Čtení: 1 Kr 6,1-13 | Text: Žd 3,1-6 | Písně: 127, 420, 427 | Pavel Čmelík

Bohoslužby Vsetín 16.3.2014 – výroční členské shromáždění
– Bratři a sestry, milí přátelé!
V dnešním textu se objevuje hned na začátku oslovení „vy, kteří jste svatí". Čtenář se může zarazit na slovíčku svatý. Svatý je přeci sám Bůh, může mnohý upřímně věřící namítnout. Vždyť my jsme velmi nesvatí, ano, hříšní a nedokonalí lidé. Jak může apoštol nazývat adresáty svého dopisu svatými? A přece to tak je, přece to máme vzít vážně. Svatý zde znamená také zasvěcený nebo oddělený pro Boží království.
Tak nám hned na začátku apoštol připomíná naše poslání, naše výjimečné a vzácné postavení v tomto světě. Jistěže tím neříká, že jsme nějak perfektní, dokonalí nebo že se tak máme tvářit, jako nějací svatoušci, jak nás někdy posměšně vnímají nevěřící. To je povrchní představa neznalých lidí – nevěřících, ale někdy i věřících. Máme to tak v sobě zakořeněné, že o sobě nemluvíme jako o svatých, protože to vnímáme jako slovo určené pro Boha samotného, např. u proroka Izajáše – svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná jsou nebesa i země tvé slávy. A přece nás apoštol ujišťuje – vždyť ta vzácná sláva Hospodinova, ta svatost, ta spočívá i na nás.
Svatost je dána naším podílem na nebeském povolání, jak můžeme číst dál. Svatost je to, co nás vyděluje ze světa, co nás vede k tomu, abychom svůj pohled upínali na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše. Tak nás nabádá a vyzývá dále pisatel listu. Když upínáme svůj pohled na Ježíše, jeho svatost, svatost Božího Syna se stává i naší svatostí. Jsme svatí navzdory našim slabostem, navzdory naší hříšnosti, protože Ježíš sám nás svou krví očišťuje od každého hříchu a ze své milosti nás dělá svatými.
A svatost z nás dělá Boží dům: My jsme Božím domem, čteme v 6. verši. Vedle těla jako obrazu sborového společenství s různými údy, těla, jehož hlavou je Kristus, svatý Pavel zde, v listu Židům, ale i na jiném místě NZ, v listu Efezským, používá obrazu domu nebo stavby, aby něčím z běžného života přiblížil život sboru. V Ef 2,19-22 čteme: „Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží." Obdobně obrazu sboru jako těla, jehož hlavou je Kristus, v Žd 3,6 je Kristus pánem nad celým domem a v Ef 2,22 je základním, úhelným kamenem, od kterého se celá stavba domu odměřuje. Ježíš je základ i správce či pán domu. Má právo rozhodovat, kde se co bude či nebude budovat.
Myslím, že tento obraz můžeme aplikovat i na reálný život sboru, na to v čem žijeme, kde uskutečňujeme naše sborové poslání v tomto městě, v tomto světě. Máme tento kostel, máme faru, máme sborový dům. To jsou místa, která jsou nám Kristem svěřena, místa, kde my společně uskutečňujeme, že jsme Božím domem.
Co znamená, že jako sbor jsme domem Božím? Řecké slovo „oikos" použité v textu, znamená nejen dům jako stavbu, ale zahrnuje v sobě i obyvatele domu nebo rodinu nebo dokonce vůbec všechen majetek, který patří určitému vlastníku. Pro lepší představu, že ono slovo „oikos" má širší záběr než dům jako budovu, připomenu Sk 18,8, kde čteme, že „uvěřil on i celý dům jeho". Pochopitelně dům jako stavba uvěřit nemůže, proto zde slovo dům znamená všechny jeho obyvatele.
Když apoštol mluví o nás jako o Božím domu, nejde tedy jen o naše těla. Má na mysli celé společenství sboru se vším, co k tomu patří, tedy i konkrétní budovy, kde svůj sborový život nejčastěji žijeme. Věřím, že tím myslí i naše byty a domy, i místa, kde pracujeme, kam chodíme. Ale zůstaňme u sboru a jeho vlastnictví.
Ono řecké slovo „oikos" se dostalo do základu slova ekologie – moderního oboru přírodních věd. Ekologie se zabývá vztahy mezi živými organizmy a prostředím, ve kterém žijí. Kdybychom to chtěli aplikovat na sbor, pak bychom se mohli zabývat vztahy mezi členy sboru a budovami a zařízením, ve kterém se pohybujeme. A taky bychom se pak mohli zabývat, kde je jaký problém, kde to funguje dobře a kde špatně, co nás ohrožuje. A konkrétněji bychom si uvědomili, že různí členové sboru mají na řešení různých věcí různý názor. Rozdílné názory na mnohé věci nás dělí do určitých skupin, dosti často podle věku: mladí – střední generace – senioři. Tyto tři skupiny žijí ve sboru vedle sebe a často mají odlišné požadavky např. na zařízení a výzdobu místností nebo podobu bohoslužeb.
Ovšem považujeme-li sbor za svůj domov, což je slovo, které dle mého přesněji vystihuje, co znamená ono řecké „oikos", pak můžeme na sbor aplikovat i to, jak vnímáme své vlastní domovy. Podstatou domova je, že každý, kdo v něm má domovské právo, v něm také nachází své místo, kam patří. A to jak prostorově, tak i uplatněním svých schopností a odpovědnosti. Sbor má být takovým domovem.
Apoštol píše, že Božím domovem zůstáváme, pokud si zachováme „smělou jistotu a radostnou naději." (Žd 3,6) Máme smělou jistotu a radostnou naději? Chtěl bych se zamyslet nad několika věcmi, které ohrožují naši smělou jistotu a radostnou naději a my se pak jako sbor stáváme nikoliv domovem Božím, ale obyčejnou lidskou organizací, která řeší problémy jen po lidsku.
To první je nedostatečná komunikace. Různí lidé ve sboru a různé skupiny provozují různé činnosti. Často se stává, že jeden neví o druhém, ne snad, že by např. mládež nevěděla, že existuje střední generace nebo Fusion nevěděl, že sbor má nedělní školu pro děti. Ale časté je, že málo víme o nárocích, úmyslech, o životě té které konkrétním skupiny, která využívá stejných prostor, ale v jinou dobu. Pochopitelně tato neznalost pak vede k občasným střetům a napětím, protože zájmy a nároky skupin bývají protichůdné. Je potřeba je komunikovat, vyříkat, abychom věděli, že i ten druhý má dobré a zbožné úmysly a není jeho záměrem ohrozit či omezovat jiné.
A je potřeba si právě v těchto střetech připomínat, že jsme Božím domem, domovem a že nejde o to, co si přeje právě skupina mládeže nebo senioři či někdo jiný, ale je třeba v tom všem hledat to, co si přeje sám Pán našeho domu, Ježíš. Víra v Ježíše nám otevírá hlubší prostor pro komunikaci a pro pochopení druhého. Nezbytným nástrojem je zde modlitba, komunikace s Bohem v Ježíši Kristu – ta je na prvém místě. Modlitba udržuje naši naději i tehdy, když sami po lidsku nenacházíme společnou řeč, když se některé rozpory jeví jako nepřekonatelné. Modlitba ve skupině nám pomáhá pochopit, jak ten druhý vnímá určitou věc před Bohem, za co prosí a co hledá. Skrze slyšené modlitby druhých členů sboru můžeme nenásilně poznávat a uvědomovat si hloubku jejich názorů a jejich očekávání v životě sboru. Každý rozhovor ve sboru potřebuje být zaštítěn osobní modlitbou v soukromí a společnou modlitbou ve společenství. Modlitba nám pomáhá zachovat smělou jistotu a radostnou naději, o které apoštol píše, i ve věcech, ve kterých právě nevidíme nebo nenacházíme konkrétní řešení.
To druhé, co bych chtěl zmínit a co sborové společenství ohrožuje, je sobectví. Existuje sobectví osobní, kdy někdo myslí jen sám na sebe a na své zájmy, na své postavení, na své zajištění ve sboru. Existuje ale i sobectví skupinové, kdy právě určitá skupina ve sboru, vědomě či nevědomě, chce prosadit své vlastní zájmy na úkor jiné skupiny. V tomto jsme ohrožení stejně jako společnost kolem nás. Sobectví paradoxně vzniká právě tam, kde je nějaký člověk nebo nějaká skupina aktivní. Když člověk dělá svou práci pořádně, pak se právě snadno stane, že už vidí jen to své a na vnímání těch ostatních kolem mu nezbývá kapacita.
Jako určitý druh sobectví ale vnímám i to, jak se my zabydlení ve sboru někdy chováme k hostům. Raději si v neděli po bohoslužbách popovídám se známým nebo vyřídím potřebné záležitosti, než abych se věnoval příchozímu. Sobectví vůči příchozím spočívá někdy i v lpění na formálních věcech, které jsou ovšem pro nově příchozí zcela nesrozumitelné nebo neobvyklé. Vždy znovu si potřebujeme připomínat, že Ježíš na kříži trpěl i pro mé a tvé sobectví a že jeho utrpení nás burcuje k překonávání našeho vlastního já a otevírání se druhému člověku, potřebnému a někdy možná úplně neznámému.
Mohl bych jmenovat i další věci, které nás ohrožují jako např. přehnaná opatrnost či přímo strach na jedné straně a zbrklost a furiantství na druhé straně, nebo také lhostejnost a lakomství, které vede k tomu, že se sbor stále potácí na hranici finanční stability. Ať už je to cokoliv, jedině skrze čistou důvěru v Božího Syna si můžeme zachovat „smělou jistotu a radostnou naději", která z každého z nás, ale i z nás jako celku včetně našich budov pak dělá Boží domov a vede nás k opravdovému zájmu a nevynucené obětavosti.
Pane Ježíši, ty jsi pánem nad naším sborem, nad tímto společenstvím i nad kostelem a vším, co nám patří. Smiluj se nad námi a neopouštěj nás pro naši nevěrnost, ale drž nás svým svatým Duchem, abychom sobě navzájem i světu kolem nás byli dobrými svědky. Amen

poslání: Mt 7,24

Kategorie: Kázání