Čtení: Ez 37,1-14 | Text: Sk 2,37-47 | Písně: 78, 440, 482, 693, 198 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
v neděli před týdnem jsme si připomínali svatodušní události – dar Ducha svatého. Dnešní text popisuje, jak to bylo dál: jak byli skrze kázání Petrovo zasaženi Duchem svatým další lidé a jak vznikla a jak žila první církev.
Ale chtěl bych se ještě vrátit i k prvnímu čtení z proroka Ezechiele, kde se popisuje zvláštní vidění. Údolí suchých kostí je známý pojem. A přiznávám, že některá líčení situace Horního sboru v poslední době byla velmi podobně skeptická a bezútěšná jako prorokův pohled na údolí suchých kostí. Mrtvý sbor, ve kterém není žádný duchovní život. Někteří zde za celá léta neslyšeli ani jednou evangelium, tedy radostnou zvěst. To je smutné sdělení, které nepotěší nikoho, ani toho, kdo zde evangelium slyšel a přijal. Přál bych si, aby každý, kdo sem přijde, uslyšel evangelium, aby se setkal s živým Božím působením. V praxi se to však neděje a my se musíme oprávněně ptát: Proč a co se s tím dá dělat?
Zdržme se však ještě chvíli u textu prvního čtení. Věřím, že tam máme inspiraci právě pro takové doby, kdy zjišťujeme, že všechno kolem je mrtvé a strnulé. Prorok Ezechiel tam vidí celé údolí poseté lidskými kostrami bez života. Jsou to kosti bývalých bojovníků božího lidu. Kosti těch, kteří za života žili vírou a bojovali za živého Boha – a padli. Jejich těla se rozpadla a zůstaly jen ty kosti. Po světě je mnoho takových bezútěšných a smutných míst, kde po bitvách zůstaly jen kostry padlých. Poblíž Brna proběhla před více než 200 lety velká bitva napoleonských válek, ve které padly desetitisíce vojáků. Čas od času se tam ještě dodnes najdou pozůstatky některého z nich.
Ale už u proroka Ezechiele je jasně řečeno, že to údolí suchých kostí je obrazem. Je vyjádřením stavu, ve kterém se nachází vyvolený lid. Nejde tedy o něco podobného nebo stejného, jak jsem zmínil pozůstatky napoleonských válek. Jde skutečně o obrazné vyjádření, o podobenství, která Bible často používá a používal je i sám Ježíš, aby vyjádřil základní Boží pravdy.
„Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni". To říkají příslušníci vyvoleného lidu u proroka Ezechiele. Náš sbor je mrtvý a historicky vzato zaniká. Nezní v něm žádné evangelium. Duch svatý nepůsobí. Tak to zaznívá z řad některých členů Horního sboru.
A co na to prorok? Říká snad, že to není pravda? Popírá taková tvrzení? Nebo odvrací pohled od údolí suchých kostí? Prorok dostává zvláštní otázku: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Dostáváte takové otázky vy, kteří vidíte Horní sbor jako mrtvý? (nechci tímto s vaším pohledem polemizovat) A jak prorok odpovídá? Říká snad: Pane, ty jsi tak mocný a úžasný, ty přece můžeš všechno, ty můžeš nejen oživit suché kosti, ale třeba i z kamení pouště udělat nové bojovníky? Nenacházíme u proroka příliš velkou víru. Je spíš skeptik a realista. Ale když už tedy mluví s Bohem, říká jediné: „Panovníku Hospodine, ty to víš." Ta odpověď ponechává rozhodnutí zcela na Hospodinu. V té odpovědi je naprostá odevzdanost do Boží vůle. To je podstatné věc. Prorok nevytváří nějaké představy, které by pak předložil Hospodinu ke schválení. Ani však na druhou stranu nerezignuje a neříká, že Hospodin už o nás zcela ztratil zájem a vše je ztraceno. Říká: Panovníku Hospodine, ty to víš. Odpověď prorokova velmi připomíná odpověď Petrovu po vzkříšení, když se ho Ježíš po třetí zeptá, jestli ho má rád. I tam Petr pokorně, ale s důvěrou odpovídá: „Pane, ty víš všecko…" (J 21,17)
Ezechiel nám dodává naději. Hospodin je schopen křísit mrtvé. Vedle nás na hřbitově leží tisíce členů Horního sboru a čekají na svůj den. Až Hospodin zavelí, povstane veliké vojsko vsetínských evangelických bojovníků.
Ale my jsme ještě zde, živí a žijící víru. My jsme zde jako ti, kteří hledají Boží pravdy a snaží se vytvářet živé společenství vyvoleného lidu, živé tělo Kristovo, když použijeme obraz novozákonní. A tady se dostáváme konečně k oddílu z knihy Skutků apoštolských.
To první, co je tam zdůrazněno, jako reakce lidí na působení Ducha svatého je pokání a křest na odpuštění hříchů (Sk 2,38). Pak teprve následuje přijetí darů Ducha svatého. Je-li člověk zasažen Duchem svatým, pak je to setkání se svatým Bohem. Pak člověku jako první vyvstane jeho nedokonalost a hříšnost. Jinak to být ani nemůže, protože – jak praví apoštol – všichni zajisté zhřešili a jsou daleko od slávy Boží. Proto přichází Boží sláva k nám, nikoliv my k ní. Je to zázrak Boží milosti, který se stává tehdy, když je Duch dán. My věřící po tom toužíme, ale přiznejme si – podobně jako mnozí jiní ve svědectví Starého zákona, máme i strach. Skutečná Boží moc totiž člověka vykolejuje ze zaběhnutých zvyklostí a schémat. Skutečná Boží moc přináší nejistotu do našich pozemských jistot. A to my lidé nemáme rádi. I v církvi chceme raději hrát na jistotu. Nevím, zda nedávné jednání synodu tady na Vsetíně nebylo až příliš takovým hraním na jistotu. Kde je hranice mezi odpovědností a skutečným spoléháním na Boha? Byl jsem rád, že na synodu ale přeci jen výrazně zazněly i hlasy, které jasně vyjádřily, že naše jistota není v tom, jak dobře si věci v církvi naplánujeme a zařídíme, ale že naše základní jistota je a musí být v poslušnosti a spoléhání na Boha.
Vydáme-li se do Boží moci, pak musíme počítat i s nejistotou v našich pozemských věcech. A příběh vzniku církve nás učí, že přijetím takové nejistoty získáme mnohem víc než křečovitým držením jistot pozemských. Nejprve jsou to dary Ducha svatého. Pokání, obrácení vede k očištění a člověk pak může přijmout duchovní dary. Tím se utvrzuje osobní víra jednoho každého z věřících. Nechci tady teď rozebírat, co to ty duchovní dary jsou. Jsem přesvědčen, že ani v Bibli není jejich kompletní výčet. To by bylo proti smyslu samotného Písma, které jasně říká, že litera zabíjí, ale duch oživuje. Duch je víc než litera, víc než slova, myšlenky v Písmu. Ty slouží spíše poměřování a orientování se v duchovním světě samotném. Jedno bez druhého nemůže být, ale jednoznačně je psáno, že Bůh je Duch nikoliv, že Bůh je Slovo Boží.
Boží duch tedy vede člověka k pokání, k očištění a pak sám lidské nitro naplňuje a dává člověku nové schopnosti, dary. A těchto darů člověk jak známo používá nejen pro sebe, to snad v počátku víry. Ale hlavní je, že všechny dary Ducha svatého slouží k budování a upevňování společenství.
Tak tedy dalším krokem každého věřícího je cesta do společenství. Víru nelze žít trvale samotářsky, bez společenství. Opět bychom mohli toto téma více rozebrat do hloubky, ale jasné sdělení 2. kapitoly knihy Skutků je, že k víře patří společenství, ve kterém věřící „Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se." (Sk 2,42) Vyučování pomáhalo upřesnit a lépe pochopit, o co ve víře jde. Lidé byli spolu, protože se radovali z poznané pravdy a svobody od hříchu. Vždyť sdílená radost je dvojnásobná radost. Také lámali chléb, tedy vysluhovali večeři Páně a modlili se, tedy obraceli se k Bohu se svými prosbami, ale věřím, že především se svými chválami a vděčností.
Jedna věc zde také nápadně vystupuje. Prvotní církev byla výrazně sociální. Čteme, že měli všechno společné, prodávali majetek a rozdělovali všem, jak, kdo potřeboval. Důležité je – a to už zdůrazňují ve svých komentářích bratří kraličtí – že to prodávání a společné sdílení bylo svobodné. Nikdo, ani Petr, který měl největší autoritu, nikoho nenutil prodat to, co má. To byl jeden z největších darů Ducha svatého, že ti lidé sami najednou získali citlivost vůči svým chudým spolubratřím.
Prodávání majetku bylo jedním z důležitých projevů pokání. Vzpomeňme jen na Zachea nebo na celníka Matouše, kteří získali velký majetek nepoctivým způsobem. Po setkání s Ježíšem oba činili pokání a majetek rozdávali chudým. Problém je, že mnozí lidé i dnes mají pocit, že svůj majetek získali vlastní pílí a šikovností, stejně jako Matouš a Zacheus. Teprve po usvědčení Duchem svatým, teprve po setkání s Ježíšem si lidé mohou uvědomit pochybný původ svého majetku.
Také čteme, že měli všechno společné. To nám samozřejmě připomene komunistické myšlenky. Ale opět už kraličtí bratří upozorňují, že nešlo o nějaké formálně právní společenské vlastnictví, jak se o to pokoušeli a dodnes pokouší komunisté. Opět šlo o svobodné sdílení. Lidé otevírali své domy pro setkávání bratří a sester. Dávali ze svého, co měli – prostory, jídlo i zařízení. Přijali a prožívali intenzivně, že všechno, co mají, ve skutečnosti není jejich vlastní, ale patří Pánu a má sloužit církvi, společenství. Vnímáme my dnes takto své domy, svá auta, své majetky? A možná svůj čas, své tělesné i duševní síly? Věřím, že také toto je jakýsi duchovní barometr, který ukazuje, jak moc věříme Bohu. Ukazuje, jak moc nám záleží na nás samotných, na našich nejbližších a jak moc nám ve skutečnosti záleží na sboru a na společenství věřících. Odpověď nám přináší praxe samotná, třeba i v tom, jak se potácíme a těžce přežíváme ve finanční oblasti.
Duch svatý, duch Kristův nás posiluje a povzbuzuje, abychom poslouchali Boha samotného více než druhé lidi, více než sebe sama.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že ty nás nezavrhuješ, i když my sami často věříme více tomu, co vidíme a co je pro nás zabezpečením v tomto světě. Dej nám odvahu, moc svého Ducha a také poslušnost, abychom žili společně v lásce a byli tak dobrým svědectvím okolnímu světu. Amen
poslání: Kol 2,6-7
