Čtení: | Text: | Písně: | Pavel Čmelík
Kázání 17.5.12 při ekumenické bohoslužbě v řím. -kat. ve Vsetíně – Nanebevstoupení Páně
–
– text: Sk 1,1-11
– Bratři a sestry, milí přátelé!
Dnes slavíme svátek Nanebevstoupení Ježíšova, 40 dní po velikonoční neděli vzkříšení a 10 dní před Letnicemi, tedy svátkem seslání Ducha svatého. I tyto obě události jsou ve čteném textu zmíněny. Je zde tedy zdůrazněna propojenost, jednotnost Ježíšova života. V samotném závěru čteného textu se mluví dokonce i o události, kterou jako křesťané teprve očekáváme. Kdybychom dnes čtený oddíl chtěli vyjádřit ve zkratce, pak bychom mohli sáhnout po části Apoštolského vyznání víry, kde jako věřící křesťané vyznáváme, že Ježíš „třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce Všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé."
To, na čem se současný posluchač nebo čtenář Bible nejčastěji zarazí je ono líčení způsobu odchodu Ježíše, totiž že „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel". Němci dnešní svátek dokonce nazývají docela technicky jako Himmelfahrt (jízda do nebe). Toto tvrzení může být předmětem mnoha spekulací, jak se to mohlo stát a taky důvodem, pro který mnohý rozumově uvažující člověk Bibli raději odloží jako knihu báchorek či lidských fantazií a proto nevěrohodnou.
Ovšem bylo by chybou, kdybychom se zarazili na této, řekl bych technické části toho, co se tenkrát stalo – ať už v dobré křesťanské snaze domyslet a obhájit všemohoucnost Boží nebo naopak v pochybnosti, že se tu popisuje něco, na čem si náš lidský rozum lidově řečeno musí vylámat zuby. Při porozumění tomuto textu se dostaneme dál a hloub jedině tehdy, když se budeme ptát po tom, co i tento oddíl vlastně vypovídá o podstatě Božího Syna Ježíše, O Bohu Otci i o Duchu svatém a když se budeme ptát také na to, co to znamenalo pro učedníky, kteří byli svědky této zvláštní události a hlavně, když se budeme ptát, co to znamená pro nás dnes. Proč si tuto událost stále připomínáme téměř dva tisíce let po jejím uskutečnění? Kde se i my můžeme v učednících nalézt?
Předně je třeba zdůraznit, že Ježíš „byl vzat" do nebe. Nebyla to aktivita Ježíše samotného, stejně jako vzkříšení. I zde se jedná o zásah Boha Otce, jeho nebeské moci. Stejně jako vzkříšením se Bůh Otec přiznal ke svému Synu a zmařil tak záměry všech, kteří si mysleli, že ukřižováním a pohřbením mrtvého těla do hrobu je vše vyřešeno, stejně tak i při nanebevstoupení jde o další stupeň přiznání Boha Otce ke svému Synu.
Když židovský posluchač slyšel o oblaku, který zastřel Ježíše, nemohl si nevzpomenout na oblak, ve kterém byl skrytý Bůh, když vodil Izraelity po 40 let pouští. Ježíš se tímto způsobem tedy vrátil do přítomnosti svého Otce, Ježíšova moc a působení se spojilo, splynulo s působením Boha Otce Všemohoucího. Proto také vyznáváme, že Ježíš sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího, tedy, že je mu vlastně roven, že má pravo-moc stejně jako sám Otec. Nanebevstoupení a skrytí v oblaku tedy je konec, závěr Božího zjevení v Ježíši Kristu, které počalo jeho narozením.
Ovšem, věci se nevrací zpět do starých kolejí, tedy do kolejí před Ježíšovým narozením. Už Ježíš sám upozorňuje učedníky, že po jeho odchodu zpět do nebe nastane jen krátké mezidobí (10 dnů) než bude učedníkům náhradou za Ježíše dán Duch svatý. Ale nebudu předbíhat. O této události bude řeč příští týden v neděli.
Ale rád bych se zastavil ještě u dvou věcí, které jsou pro nás poučné. To první je rozhovor učedníků s Ježíšem, kde se ptají: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." (Sk 1,6-8)
Tady je zřejmá jedna chyba, ke které my věřící stále máme sklony. Boží království nám – stejně jako tehdy učedníkům – často splývá s nějakým politickým útvarem, náboženským státem. Tak tomu bylo hlavně ve středověku, ale podobně tomu je i dnes v některých muslimských zemích. Boží vláda tam mnohým lidem splývá s pozemským vládnutím. Ale už Ježíš něco takového odmítá. Zásadně odmítá Boží království, které bychom si – i třeba v dobré víře – mohli nastolit my křesťané samotní. Ježíš upozorňuje, že nastolení Božího království na tomto světě záleží na samotném Otci, který jediný ví, ve kterém čase k tomu dojde.
Nám křesťanům je dán jediný úkol: být Ježíšovými dobrými svědky všem lidem, jak Ježíš sám říká až na sám konec země. To samozřejmě neznamená, že by křesťané nesměli být členy politických stran nebo, že by se politické strany nesměli veřejně hlásit ke křesťanským hodnotám! To určitě ne! Ale křesťan v politice musí odmítat jakékoliv své osobní mocenské ambice a vytrvale a věrně se musí držet Ježíšova poslání být mu svědkem – třeba i na radnici nebo v parlamentu. A dovedeme si představit, že to je někdy velmi těžké.
Ta druhá chyba, ke které my věřící máme sklon, je vyjádřena závěru čteného oddílu: A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." (Sk 1,10-11)
My věřící žijeme někdy na této zemi uprostřed všeho možného zlého a pak máme sklony jako oni učedníci zbožně hledět s úžasem do nebe. Jsme fascinováni představou nebeské nádhery a mocí. Utíkáme před tímto světem a jeho těžkostmi k těm dobrým představám a vizím o nebeském království, o rajském stavu. Naše duše se rády nechávají vytrhnout z pozemské tíže a spočívají až snad přímo v Boží náruči, kde je tak dobře, tak pokojně a radostně.
Ale Bůh posílá paradoxně přímo své anděly, aby nás vrátili zpátky na zemi: Co stojíte a hledíte do nebe! Nemáme se nechat unášet náboženskými vizemi a představami, ale máme zůstat stát pevně na zemi, máme vědět, na čem stojíme, kde se nacházíme. Máme unést tíži světa kolem nás se vším, co nám často připadá k neunesení. Ale v tom všem nás může posilovat jistota: Ježíš přijde. My ho nemusíme vyhlížet. My ho svými zbožnými pohledy k nebi nepřivoláme zpět, ale on přece přijde. Stejně viditelně jako odešel, stejně viditelně a nápadně znovu přijde. Písmo nás ujišťuje, že to bude událost nepřehlédnutelná. Paradoxně právě proto, se o tuto událost nemusíme strachovat, nemusíme se o ni starat. Určitě nás nemine. Na nás však je, aby nás Ježíšův příchod nezastihl nepřipravené. Proto máme být bdělí jako ony družičky ze známého podobenství, které právě dovedly přemýšlet moudře docela pozemsky.
Ježíš, ve kterého věříme je stejně mocný jako Bůh Stvořitel. Na jeho moc a pomoc se smíme spoléhat v zápasech všedního dne. To je pro nás úžasné povzbuzení a opora. To je myšlenka, kterou si můžeme připomínat právě dnes na svátek Nanebevstoupení Kristova. Amen
