Čtení: Dt 10,12-21 | Text: Mk 12,28-34 Největší přikázání | Písně: 33, 442, S284, 242, 632, 183 | Pavel Čmelík
Milí konfirmandi, bratři a sestry!
Za Ježíšem chodili mnozí lidé s hlubokými otázkami. Co je v životě nejdůležitější? Které přikázání je největší? Čeho se má člověk přidržet na prvním místě? A ptali se Ježíše vzdělaní i nevzdělaní. Mladí i staří. Oni totiž poznali, že Ježíš ví něco nesmírně důležitého pro život. Jeden člověk se Ježíše zeptal přímo: Mistře, co mám činit, abych dosáhl věčného života?
Podobné otázky si čas od času my lidé klademe stále. Co dává mému životu smysl? Čeho se mám držet? Jaká životní pravidla přijmout, abych obstál? Abych se mohl s čistým svědomím podívat druhému člověku do očí? Abych se nemusel stydět sám za sebe, za to, co dělám nebo říkám? Abych byl schopen obstát ve společnosti druhých lidí, svých vrstevníků, kamarádů, spolužáků aj.? Co mám dělat?
Je dobré nechat se unášet tím, co si myslí a dělá většina? A co vlastně dělá většina? Co si myslí? Kdo to rozpozná a určí? Víte, někdy slyším takové věty: To nikdo nedělá! Nebo naopak: Tak to dělají všichni! Tak to dělá většina! Ale když tyto výroky člověk poctivě srovná se skutečností, zjistí, že fungují spíš jako alibi toho, co ten, kdo je říká, dělat nechce nebo naopak toho, čeho se odmítá vzdát.
Začneme-li posuzovat věci jen podle toho, co si o nich myslí nebo říkají druzí lidé, jsme na písku, na něčem nepevném. Ale Ježíš nás vyzývá, abychom kopali a v písku hledali skálu, na které lze stavět, která je pevná, která vydrží. Určitě si už teď mnozí z vás vybavili Ježíšovo podobenství O dvou stavitelích. Stavět na skále je pracnější než stavět na písku. Ale Ježíš upozorňuje, že stavba na písku je zbytečná námaha. Ve zkouškách neobstojí a zřítí se. Ježíš nás přímo pobízí, zve, abychom hledali a stavěli na skále. Je to namáhavější než stavba na písku, ale má to budoucnost.
Podle Ježíše základem takové stavby na skále jsou dvě přikázání – láska k Bohu a láska k bližnímu. Je to možná jednoduché, ale přemýšlivý člověk může říct: Co to znamená? Co to obnáší? Jak to uskutečním ve svém životě? Zkusme se krátce zamyslet nad těmito přikázáními. V obou je řeč o lásce: miluj Boha a miluj bližního. Svatý Augustýn kdysi řekl: Miluj a dělej si, co chceš. Mohli bychom tedy ještě tato dvě přikázání shrnout do jednoho příkazu: Miluj! Ale dobře víme, že takový jednoslovný příkaz by si zvláště v dnešní době někteří vyložili hodně po svém. Většina mladých by si pod tím příkazem představila lásku k opačnému pohlaví a mnozí z nich navíc jen lásku tělesnou. Ježíš nám to milování přece jen vymezuje přesněji.
Především rozlišuje mezi láskou k Bohu a láskou k druhému člověku. Zkusme se zamyslet nad Ježíšovými slovy tak, že přehodíme charakteristiky milování: Tedy představme si, že by Ježíš řekl: Miluj Boha jako sám sebe! A Miluj bližního z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly! Jak by to asi dopadlo?
Četl jsem kdesi o muži, který byl velmi přísný a náročný. Ale aby bylo jasno, ten muž byl přísný a náročný na sebe i na druhé. Byl svým způsobem velmi poctivým člověkem, protože po druhých chtěl jen to, co vyžadoval sám od sebe. Aby totiž byli i druzí na sebe stejně přísní a nároční jako je on na sebe. Jeho vlastní nároky se mu přirozeně staly nároky, které měl i na druhé. Všechny druhé lidi pak poměřoval podle sebe. Pokud se mu náhodou stalo, že potkal někoho, kdo byl na sebe ještě více náročný než on (což se ovšem stávalo velmi vzácně), pak k němu pocítil bezmezný obdiv. Ale také strach a úzkost: Co kdyby se ten člověk ještě náročnější než já stal mým šéfem? Jak bych obstál?
Tento člověk totiž ve skutečnosti miloval Boha jako sám sebe. Aniž si to uvědomoval, stal se sám sobě Bohem, jeho vlastní nároky a schopnosti se mu staly měřítkem všech ostatních věcí. To je něco, co hrozí nám lidem bez ohledu na to, zda jsme věřící či nikoliv. My věřící se pak stáváme karikaturou Boha, protože nikoliv Boží láska k nám je rozhodující, ale naše schopnosti, naše vlastnosti promítnuté do náboženského názoru a výkonu se nám stanou měřítkem Boha.
Proto Ježíš to první přikázání nestaví na něčem, co se týká nás lidí a sebelásky. Boha máme milovat z celého srdce, z celé duše, z celé mysli a z celé své síly! Bohu se máme tedy cele vydávat. Jím se máme nechat poměřovat, naplňovat. Nemáme sebe ani druhé poměřovat sami sebou. Své city, své myšlení i svou vůli máme podřizovat jemu. To je těžké, ba pro nás přímo nemožné.
Ale Bůh sám nám vychází vstříc. Proto přišel Ježíš, Boží Syn na tuto zem. Proto se Bůh stal člověkem, aby pro nás bylo milování Boha možné. Abychom nebloudili a netápali v nějakých náboženských filozofiích či názorech. Milování Boha, který je skrytý a nepřístupný se stalo možným, protože Boží Syn Ježíš se stal našim bližním. Bůh sám nám vyšel vstříc a na nás je, abychom všechnu svou energii, všechno své snažení, to nejzákladnější a nejhlubší obraceli právě k němu, k Ježíši Kristu, protože skrze něho máme přístup i k našemu nebeskému Otci.
A nyní se podívejme na to druhé: Miluj bližního z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly! Kdo takto řídí svůj vztah k druhým lidem, stanou se mu nakonec jakýmsi božstvem. Lze říci, že takto převrácené druhé přikázání je základem humanizmu, který vyloučil Boha z tohoto světa a postavil do jeho středu člověka. Je to mnohdy možná obdivuhodné, protože ten, kdo celé srdce, celý rozum a celé své síly vydává lásce k druhému člověku, udělá obrovské činy. Je schopen pomáhat tam, kde druzí utíkají pryč.
Ale bez lásky k Bohu se tento člověk vyčerpává, vydává se ze své podstaty, z celého svého citu, rozumu i síly někomu, kdo je „jen" člověkem, kdo není dokonalým a svatým Bohem. Takto pojatá láska k bližnímu vede mnohdy k rozčarování a zklamání. A často je také druhými lidmi odmítána pro svou nepřiměřenost a přepjatost. Nebo ze stejného důvodu zneužívána pro svou absolutní a nekritickou vydanost druhému, který není spravedlivým a mocným Bohem, ale záludným a slabým člověkem.
A tak se jako křesťané v lásce k Bohu a bližnímu ocitáme mezi dvěma mantinely: na jedné straně jsou ti kteří žijí intenzívním vztahem k Bohu, ale když mají pomoci nějakému druhému člověku, který jim není sympatický nebo který prostě jejich pomoc potřebuje, když se jim to nehodí, odmítnou ho. A na druhé straně jsou ti, kteří pomáhají bez rozmyslu každému, vydávají se a obětují, ale ve skutečnosti si druhé idealizují a očekávají od pomoci těmto lidem to, co jim ve skutečnosti může dát jen sám Bůh. Většina z nás se nachází někde mezi těmito dvěma mantinely, někdo blíž jednomu, jiný druhému. Zdravá víra nás však vede doprostřed, tam, kde člověk žije z Boží síly a současně vidí potřeby bližních kolem sebe.
Přikázání lásky k Bohu a lásky k bližnímu může rozdvojovat lidskou mysl. Buď myslím na Boha nebo na bližního. V Ježíši Kristu se však tyto dva proudy spojují v jeden. Kdo miluje Ježíše, miluje zároveň Boha i člověka. Chceme-li tedy přijmout Dvojpřikázání lásky do svého života, potřebujeme přijmout především toho, který je vyslovil, totiž Ježíše Krista. On je ten, který nám svými slovy, ale i svým vztahem k lidem a svými činy ukazuje, jak lze toto přikázání lásky skutečně naplňovat, uskutečňovat v našem životě.
Pane Ježíši, děkujeme ti za tvá slova i za tvůj příklad, který nám ukazuje, jak máme žít lásku k Bohu i k lidem kolem nás. Prosíme o tvého svatého Ducha. Zmocňuj nás, abychom byli schopni žít ve tvé síle a tak skutečně milovali skrze tebe našeho nebeského Otce a v druhých. Amen
poslání: Ga 5,13-14
