností, tedy s vědomím a poznáním nutnosti, že nelze v životě dělat jen to, co se mě osobně líbí. Nelze v životě být svobodným ve smyslu svévole, tedy, že se budu rozhodovat jen podle své vlastní vůle. To jistě uznáme také.
Dokud jsme děti, musíme poslouchat své rodiče. I když se nám to vždycky nelíbí, přece uznáváme, že rodiče mají právo mít poslední slovo v tom, co děláme či neděláme. Když se staneme dospělými, začneme více vnímat i dobrá pravidla pro život jak jsou zaznamenána např. v Desateru. A řídíme se podle nich, i když nám to není vždycky příjemné, i když se někdy musíme překonávat. Víme totiž, že touha porušit některé z přikázání je ve skutečnosti pokušením. Když domyslíme jeho důsledky, pak raději zůstaneme poslušní.
Ale Ježíš jde ještě dál, když mluví o svobodě – klade zvláštní důraz na své slovo. Jeho slovo je totiž Slovo Boží. Není to jen pouhé moudré napomenutí. Není to jen příjemné povzbuzení nebo krásná řeč. Ježíšovo slovo je úzce spjato s jeho činy i s jeho osobou. V prologu Janova evangelia čteme, že „slovo se stalo tělem". A myslí se nejen to slovo, jak mu rozumíme zúženě my dnes, ale tělem se stal vůbec Boží řád, Boží moc, jednoduše řečeno: tělem se stal sám Bůh. Proto je Ježíš pro nás tak důležitý, protože – jak píše apoštol – On je obrazem Boha neviditelného.
Zůstávat v Ježíšově Slovu tedy znamená víc než jen si připomínat, co Ježíš řekl. Zůstávat v jeho slovu znamená připomínat si i to, co Ježíš dělal a také to znamená přijímat jeho samotného do života. Znamená to přijímat Ducha svatého jako živé působení Ježíšovo v dnešní době. Jistě tohle všechno znamená na prvním místě čtení Božího slova.
Ale právě Židé, o nichž je řeč v dnešním oddíle a kteří znali a četli Boží slovo, měli s Ježíšem problém: Oni byli přesvědčeni, že jsou svobodní. Byli přeci potomky Abrahama, tedy toho, kterého Bůh povolal. Byli potomky těch, kteří prožili vyvedení z Egypta a tedy vysvobození z otroctví. Proto o sobě tvrdili, že jsou svobodní. Oni uvěřili v Ježíše a přece jim něco podstatného chybělo.
Mám obavu, že tento problém máme dodnes. Zůstáváme často lidmi náboženskými. Věříme, protože jsme víru nějak přijali od svých rodičů nebo farářů nebo od ostatních lidí ve společenství, kteří nám ji předali. A máme pocit, že to stačí. Je to přece dobré. Získali jsme tím dobrá pravidla pro život a také společenství, do kterého patříme. A možná i životního partnera, který je stejné víry a stejného smýšlení. Ale podle Ježíše tohle všechno ještě člověka neučiní svobodným.
Boží Slovo nás upozorňuje na nebezpečí, které hrozí člověku věřícímu vždycky, ve všech dobách. Je to riziko, že se stanu více člověkem náboženským než skutečně věřícím. Že se stanu více evangelíkem než křesťanem samotným. Že bude více členem církve než člověkem patřícím Bohu.
Minule jsem tady přirovnával Boží Slovo ke sprše, která omývá a osvěžuje naše upocená těla. Proto sem přicházíme, aby nám Boží slovo ukazovalo nové věci. Aby nás zasahovalo jako proud vody. Pán Bůh z toho má radost, že jsme zde a že toužíme slyšet jeho slovo. Ale pro Boha je bolestné, když stejně jako ti Židé, kteří v Ježíše uvěřili, nejsme ochotni se Božímu Slovu podřídit. Když jsme tak chytří, že nám Boží Slovo má jen posloužit k potvrzení našich vlastních zbožných názorů. Když odmítáme přijmout do důsledku, o co Ježíši jde.
Důsledkem takového přístupu je, že nejsme svobodní. A nejhorší je, že si myslíme, že svobodní jsme, ale vlastní nesvobodu nevidíme. Boží slovo nám má pomoci nesvobodu v sobě najít, pojmenovat – a zbavit se jí. Vyjít z nesvobody hříchu ven. Proto Ježíš přišel, aby nás osvobodil.
Život sám nám často nastavuje zrcadlo a ukazuje, kde nám svoboda chybí a kde jsme něčím spoutáni. Podívejme se sami na sebe, na naše společenství a život v něm. Kolik je jen mezi námi strachu a nejistoty! Mnozí přicházíme do společenství bratří a sester nejen s dobrým očekáváním, ale i s obavami. Na jedné straně si uvědomujeme svou vlastní slabost i svou vlastní hříšnost. Na druhé straně druhé posuzujeme nebo přímo odsuzujeme, protože o nich víme nepěkné věci. Vzniká tak ve společenství atmosféra obav a strachu. Čekáme, že Duch svatý zasáhne, že Ježíš nám pomůže. Ale už Jan Karafiát, když se ho ptali, co dělá Ďábel v neděli dopoledne, správně odpověděl, že sedí v kostele a pozorně poslouchá Boží slovo.
I tady dnes mezi námi sedí ten Zlý a čeká na svou příležitost. Někteří lidé si myslí, že když přijdou do kostela, tak automaticky budou pouze pod vlivem Ducha svatého. Ale všude tam, kde pracuje Duch svatý, všude tam právě přichází i ten Zlý a snaží se jeho dílo zmařit! Nebuďme duchovně naivní. Duchovní boj o lidská srdce s největší intenzitou probíhá právě tam, kde se Boží slovo zvěstuje.
Víte, jak působí ten zlý? Zasahuje do naší mysli a do našeho očekávání. Člen sboru přijde do kostela, pomodlí se a usedne do lavice. Je naladěn zbožně a očekává na působení svatého Ducha. A v tom přijde ďábel a řekne: Koukni tam doleva, jestli tam stále ještě sedává ta, která se ti tak líbí! A podívej, tamti manželé sedí zase každý zvlášť! A co tenhle tady v kostele dělá?! Vždyť provedl tak hroznou věc. No doufám, že ho dnes Boží Slovo pořádně zasáhne!
Nebo taková úplně banální věc: Na bohoslužby přijde někdo cizí a sedne si na vaše oblíbené místo. Vy přijdete později, jdete, jak jste zvyklí na své místo – a hle, tam sedí kdosi cizí. A v tu chvíli přijde ďábel a způsobí, že vám hlavou bleskne myšlenka: No, co ten dělá na mém místě! Vždyť já tu sedávám už 20 let a on si sem přijde poprvé a hned mi zasedne mé místo! Ani nemusíte být tak neurvalí a upozornit nově příchozího, že to je vaše místo, i když i to se už v našem kostele stalo. V lepším případě se ovládnete. Uvědomíte si, že ten člověk nemohl vědět, že tam právě vy už 20 let sedáváte. Ale už vám to v hlavě zůstane. Možná na to zapomenete, ale zůstane ve vás jakási rozmrzelost. Když pak bohoslužby skončí, místo abyste s úsměvem a opravdovou křesťanskou vřelostí pozdravili nově příchozího, vrhnete na něho nepřátelský pohled, otočíte se zády a raději rychle odcházíte pryč.
A nově příchozí je zmatený. Vycítil, že cosi není v pořádku, ale nechápe, co se stalo. Jen má takový divný pocit. Pokud je to někdo, kdo hledá společenství a přijetí, pak už příště nepřijde. A ďábel si mne ruce – dvě mouchy jednou ranou. Jednomu věrnému zamezil načerpat z Božího slova a druhého hledajícího odradil od dalšího hledání.
Bratři a sestry, všechny takové projevy a mohl bych jmenovat mnohé další, to všechno nás usvědčuje, že nejsme svobodní. Nejsme svobodní proto, že jsme nepoznali pravdu. A neznáme pravdu, protože nezůstáváme v Ježíšově slovu. Není pro nás tím prvním a rozhodujícím. Možná si myslíme, že ano, ale naše jednání nás usvědčuje, že ne.
A přece nás Ježíš stále volá. Stále nás zve ke své pravdě a do ní. Abychom nechávali jeho vstoupit do našeho života. Abychom překonali strach a vydali se cele jeho působení. Pak poznáme pravdu i to, co je to skutečná svoboda. Evangelium, dobrá zpráva pro nás je, že Ježíš nás neodsuzuje za to, co jsme pokazili, ale znovu a znovu nás trpělivě zve k sobě. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že tvé slovo je sice někdy tvrdé, ale chce nás přivést ke skutečné svobodě. Prosíme, pomáhej nám mocí svého Ducha, abychom se nenechávali oklamávat tím zlým, ale vždy znovu se vraceli v pokání k tobě a tebe měli na prvním místě našeho života. Amen
– poslání: J 14,6
