Čtení: Oz 6,1-6 | Text: Mt 9,9-13 | Písně: 98, 388, 394, 694, 450 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Za doby Pána Ježíše patřili celníci společně s podvodníky a prostitutkami do stejné společenské skupiny – byli to největší hříšníci, kteří svůj hřích páchali před očima celé společnosti. Slušný člověk se s individui tohoto druhu nebavil, a pokud vlivem okolností musel, tak v nejmenší možné míře. Celníci byli úředníci dosazení římskou správou, aby vybírali clo. K částce, kterou odváděli císaři, si mohli podle svého uvážení přirazit další poplatky a ty pak byly jejich ziskem. To samozřejmě vedlo k tomu, že celníci clo předražovali, aby měli co největší zisky. Proto je většina obyčejných lidí nenáviděla a raději se s nimi ani nebavili. A přece celníka Matouše Ježíš sám od sebe oslovil! A kdyby jen to, on ho dokonce povolal k následování! Matouš se stal jedním z dvanácti učedníků a jeho jméno máme v nadpisu prvního ze čtyř evangelií.
Celník Matouš je dokladem Boží proměňující moci, podobně jako Zacheus, u kterého byl Ježíš také hostem a mnozí další. Už povolání Matouše, pozornost, kterou mu Ježíš věnuje a hostina s jemu podobnými, už to jsou činy milosrdenství, o kterém je pak řeč při Ježíšově rozhovoru s farizeji.
Ale zastavme se u farizeů. Kde se tam vzali? Že by Ježíše špehovali, co dělá? Možná je jednoduše Ježíš zajímal jako náboženský učitel. Možná jen chtěli vědět a vidět víc o tom, co Ježíš říká, učí a dělá. A tak se ptají učedníků: Jak to, že váš učitel jí s celníky a hříšníky? Oni byli zvyklí, že učitelé, vedoucí a mistři si dávali dobrý pozor, aby se neznečistili. Aby byli dobrým příkladem svým žákům a nezapletli se s něčím špatným. Víme, jak to nedobře působí: Nedávno jsem četl, jaký rozkladný vliv může mít kazatel nebo vedoucí mládeže, který toleruje nebo dokonce podporuje nějaké špatné jednání, např. ve vztazích mezi chlapci a děvčaty. Když to dělá nebo schvaluje vedoucí, pak je to pro ostatní signál, že takové jednání je normální. A dobře víme, že k příjemným špatnostem se člověk nechá strhnout snadněji než k tomu obtížnějšímu dobrému.
Farizeové Ježíše vnímali obdobně: vždyť on tím, že usedl ke stolu společně s celníky a hříšníky schvaluje jejich hříšný způsob života! Jak může být dobrým příkladem svým učedníkům?! A farizeové o tom navíc nemluví přímo s Ježíšem. Můžeme si představit, jak hustí do učedníků otázky zpochybňující Ježíšovo jednání a autoritu, učedníků také poněkud rozpačitých ze zvláštní společnosti kolem Ježíše. Možná si vzpomenete, že vloni jsme si tento oddíl přiblížili formou scénky tvořené třemi skupinami – kolem stolu Páně byl Ježíš s celníky a hříšníky, opodál stáli učedníci a za nimi farizeové. Skutečnost, že farizeové kladou otázky učedníkům, nemusí být projevem špatného záměru, ale může být dána jednoduše tím, že učedníci jsou po ruce. Ale přece tato skutečnost může mít za určitých okolností veliký vliv.
Dodnes totiž něco podobného stojí v počátku tzv. přetahování věřících do jiných společenství. Na začátku jsou otázky jako např.: Jak to, že váš farář toleruje sex před manželstvím a rozvod?! To by v našem společenství pastor netoleroval! A jak to, že se bavil tam s tím člověkem?! Copak neví, že je to podvodník a lhář, který okradl spoustu poctivých lidí? To by přece měl jako duchovní osoba poznat! Takové a podobné otázky se někdy kladou věřícím. Ono to pak zafunguje tak, že začnou pochybovat o svém kazateli, o svém sboru, o svém společenství až nakonec odcházejí jinam.
Ti lidé, kteří kladou tyto otázky, jednají – věřím, že většinou nevědomky – falešně. Neptají se totiž přímo toho, o kom mluví, v našem případě faráře. Oni se ptají těch kolem, těch, kteří sami někdy jsou na rozpacích, sami neví, co si o tom či onom mají myslet. Tyto otázky pak falešným způsobem zpochybňují autoritu faráře, kazatele, vedoucího mládeže či starších. Neptají se na názor přímo toho, koho se to týká, aby zjistili, jaký je jeho názor a jak a proč něco řeší či neřeší. Neptají se, o čem a proč mluvil s oním člověkem pochybné pověsti. Jim stačí, že něco vidí. A často jim stačí ještě míň. Stačí, že se něco povídá. Ani to už sami vidět nemusí. A už mají zpochybňující otázky.
Bratři a sestry, dávejme si na to dobrý pozor! I my sami dovedeme využívat polopravd o druhých společenstvích k tomu, abychom si je tímto způsobem zpochybnili před sebou či před druhými. I my sami si často tímto způsobem budujeme falešné představy o tom, jací jsme dobří a stáváme se pyšnými. A co je nejhorší – stáváme se pak nepřístupnými pro Boží hlas a jeho Ducha svatého. To je ďáblovo dílo, které rozděluje křesťany z různých sborů a církví a denominací. Stačí si jen připomenout „dobrou" tradici sporů mezi Horním a Dolním sborem.
Ale vraťme se k evangelijnímu příběhu: Ježíši naštěstí neujde, jaké otázky farizeové kladou učedníkům, a sám se do rozhovoru vloží: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Tak Ježíš jasně vymezí svou roli mezi celníky a hříšníky. Ježíš mezi nimi nesedí proto, že by schvaloval jejich špatné jednání. Ani mezi nimi nesedí proto, že by se byl ochoten jim přizpůsobit z nějakých společenských ohledů. Nesedí mezi nimi ani proto, že jsou bohatí a tak se stůl prohýbá pod záplavou dobrého jídla a pití. Ani mezi nimi nesedí jako na trní, že ho někdo uvidí ve špatné společnosti a bude ho pomlouvat. On je mezi nimi proto, že je vidí jako nemocné. On je mezi nimi jako lékař. Přeci je normální, že lékař navštěvuje, vyhledává nemocné, aby je léčil. Oni jsou sice tělesně zdraví, ale duševně a duchovně jsou nemocní a potřebují lékaře. Tady dovolte jednu vsuvku:
Kdybychom se vrátili v evangeliu podle Matouše do příběhu, který dnešnímu předchází, zjistili bychom, že tam se odehrává něco opačného: před Ježíše přinesli ochrnutého člověka. Tedy člověka viditelně nemocného, tělesně postiženého. A Ježíš místo, aby mluvil o jeho nemoci a uzdravil ho, říká: Buď dobré mysli synu, odpouštějí se ti hříchy. (Mt 9,2)
Hřích a nemoc tedy u Ježíše splývají v jedno. Vlastně je Ježíš svým způsobem moderní, protože dnešní medicína zná nemoci tělesné i duševní. Ovšem dnešní medicína vesměs neví nic o hříchu a uzdravující síle odpuštění. Pro Ježíše je hřích nemocí, kterou je třeba léčit. Proto přišel na tento svět, proto povolal celníka Matouše, proto se nestyděl usednout k hostině s celou skupinou hříšníků a celníků. Ježíš jako lékař totiž viděl postižení, nemoc těchto lidí a chtěl jim pomoci. On k nim pociťoval lásku a milosrdenství na rozdíl od farizeů, kteří tyto lidi odsuzovali.
Milosrdenství stojí v popředí Ježíšova jednání. Aby farizeje přivedl na stejnou myšlenku, připomíná jim slova starozákonního proroka Ozeáše, slova, která by oni přeci měli dobře znát (slyšeli jsme je v závěru prvního čtení): milosrdenství chci, a ne oběť (Oz 6,6). Ježíš vybízí farizeje (i učedníky, i nás!): jděte a učte se! Jednat milosrdně není člověku přirozené, potřebuje se to učit. Ale možná farizeje i nás může zarazit, proč tu Ježíš mluví o oběti. Myslím, že tu Ježíš naráží na náboženskou přirozenost člověka. Tato náboženská přirozenost člověka pudí k oběti. Je to přirozenost kupecká: když vím, že mi Bůh něco dal, tak já mu to musím nějak vrátit, nějakou obětí. Ježíš říká, že to nestačí.
Ježíš neruší Starý zákon, ale upozorňuje na to, co už starozákonní proroci vyřizovali vyvolenému lidu jako Boží vůli, totiž Boží hierarchii hodnot. Dnes je moderní mluvit o tom, že si člověk má udělat hierarchii hodnot v životě. Má si uvědomit, co je pro něho na prvním místě, co na druhém, na třetím atd. Ježíš tady jasně říká, že milosrdné jednání je v této hierarchii před obětmi. Je to důležitější.
Stojí za to, domyslet, co tato skutečnost znamená ve sborové praxi: Víte, jsou lidé, kteří jsou někdy ochotni ve sboru a v církvi hodně obětovat. A kéž by takových bylo víc! A víte, proč jich víc není a proč jich naopak ubývá. Myslím si, že jedním z podstatných důvodů je to, že pro mnohé z těchto lidí je oběť víc než milosrdenství. Pracují, obětují se, ale přitom dovedou jednat nemilosrdně a bezohledně. Mají možná úctu a respekt mnohých, ale jejich činnost neinspiruje druhé k následování často právě proto, že jim chybí milosrdenství. Jsou podobní farizeům, kteří velmi citlivě reagovali na plnění či neplnění náboženských předpisů. Oni opravdově stáli o to, aby se Boží lid rozvíjel, aby byl věrný svému Bohu. Oni tomu obětovali mnoho energie, času i finančních prostředků …. Ale k ničemu dobrému to nevedlo, protože jim chybělo milosrdenství.
Na závěr ještě poslední myšlenku, kterou by mi přísní exegeti (vykladači) Nového zákona neschválili. Všiml jsem si, že řecký výraz pro milosrdenství (eleos) leží ve slovníku hned před svobodou (eleutheria). Kdo jedná milosrdně, jedná skutečně svobodně. Proč? Protože se neomezuje rolí soudce, který určuje s kým se stýkat a s kým ne. Kdo jedná milosrdně, vidí v každém druhém člověku, i v tom nepříjemném a hříšném, v každém vidí bytost hodnou lásky, stejné lásky, která se dostala mě samému. Na rozdíl od humanismu si Ježíšovo milosrdenství nedělá iluze o druhém člověku. Vidí i hřích a špatnost, ale nepovyšuje se, ale je spíše hnuto lítostí a snahou pomoci druhému. Kéž nás všechny takové milosrdenství naplňuje.
Pane Ježíši, ty jsi jednal milosrdně a přece pravdivě, ty ses setkával s lidmi zajatými mocným zlem a přece jsi nad těmito silami vítězil mocí svého milosrdenství. Prosíme pokorně, dej nám zakoušet tvou milosrdnou přítomnost v našich životech, abychom pak jednali stejně milosrdně jako ty. Amen
poslání: Mi 6,8
