Čtení: 1 Kr 17,17-24 | Text: L 5,17-26 | Písně: 168, 433, 324, 326,196,193, 662, 248 | Pavel Čmelík
– Bratři a sestry, milí přátelé!
Pokud bych měl dát nějaký název dnešnímu kázání, nazval bych ho „obětavá a tvořivá víra vede k uzdravení duše i těla". Tento nadpis upozorňuje na ty, kteří stojí v pozadí dnešního příběhu, kteří však v příběhu hrají důležitou roli, jsou iniciátory dění. Nedozvíme se, zda sám ochrnutý usiloval o své uzdravení – na rozdíl od většiny ostatních nemocných, které Ježíš uzdravil. Není to ani Ježíš, který by byl aktivní jako první, tedy, že by viděl nemocného člověka a sám od sebe mu šel pomoci. A už vůbec k iniciátorům nepatří přítomné náboženské špičky té doby – farizeové a učitelé Zákona, kteří se za Ježíšem sešli z širokého okolí. Ti neměli zájem o lidi, ale o Ježíše samotného, přesněji o jeho učení a jednání, které některým z nich bylo sympatické, ale mnohým z nich spíše podezřelé. A iniciátorem nebyl ani nikdo z přítomného davu, který pouze ze zvědavosti chtěl být tam, kde je Ježíš a kde se něco děje.
Těmi aktivními byli nějací muži. Nic o nich nevíme, evangelista Marek pouze upřesňuje, že byli čtyři (Mk 2,3). Nevíme, jak se jmenovali. Nevíme, jaké měli povolání, nevíme nic dalšího. V celém příběhu neřeknou ani slovo. Jen jednají.
Byli ochotni přinést kohosi ochrnutého k Ježíši. Měli víru, která pomáhá. Možná to byli přátelé ochrnutého. Možná byli jen lidé z ulice, kteří ochrnutého znali a vídali a bylo jim ho líto. V každém případě to byli lidé, kterým ochrnutý nebyl lhostejný. Toužili mu pomoci. Doslechli se, že Ježíš uzdravuje i nemoci, které tehdejší lékaři a léčitelé nebyli schopni uzdravit. A to byl případ právě onoho ochrnutého člověka. Čteme, že ho nesli na nosítkách. Ono se spíš jednalo o nějakou houni, kůži, na které ochrnutý lehával na okraji ulice a žebral. Tito čtyři lidé se spolu domluvili, ochrnutého vzali a nesli za Ježíšem. Když však přišli před dům, ve kterém Ježíš pobýval, narazili na překážku: dav lidí, který dům neprodyšně obklopoval.
Na tomto místě dnešního evangelijního příběhu jsem si vzpomněl na pravidelný obrázek, který jsem vídal v neděli ráno, když jsem jezdíval na bohoslužby do Valašských Klobouk. Cesta vede přes Horní Lideč, kde je u silnice moderní katolický kostel. Jezdíval jsem kolem právě v době, kdy uvnitř probíhala mše. Kostel býval tak plný, že desítky lidí stály ještě venku před vchodem. Podle jejich postoje bylo možné poznat, jestli se právě modlí nebo zpívají nebo poslouchají promluvu. Většinou to na mě působilo jako doklad toho, že projíždím obcí, kde je ještě mnoho lidí zbožných a toužících v neděli přijít za Božím slovem a do společenství. Ale ten pohled na stojící venku před kostelem vyvolával někdy (zvláště v zimě) i lítost: Ježíš je tam uvnitř a oni stojí venku a nemohou dál, protože je plno. Představuji si, že nějak podobně to bylo tehdy, když byl Ježíš v onom domě. Velká tlačenice lidí, kteří chtěli být Ježíšovi nablízku. Nebo alespoň zaslechnout některá jeho slova. Nebo alespoň nasát atmosféru, která byla na místě Ježíšova pobytu.
A tu přichází ti čtyři a nesou ochrnutého. Prodrat se davem k Ježíši bylo nemožné. Jeden člověk by to možná zvládl. Ale čtyři lidé, ještě s takovým rozměrným břemenem, jakým je nepohyblivý člověk v houni, nemají šanci. A bylo by naivní, myslet si, že lidé z davu budou brát ohled na to, že oni tam nejdou jen tak ze zvědavosti, že tam nejdou ani kvůli tomu, aby se něco nového, důležitého dověděli. Oni tam jdou, protože jsou pevně přesvědčeni, že ten, kterého nesou, nutně potřebuje Ježíšovu pomoc. Oni bojovali za uzdravení svého bližního. Ale nenechali se odradit nečekanými překážkami. Když se dovnitř nemohli dostat přes dav, probourali otvor ve střeše a nemocného spustili shora rovnou před Ježíše. Mohli bychom přemýšlet, jak to technicky probíhalo a jak to asi zapůsobilo na ty dole uvnitř v místnosti. Jistý je výsledek této akce: ochrnutý leží před Ježíšem na zemi. Opět nečteme ani slůvko o tom, že by někdo – ochrnutý sám nebo jeho přátelé – Ježíše žádal o uzdravení. Situace byla naprosto jasná. Nebylo třeba nic říkat. Každému bylo zřejmé, že tento člověk potřebuje uzdravení a že ti čtyři ho před Ježíše spustili za tímto účelem.
Na rozdíl od ostatních příběhů uzdravení, je Ježíšova reakce v tomto příběhu zvláštní: místo o uzdravení těla, mluví o odpuštění hříchů, tedy o uzdravení duše. Co jiného je odpuštění hříchů než uzdravení duše? Tím ale Ježíš vybočuje z toho, co od něho v tu chvíli všichni očekávají – jak nemocný a jeho přátelé, tak přítomní teologové, farizeové a zákoníci, tak okolní dav lidí. Všichni logicky očekávají, že Ježíš bude reagovat na tělesné postižení ochrnutého. Místo toho slyší: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny." Dav kolem je možná v tu chvíli překvapený, protože hlavní je přeci vždycky to naše zdravíčko. Tak to lidé říkají dodnes. Ti, kteří ochrnutého přinesli, jsou zklamaní: Ježíš jedná jinak, než čekali. Ale možná tak jedná právě proto, že vidí jejich velikou víru. Právě proto si může dovolit jít hloub než jen k tělu. Právě proto může mluvit o odpuštění hříchů, protože následkem hříchu je všechna zkaženost těla i duše.
Jediní přítomní teologové však ihned Ježíšova slova zařazují do systému tehdejší věrouky a náboženské praxe: vždyť odpouštět hříchy může jedině Bůh! Ten člověk se rouhá! Ale čtěme pozorně: Ježíš neříká, že on sám odpouští. Ježíš zvěstuje odpuštění. Neříká: Já ti odpouštím hříchy, on říká: jsou ti odpuštěny hříchy. Tedy i v Ježíšových slovech můžeme najít to, že Bůh odpouští a Ježíš toto odpuštění „pouze" zvěstuje.
Problém pro farizeje a zákoníky byl v tom, že za hříchy se tehdy přinášely oběti v chrámu. A byl to nikdy nekončící řetěz obětí, protože člověk musel vždy znovu a znovu oběti přinášet, protože vždy znovu a znovu zhřešil. A to, co Ježíš řekl, když to vzali farizeové a zákoníci vážně a do důsledku, to jim zcela nabourávalo jejich propracovaný náboženský a věroučný systém, ve kterém oběti hrály rozhodující roli pro usmíření s Bohem, tedy odpuštění lidského hříchu. A Ježíš si tady najednou bez jakýchkoliv podmínek a požadavků řekne: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny." Zvěstuje odpuštění zcela bez podmínek. Nevyžaduje po onom člověku ani nějaké vyznání vin. Zvěstuje odpuštění. Když toto teologové Ježíšovy doby začali domýšlet do důsledků, zděsili se. Vždyť to je strašně riskantní tvrzení! Cožpak lze lidem říct, že Bůh je tak velkorysý, že odpouští zcela zdarma, zcela bez podmínek! Ale – přiznejme si- cožpak to neděsí i nás dodnes!? Cožpak si často zbožně neříkáme: aby ho Pán Bůh potrestal za jeho činy. Cožpak sami v sobě nemáme nastaveno, že odpouštět jenom tak je neodpovědné a naivní, že to vede k chaosu a bezbřehému nárůstu svévole?!
Budeme tedy Ježíše považovat za naivního? Budeme v něm vidět toho, kdo nevěděl, co svými slovy způsobí? Budeme jeho jednání a řeči považovat za nezodpovědné?
Evangelista Matouš nám chce ukázat, že tak tomu u Ježíše není. Jeho řeč o odpuštění hříchů není řeč nějakého mluvky, který by se chtěl lacině zavděčit lidem nebo na sebe jen upozornit. Proto Ježíš klade otázku na to, co je snadnější: odpustit hříchy nebo uzdravit?
Kdyby tady z kazatelny mluvil nějaký nevěřící lékař, možná by řekl, že rozhodně je snadnější někomu říct, že se mu odpouští hříchy. To totiž nikdo nezměří a nezváží ani jinak vědecky neprozkoumá. To může být jen líbivá fráze. Ale uzdravení? To je něco jiného. Tam je to jasné. Ale právě teologové, farizeové a zákoníci, dobře věděli o tom, jak těžká věc je dosáhnout opravdového odpuštění a smíření s Bohem. Takového, které není jen ve slovech, ale ve vnitřním stavu duše člověka. Proto je Ježíšova slova tak nadzvedla, pohoršila. Podstata rouhání totiž spočívá v tom, že člověk mluví o Bohu, mluví zbožně a přitom nemluví za Boha, ale svévolně jen sám za sebe. Rouhání je něco jako padělání peněz. Člověk klame druhé tím, že pouští do oběhu něco, co se tváří, že má hodnotu a ve skutečnosti je to jen falzifikát. A to nebyl problém jen doby Ježíšovy, to je problém v náboženské oblasti dodnes velmi aktuální.
Ježíš však, aby se zjevila jeho moc odpouštět hříchy, přidá k tomuto základnímu uzdravení nitra člověka i uzdravení tělesné. Nikoliv jako cíl, ale jako důkaz, že On má skutečně moc zvěstovat odpuštění hříchů. Uzdravení ochrnutého se tak stává spíše symbolem odpuštění hříchů. Vždyť hřích člověka ochromuje. Hřích člověka svazuje a zbavuje svobody. Hřích způsobuje, že člověk není schopen obstát nejen před Bohem, ale i před ostatními lidmi i před sebou samotným. Proto lidé tolik touží a potřebují prožít odpuštění svých hříchů. A proto je Ježíš zvěstuje způsobem, který odpuštění dělá přístupným pro každého.
Chtěl bych dodat na závěr dvě praktické věci: nám křesťanům, ale možná v jisté podobě nám lidem obecně, hrozí dva extrémy. Ten první je, že si vlastní hřích, osobní pochybení nebo slabost vůbec nepřipouštíme. Je mnoho lidí, kteří řeknou: já jsem nikoho nezabil ani neokradl, chovám se slušně a tak nemám zapotřebí, aby mě Bůh něco odpouštěl. To se podívejte, Pane faráři tam na ty. Ti potřebují pokání a odpuštění. Řeknu vám, že při takových řečech si ďábel mne ruce. Vždyť ti lidé neznají ani sami sebe, ani Boha. Oni žijí v naivních a bludných představách o sobě i o Bohu. Nejsou ochotni si připustit, že v jejich životech před Bohem zůstává stále něco, co je s Bohem neslučitelné, co je hříchem a v čem potřebují prožít odpuštění.
Opačným extrémem jsou lidé, kteří si až příliš uvědomují svou slabost, svá selhání, své viny a hříchy. Ale nevidí nic jiného. Stále se pitvají sami v sobě. Stále zkoumají, kde zhřešili. Ano, dokonce se i modlí a mají velmi citlivé svědomí. Ale nedokážou přijmout odpuštění. Nevidí Boží velkorysou lásku. Zcela se s ní míjí – a ďábel se z toho opět raduje, protože oni jsou v jeho moci. Někteří pak, aby neztvrdli, aby zůstali poctiví vůči sobě, někteří pak řeší své trýznivé pocity viny pitím alkoholu, braním drog nebo jinými úniky k věcem příjemným. Ale tím se dostávají do nekonečného kolotoče viny a závislosti, ze které neumí vyjít ven.
Ježíš však přináší odpuštění a naše víra nám pomáhá je hledat a přijímat. Dnešní příběh nám ukazuje, že skutečná víra se neleká překážek, ale trpělivě hledá nové a nové možnosti, nové a nové cesty, po kterých se člověk může dostat do Ježíšovy blízkosti. To je víra, která dodnes přináší úlevu a odpuštění, možná i uzdravení těla, ale především uzdravení duše. Obětavá a tvořivá víra, která vede k uzdravení člověka.
Pane Ježíši, ty jsi nám ukázal velikost Božího milosrdenství, Boží odpouštějící lásky. Prosíme, přicházej ve své moci i do našich životů a zbavuj nás moci hříchu i nemoci, které se nás tak snadno přichytí. Do tvé moci se i v tuto chvíli odevzdáváme. Amen
poslání: Jk 5,16
