Čtení: Kr 17,17-24 | Text: Mk 9,14-29 | Písně: 641, 195, S284, 442, 253 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé,
když čteme biblické příběhy jako je tento, je dobré si uvědomit, s jakými skupinami lidí nebo jednotlivými osobami se v příběhu setkáváme. Kdo v příběhu vystupuje? Můžete mi napovědět? (Ježíš, učedníci, zákoníci, otec dítěte, dítě, anonymní zástup) Není náhoda, že v příběhu jsou právě tyto skupiny a že jsou takto rozrůzněné. Ony totiž jsou a mají být pro nás zrcadlem. Abychom si uvědomili, kde my se právě nacházíme, kde stojíme ve víře, ve společenství církve, ve vztazích, v problémech, které řešíme atd.

Zastavme se tedy u jednotlivých skupin či osob a zkusme se v nich najít. První a největší skupinu tvoří anonymní zástup. Moc o něm nevíme. Kolik to bylo osob? Čteme jen, že to byl veliký zástup. Bylo jich 100 nebo 200 nebo snad 1000 či ještě víc? Nevíme. Jen víme, že když zástup Ježíše uviděl, užasl. Proč asi? Snad bylo na Ježíši ještě patrné to, co právě prožil – totiž proměnění na hoře, kde se setkal s Elijášem a Mojžíšem. Možná z Ježíše vyzařovalo ještě něco zvláštního, co prožil a co lidé vnímali a proto žasli. Přibíhali k němu a zdravili ho. Jako, když někam zavítá nějaký slavný sportovec nebo prezident nebo papež – lidé touží si s ním podat ruku, pozdravit ho.

Také víme, že zástup byl přítomen sporu učedníků se zákoníky a neúspěšnému pokusu učedníků uzdravit chlapce. A tak si můžeme domyslet, že když se na scéně objevil sám Ježíš, většina lidí byla zvědavá, co se bude dít. „Přišel Ježíš” sdělovali si možná mezi sebou a významně zvedali obočí „Teď se konečně ukáže, jestli mají pravdu zákoníci nebo učedníci.” Jisté je, že je to zástup těch, kteří něco očekávají, kteří jsou možná hledající, možná zvědaví. Možná je přibral soused, aby konečně viděli toho Ježíše, o kterém se tolik mluví. Možná řeší nějaké své problémy a čekají na příležitost, která v tuto chvíli ještě nepřijde. Možná přemýšlí o někom ze svých blízkých, kterému by rádi pomohli, ale neví jak a říkají si: Co kdyby Ježíš mohl pomoci? A možná šli náhodou právě kolem a nikam nespěchají a tak se přišli podívat, co je to za srocení lidu.

Do tohoto anonymního zástupu můžeme zařadit velmi širokou, prakticky neomezenou škálu lidí a motivů. Důležité je, že všichni jsou pak při tom. Všichni pak vidí, co se děje. Slyší Ježíšova slova, stávají se svědky toho, co se stalo. Všichni, dokonce bez ohledu na to, zda jsou či nejsou Ježíši nakloněni přátelsky, všichni se pak musí nějak postavit k tomu, co Ježíš udělal.

Každý z nás se může najít v roli člena anonymního zástupu. Většina z nás zde dnes je právě v této roli. Přicházíme ze zvědavosti, ze zvyku, někdo s očekáváním, jiný bez nějakého zvláštního očekávání. Někdo ztrápený starostmi, jiný možná s radostí. Někdo s pokojem v srdci, jiný plný neklidu. Někdo zdravý, jiný ztrápený nemocí. Ať už se cítíš jakkoliv, buď si jist, že patříš do zástupu kolem Ježíše. A to není málo. Naprostá většina lidí, kteří uvěřeli, kteří s Ježíšem něco prožili, začínali právě takto – jako jedinci v anonymním zástupu kolem Ježíše.

Druhou skupinou jsou zákoníci. Z příběhu víme jen to, že se přeli s učedníky. Marek nám neuvádí, o co se přeli. Ze souvislostí si můžeme domyslet, že spor se týkal neschopnosti učedníků uzdravit posedlého chlapce. Možná to byla pro zákoníky vítaná záminka, aby učedníky zpochybnili. Aby jim ukázali a dokázali, že jsou mimo. Možná jim radili, jak se správně vymítají démoni. V každém případě se přeli s učedníky, místo toho, aby pomohli otci dítěte.

A opět se v nich můžeme zvláště my aktivnější v církvi lehko najít. Rádi s povzdálí sledujeme, co kdo dělá. A když se mu něco nepodaří, tak už jsme chytří: „Vidíš, já jsem si hned myslel, že tohle ti nemůže vyjít.” „Tos měl dělat úplně jinak!” atd. Po bitvě každý generál, říká lidové úsloví. A tak to je. Někdy s napětím sledujeme něčí aktivitu, něčí zápas, ale pak se ukáže, že jsme to sledovali ne proto, že bychom si přáli, aby se někomu pomohlo, aby z toho měl někdo užitek, aby Boží království na této zemi zase v jedné malé bitvě zvítězilo. Ukáže se, že jsme to sledovali jen ze zvědavosti, z prosté lidské všetečnosti, která musí být vždy u toho, kde se něco děje, aby to pak mohla zpochybnit, pokud se něco podaří nebo, aby si mohla pohojit své sebevědomí na nezdaru někoho jiného.

A protože jsme upřímní a nechceme či nepovažujeme za správné mlčet, pak jdeme a komentujeme a dohadujeme se – ovšem samotný problém, to co je ztrátou či ziskem Božího království, to už zůstane ležet mimo nás stejně jako zůstal stát stranou otec s nemocným dítětem při onom sporu zákoníků s učedníky.

Další důležitou skupinou jsou tedy učedníci, přesněji skupina devíti bez Petra, Jakuba a Jana, protože ti byli s Ježíšem na Hoře proměnění. Zbylých devět zůstalo pod horou a čekali, až se Ježíš se třemi vrátí. A právě v téhle situaci přišel otec s posedlým synem. Přišel za Ježíšem, ale nalezl pouze

jeho učedníky a ještě bez těch nejdůležitějších. Možná, kdyby tam byl Petr, tak by jim řekl: „Chlapi, neblbněte, toto vypadá na hodně těžký duchovní případ. Otec chlapce sám říká, že chce Ježíše, tak raději počkáme, až se Ježíš vrátí.” Ale Petr tam nebyl a možná, i kdyby tam býval byl, jednal by stejně jako ostatní. O tři kapitoly dříve se totiž dočteme, že Ježíš dal učedníkům moc nad nečistými duchy a vyslal je samostatně po dvojicích a oni pak skutečně vymítali zlé duchy (Mk 6,7-13).

Tak je docela logické, že učedníci si řekli: „Ježíš tu sice není, ale však už nám dal moc nad zlými duchy a my jsme si vykoušeli, že to funguje. Tak nebudeme čekat na Ježíše a uzdravíme chlapce sami.” A pak se pustili do uzdravování – ale bez úspěchu. Možná to nejdřív zkusil Šimon Zélota, ale nepodařilo se mu to. Tak se přihrnul Ondřej (pusť mě k němu, ty to děláš blbě). A zase nic. A pak to zkoušeli další a další. A pak to možná zkusili všichni naráz. A nic. A najednou si připadali trapně. Koukají na ně zákonící a mají ironické poznámky. Kouká na ně zvědavý zástup a už začíná kroutit hlavou. A kouká na ně především nešťastný otec, který předtím dlouho bojoval, jestli tohle vůbec má zkusit, když už zažil tolik zklamání od různých doktorů i léčitelů. A učedníci jsou tam najednou jako zpráskaní psi. Připadají si jako na veřejném pranýři.

A pak Šimon Zélota vybuchne: „Však já jsem v Betsaidě uzdravil chromého! Že Matěji?! Však jsi tam byl se mnou!” A ze skupiny zákoníků zazní ironická poznámka: „No, to jsme viděli právě teď, jak jsi šikovný uzdravovatel.” A už se ztrhne hádka a učedníci začnou dokazovat zákoníkům, jak byli dobří a co všechno se jim podařilo uzdravit a zákoníci budou pořád dokola upozorňovat na tenhle případ, kdy se ukázalo, že v učednících žádná Boží moc není… A ostatní kolem jsou chvíli na straně učedníků a chvíli zase na straně zákoníků… a otec chlapce to vše mlčky sleduje a víc a víc ztrácí naději a propadá se do zoufalství…

A v tuhle chvíli přichází konečně Ježíš. A když krátce zjistí, o co jde, obrátí se na otce chlapce. Ten už je z toho všeho tak vyvedený z míry (i víry), že neví: Mám ještě znovu věřit? Může mi Ježíš pomoci? Bratři a sestry, není tahle situace nám všem čas od času velmi blízká? Není to i naše otázka? Copak i my nechceme jít za Ježíšem – a místo Něho se setkáváme s jeho následovníky, s jeho učedníky, kteří nás dovedou pěkně zklamat? Kdo z vás nikdy nezažil, že by jeho víra byla zpochybněna díky jednání někoho jiného, kdo se hlásí ke Kristu? Mám obavu, že nikdo z nás by nemohl zvednout ruku, aby kladně odpověděl na tuto otázku. Může snad někdo prohlásit: Já jsem nikdy nezažil zklamání z jednání někoho z mých bratří a sester ve víře? Nepotkal jsem zatím člověka v církvi, který by tohle řekl. Možná snad někdo velmi nadšený z počátku své víry. Možná ten by něco takového mohl prohlásit.

Ale víte, co bych já prožíval po takovém prohlášení jako pastýř sboru? Myslíte, že bych z toho měl radost? Ne, prožíval bych úzkost. Velkou úzkost. Ptal bych se sám sebe i Boha: Jak to s tímto človíčkem dopadne? Co se stane, až narazí na tamtoho bratra či tamtu sestru? A co až narazí na mé vlastní nedostatky? A co až narazí sám na sebe? Na své vlastní selhání? Ustojí to? Neodpadne? Nevylije vaničku i sdítětem? jak praví klasik. Tedy neodmítne Ježíše, protože ho zklamou Jeho následovníci? Neskončí s Ježíšem, protože zjistí, že jeho víra je plná pochybností?

A tak závěrem dnešního kázání bych chtěl zdůraznit postavu otce posedlého chlapce jako toho, kdo zrcadlí naše vlastní stavy a zápasy víry. Právě on je pro nás největším povzbuzením, abychom své zápasy víry nevzdávali. Před Ježíše máme přicházet v upřímnosti: věřím, Pane, pomoz mé nedověře! A dnešní příběh nás ujišťuje, že Ježíš nás slyší, pomáhá nám.

Bratři a sestry, Ježíš sám nabádá své učedníky k modlitbě. A otcův zoufalý výkřit je přece sám o sobě modlitbou. On volá ze své úzkosti k Ježíši. Volá k tomu, který sám je dárcem víry, Spasitelem a Zachráncem. Nenechme se ničím a nikým odradit! Nepřestaňme, ať se děje cokoliv, volat k Ježíši. On nás slyší a On také přináší uzdravení. Amen

Pane Ježíši Kriste, k tobě voláme a u tebe hledáme pomoc. Ty jsi ten, který nepohrdá upřímným srdcem. Děkujeme ti, že pomáháš, že nás přijímáš a uzdravuješ svou mocí všechna naše zranění. Amen

 

Poslání: Ef 2,8-10

Kategorie: Kázání