Čtení: 1 Kr 18,41-46 | Text: Iz 55,10-11 | Písně: | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Slovo a déšť, déšť a slovo, déšť z nebe a slovo od Hospodina – to jsou dvě věci, které prorok dává do vzájemného vztahu. Jedno je přírodní děj, který známe dobře všichni od malých dětí až po nejstarší. Déšť známe, ať jsme z města nebo z vesnice, ať nás zajímají motorky nebo sbírání známek, ať jsme učitelé nebo žáci, ať jsme dobří nebo zlí – všichni známe déšť. Všichni víme, jaké to je, když se obloha zatáhne, slunce zmizí za mraky, pak se zvedne vítr, zahřmí a spustí se lijavec. Proudy vody padají z nebe na zem, a pokud nás takový přírodní jev zastihne někde venku nepřipravené, zažijeme, že jsme během chvilky mokří do niti.
Ale všichni jsme zažili právě v uplynulých týdnech, jak déšť chybí. Mnozí z nás s obavami sledovali, jak schne nejen tráva, ale i ovocné stromy: jak předčasně shazují plody, jak se suchem zbarvují listy barvami podzimu už v létě. Mnozí sledovali s obavami klesající hladiny vody ve svých studních a s nadějí a očekáváním sledovali předpovědi počasí.
Ovšem stále ještě nedokážeme docenit hodnotu deště tak, jako v krajích, kde se odehrávají biblické děje, kde za proroka Elijáše nepršelo déle než tři roky. Pokud sledujete dění ve světě, určitě si vzpomenete na zprávy o dlouhém období sucha v Etiopii a jeho hrozných následcích. V těchto oblastech nejsou dodnes i víceletá období sucha vzácností. Dovedeme si představit, jak toužebně musí lidé v těchto krajích vyhlížet životodárný déšť.
Hospodin nás ujišťuje, že s jeho slovem je to podobné jako s deštěm, který lidé s touhou vyhlíží. Ale také je Hospodinovo slovo podobné dešti tím, že se nevrací zpět. Déšť je něco jednosměrného: kapky vody padají na zemi, vsakují do ní, voda proniká všechno, na co dopadne. Svlažuje listy stromů, stéká po větvích i po kmenech, smáčí stébla trávy, světlá vyprahlá a tvrdá půda deštěm tmavne a vláční. Deštěm, jak se říká, všechno nažije, tedy nasákne vodou. I vzduch deštěm zvlhne a je pak voňavý a dobře se dýchá. A to všechno působí déšť, to všechno působí kapky vody padající z nebe.
Ale déšť také smývá špínu: ulice města, které byly plné prachu, se přívalem deště propláchnou. Stejně tak kanalizace a potoky, kde něco zahnívá a stojí. Všechno se přívaly vody pohne, pročistí a oživí. Vzpomínám si, jak jsme byli s dorostenci v červenci roku 1997 na lovecké chatě v Jeseníkách poblíž Rejvízu. Když se spustil onen osudný déšť a ještě jsme netušili, co všechno způsobí, s radostí jsme se chodili sprchovat pod okap chaty, protože ten déšť byl tehdy teplý jako v tropech. Po dvou dnech už tekla voda úplně všude, v lesním porostu bublaly všude zpěněné drobné potůčky. Všechno nasávalo vodu, ale my jsme ještě nevěděli, co všechno tento příval působí dole v údolí. I taková je podoba deště. A Bible nám podává zprávu o potopě, kde déšť se stal nástrojem Božího soudu nad hříšným světem. Déšť a slovo Božího soudu.
Stejně jako déšť nemá hodnotu sám v sobě, ale něčemu slouží, stejně tak i Boží slovo není jen samo pro sebe, ale je vysíláno, aby vykonalo to, co Hospodin chce.
To je pro nás velké ujištění, ubezpečení. Někdy můžeme mít pocit, že Boží slovo je slabé, že ho lidé nechtějí slyšet, že ho neberou vážně. Podíváme-li se do samotné Bible, tedy do Božího Slova, pak musíme konstatovat: nic nového pod sluncem. Už první lidé v ráji nevzali vážně Boží slova o stromu poznání dobrého a zlého a od nich se tato skutečnost táhne jako černá nit celou historií lidstva, celým svědectvím Písma o člověku a jeho vztahu k Božímu slovu. Vyvrcholením je pak odmítnutí Slova, které se stalo tělem, totiž Ježíše Krista, Syna Božího.
Ale prorok nás ubezpečuje, že i když je Boží Slovo jedněmi odmítáno, přesto se nevrátí s prázdnou, přesto splní účel, ke kterému bylo vysláno. Boží Slovo samo svou mocí hledá cestu do lidského nitra stejně, jako déšť proniká do vyprahlé země. Nevím, zda jste si všimli, ale když je zem příliš vyprahlá, voda zpočátku jakoby klouže po jejím povrchu. Kapky vody se obalí prachem, kutálejí se po zemi jako kuličky podobně, jako když vám z hrnce vystříkne trocha vody na rozžhavenou plotnu kamen: voda poskakuje v kuličkách po plotně jakoby chtěla utéct z dosahu jejího žáru. Říká se také, že na suchou zemi nerado prší. Příliš suchá zem se k dešti chová zpočátku odmítavě. Déšť sám musí překonat její odpor, aby voda do ní mohla proniknout. Chvíli to trvá.
A mám pocit, že je to podobné s námi lidmi ve vztahu k Božímu Slovu. Máme v sobě jakousi setrvačnost. Paradoxně zvlášť tehdy, když jsme příliš vyprahlí, když nás něco příliš dlouho vysušuje a trápí. Když to trvá moc dlouho, už ani nechceme věřit, že by Bůh mohl promluvit, že by jeho Slovo bylo právě pro mě osobně, právě do mé neutěšené situace. Ale prorok nás ujišťuje, že Boží Slovo stále zní, že bylo vysláno od Boha k nám a že je nám k dispozici, že máme někde nadosah tu vláhu, kterou přináší. Tak proč nepůsobí? Pomyslí si možná mnohý.
Kdysi jsem mluvil s jedním mladým hochem, který vyjadřoval velmi silně přání slyšet Boží slovo. Protože chodil do shromáždění a znal i Bibli, pomyslel jsem si, že to přece není možné, že on to slovo slýchá pravidelně. Ale položil jsem mu otázku: Myslíš, že je něco, co ti brání, abys Boží slovo slyšel? A ten hoch se zamyslel i začervenal a pak začal nesměle mluvit o věcech, o kterých mu jeho křesťanské svědomí už dávno říkalo, že nejsou správné, že se Bohu nelíbí. Potřeboval pak slyšet o tom, že Bůh odpouští – síla hříchu byla v jeho mysli nahrazena mocí Ducha svatého. Pak mohl začít Boží slovo skutečně slyšet a poslouchat.
Boží Slovo je totiž něco jiného než slova básní či jiné literatury, která nás dovede dojmout či nadchnout. Skutečné Boží Slovo totiž působí změnu v životě člověka, pyšný zeskromne, sebejistý najde jistotu v Bohu, slabý posílí, bezbranný se naučí bojovat. Boží Slovo je jako déšť právě v tom, že něco vypůsobí. Voda deště proniká do země a působí, že zasetá zrna klíčí a vyhání stébla a klasy a přináší úrodu. Stejně tak působí Boží Slovo v člověku. Nechává růst to, co přináší užitek. I Kristus říká: po ovoci poznáte je. Nejde tedy o slova jako zvuk, dokonce nejde jen o slova jako pojmenování něčeho, nejde jen o slova seřazená do vět a myšlenek. Jde stále ještě o něco víc. Proto je Boží Slovo záležitost duchovní, nikoliv jen literární či kulturní. Jde o působení toho, co je život, co roste a vyvíjí se, co je stálé, ale přitom ne statické.
A růst způsobený Božím Slovem může mít různou podobu: tak, jako houby rostou hned druhý den po dešti, tak někdo může přinášet užitek bezprostředně poté, co jej Boží Slovo zasáhlo. Ale stejně jak obilné zrno potřebuje čas, aby vzešlo a přineslo úrodu, stejně tak jsou mnozí, v nichž Boží Slovo potřebuje zrát, potřebuje určitý čas, aby přineslo užitek. A taková oliva přináší užitek až po mnoha letech růstu, ale zato je ten užitek trvalý a stálý.
Podobné je to s námi lidmi. Každý máme možnost přinášet užitek vypůsobený Božím Slovem podle víry, která je nám dána. Jenom nesmíme bránit Božímu Slovu, aby mohlo působit. Představte si člověka, který zaseje do půdy semínka a čeká, až mu něco vzejde. Když se přiblíží déšť, dostane však strach: co když to bude silný příval a semínka mi vyplaví. Tak pro jistotu zakryje záhon folií, aby náhodou některé semínko neutrpělo újmu. Pak ovšem přijde déšť a steče po folii mimo jeho záhon. Jaký je výsledek takové péče? Ten člověk hořekuje, že se nadělal, obdělal půdu, zasel dobré a kvalitní semeno, ale nic mu neroste. Ale vlastní pošetilost si neuvědomuje.
Ano, očekávat na Boží Slovo je v jistém slova smyslu riskantní. Nemáme je ve své moci tak, jako nemáme ve své moci déšť. Rozumný hospodář však s tímto počítá. Ví, že déšť přijde jednou silný, pak zase slabší a činí opatření, aby příval deště zachytil do zásoby na období sucha.
Boží Slovo nás však už samo nabádá, abychom odstraňovali všechno, co může bránit jeho přijímání. Boží Slovo v Ježíši Kristu vtělené nám dává jistotu, že stále ještě je pro každého z nás šance, že trvá čas milosti. V Ježíši Kristu máme ubezpečení, že Bůh nás přijímá takové, jací jsme, že nás nechce odsoudit svým slovem soudu jako za dnů Noemových, ale chce nás přivádět k novému životu z moci jeho Ducha, Ducha svatého. Amen
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že v Duchu svatém stále přicházíš na pomoc naší slabosti. Svlažuješ naše vyprahlá nitra svou milostí svou odpouštějící láskou. Dávej nám odvahu přijímat pravdu o sobě samých a tak přicházet k opravdové svobodě a přinášet dobrý užitek. Amen
