Čtení: J 17,14-23 | Text: Ef 4,1-6 | Písně: 99, 371, 481, S119, 582 | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 13.1.2013
Bratři a sestry, milí přátelé!
Byli jste u voleb? Jste spokojeni s výsledkem prvního kola? Ne, nechci, abyste mi odpovídali. Nedovedu si představit, že bychom se všichni jako sbor shodli na jednom společném kandidátovi. Spíš mám obavu, že bychom se díky volbě prezidenta rozdělili na několik táborů, z nichž každý by měl pádné argumenty, proč by volil právě toho svého kandidáta. A hlavně by měl ještě více a ještě pádnější protiargumenty, proč ty ostatní kandidáty nevolit. Není jednoduché si vybrat. Mnozí to tedy řeší tak, že volit nejdou. Ve skutečnosti tím ovšem volí toho, kdo zvítězí. Vítěz voleb se totiž stává prezidentem všech, nejen těch, kteří ho volili, ale i těch, kteří chtěli za prezidenta někoho jiného, i těch, kterým je to jedno nebo z nějakého důvodu vůbec nevolili.
Dnes už bychom se rozdělili jen na dva tábory podle toho, kdo chce volit Zemana a kdo Schwarzenberga. Ale možná by tu byl ještě větší tábor třetí, tvořený těmi, pro které ani jeden z těchto dvou kandidátů není přijatelný. Přímá volba prezidenta nám totiž odhaluje skutečnost, že demokracie není o tom, co chce nadpoloviční většina národa, ale jednoduše o tom, který kandidát sežene více hlasů. Když se zamyslíme čistě matematicky, tak si uvědomíme, že ať už vyhraje první či druhý z úspěšných kandidátů včerejšího prvního kola, podle výsledků včerejší volby se stane skutečným prezidentem pouze dvanácti procentům občanů ČR. Přesto si nemyslím, že by tato skutečnost mohla nějak ohrozit integritu, jednotu českého národa.
Mluvím však tady v kostele o tomto aktuálním společenském tématu proto, že dobře ilustruje dnešní text apoštola Pavla. V něm čteme o rozdílnosti a základu jednoty křesťanů.
Zastavme se u myšlenek čteného textu tak, jak jdou po sobě. Na prvním místě máme před sebou apoštola Pavla samotného, vězně pro Krista. Jeho situace jistě není snadná. Ale přesto nemyslí na sebe. Myslí na ty, kteří díky jeho misijnímu úsilí uvěřili. Neváhá však připomenout i svou těžkou situaci, ovšem bez nářků, ba dokonce s hrdostí. Jakoby chtěl adresátům říci: Podívejte se, ve věrnosti Kristu je taková síla, že ani nespravedlivé věznění ji nemůže zlomit. Tady apoštol v souvislosti s dalším textem upozorňuje na sílu základu víry, který vede ke skutečné jednotě.
A nedá mi to, abych neodbočil do historie relativně nedávná, do 50ých let 20. století. Tehdy se v komunistických žalářích sešli opravdoví křesťané ze všech církví – katolíci, evangelíci a další. A právě v těchto věznicích vznikala přátelství na celý život. Právě tam se rodil jeden z pilířů dnešního ekumenismu. Právě tam, v hrozných podmínkách nespravedlivého věznění si opravdoví křesťané z různých církví začali více uvědomovat a prožívat společné duchovní základy.
Věřím, že i apoštol Pavel svou situaci vězně zdůrazňuje, aby zvýšil vážnost a naléhavost svých slov o jednotě. Nepřikazuje, ale prosí, vybízí, aby věřící svému "povolání … dělali čest svým životem…" Bratři a sestry, my si tuto apoštolovu výzvu máme přivlastnit! Proto je v Písmu, protože je to výzva pro každého z nás. Výzva i napomenutí: Nezapomeň na to, že jsi křesťan! Nezapomeň na to, že tě nepovolal ani apoštol ani farář či kdokoliv jiný, kdo ti otevřel oči i srdce pro Krista. To sám Kristus tě skrze svého služebníka povolal! Dostalo se ti zvláštní cti, že Ježíš, sám Boží Syn tě vyvolil, abys byl jeho dítětem, abys byl jeho učedníkem a následovníkem. Je to čestný úkol, poslání i životní povolání. Mysleme na to, bratři a sestry, když se nám zdá někdy život šedivý či nudný či těžký. Jsme povoláni samotným Božím Synem k životu v jeho moci, v moci Ducha svatého.
Aby to snad nezavánělo vzletnou frází, ideologií, připojí apoštol hned, co to konkrétně znamená. Jak se takové povolání projevuje: „vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce…." Tady nacházíme něco z toho, co jinde apoštol jmenuje jako ovoce Ducha svatého (viz Gal 5,22-23). Naše víra, naše skutečné následování Krista, naše věrnost se nepozná jinak než podle ovoce, jehož vrcholem je láska jednoho k druhému. Že to není vždy snadné, poznáváme ve společenství příliš často. Právě proto, že jsme tak různí. Právě proto, že máme tak odlišné zkušenosti, odlišné názory. Právě proto, že se setkáváme jako věřící senioři i junioři, staří i mladí, každý s méně či více odlišnými představami o tom, jak má vypadat skutečný život víry. Právě proto není snadné žít ve skutečném následování Krista ve společenství dalších lidí. Ale zcela samozřejmé je pro apoštola to, že víru v Krista nelze skutečně žít sólově, bez kontaktu s druhými křesťany.
Pro svět kolem nás je nesmírně důležitá naše jednota, jeden duch, který má být mezi námi přítomen. Jedna z nejhorších věcí ve vztahu k okolnímu světu, která poškozuje křesťanská společenství, jsou vnitřní hádky a rozbroje, někdy končící až u světských soudů. Jak nás má brát svět kolem vážně, když se o takových sporech a hádkách dozví? Kdo jiný by se měl vzájemně snést, kdo jiný by měl být jednotný než právě my křesťané?! Apoštol neváhá připomenout, co je to, co nás spojuje, co vytváří ten nejhlubší a stálý základ spojení, sjednocení.
Na prvním místě je to pokoj. Podle apoštola jsme „spojeni svazkem pokoje." Tedy pokoj není jen nějaký vnitřní stav jednotlivce či více lidí. Pokoj je podle apoštola už sám o sobě něco jako mírová smlouva, jako vzájemná dohoda o neútočení. Proto už na začátku bohoslužeb zaznívá pozdrav, ve kterém se ozývá přání pokoje od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista. To je ten pokoj, který převyšuje každé naše lidské pomyšlení. Je to tedy pokoj, který souvisí s vírou, s odevzdaností sebe sama do Boží péče. Pokoj, který souvisí s důvěrou, že Bůh je stále se mnou pro smrt Ježíše Krista ve svém Duchu svatém. Vždycky, za každé situace se na něho mohu spolehnout. Máme-li tedy tento pokoj, už předem jsme podepsali mírovou smlouvu, tedy smlouvu o pokoji s druhými lidmi. Nepotřebujeme se dohadovat, za jakých podmínek smlouvu s druhým uzavřeme tak, jak se to děje v politice, v jednání mezi dvěma protivníky. Tak to vidíme např. mezi Izraelci a Palestinci, kteří každou chvíli uzavírají nějaké mírové dohody, do detailu propracované. Ale stejně během pár let nebo i měsíců přestanou být respektovány.
Bůh nás sjednotil svou smlouvou o pokoji a apoštol nám tuto skutečnost připomíná, abychom na ni nezapomínali. Ten pokoj nám přinesl Ježíš Kristus, Boží Syn svou obětí na kříži. Proto před slavením Večeře Páně zaznívají slova samotného Ježíše o krvi, která se vylévá za mnohé jako znamení nové smlouvy. Ježíšova krev, tedy Ježíšova oběť na kříži se stala novou smlouvou, kterou Bůh uzavřel s námi hříšnými lidmi. My jsme svou vírou tuto smlouvu přijali. To nám připomíná apoštol. My všichni jsme ve křtu této smlouvě přitakali a při každém slavení Večeře Páně si tento svůj podpis připomínáme. Vždy znovu tuto smlouvu otevíráme a čteme a necháváme se Bohem ujistit, že ta smlouva stále platí. Smlouva o smíření mezi mnou a Bohem, mezi tebou, bratře a sestro, a Bohem, mezi oním bratrem či onou sestrou a Bohem. Všichni společně, a každý sám za sebe jsme uzavřeli smlouvu s Bohem. Proto máme pokoj, který nás svazuje do jednoho společenství.
Podle apoštola se nám dostalo vlastně zvláštní cti od Boha samotného, že nás k uzavření této smlouvy o pokoji přizval. Proto smíme mít uvnitř sebe pokoj, který převyšuje každé naše lidské pomyšlení. Je to proto, že pokoj nám byl dán tím, který nás nekonečně převyšuje. Proto i jeho dar, jeho pokoj musí převyšovat všechno naše lidské, všechno naše všelijak chatrné a omezené. Jde o duchovní záležitost, tedy o něco, co není z nás, ale co do nás přichází odjinud. Jedině na Božím pokoji jako na pevném základě lze zachovat skutečnou jednotu Ducha, k níž apoštol vybízí: Hleďte usilovně zachovat jednotu Ducha.
V této výzvě je obsažena jednota v různosti. Nezachová jednotu Ducha ten, kdo chce, abychom všichni zpívali jen jeden druh písní. Nezachová jednotu Ducha, kdo touží jen po zachování formální solidarity v církvi. Nezachová jednotu Ducha ani ten, kdo si bude myslet, že právě náš sbor je lepší než jiné sbory či církve.
Začátek skutečné jednoty Ducha není v kritickém hodnocení druhých či v prosazování vlastních dobrých názorů ve společenství. Začátek a základ skutečné jednoty je v osobním odevzdání se Ježíši, ve spoléhání na moc Ducha svatého, v upřímném hledání Boží vůle pro svůj život. V odstraňování překážek, které brání žít skutečný život v lásce a pravdě ve vztahu k druhým lidem bez rozdílu.
„Jeden je Pán, jedna víra, jeden je Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech." Takto vyjadřuje apoštol jakýsi univerzální základ jednoty křesťanského společenství. Každý z nás si má uvědomit, že i když jsme se sešli jako lidé rozmanití, máme jednoho společného Pána, totiž Ježíše Krista. Jemu věříme a na znamení víry v něho jsme přijali křest. A tohle všechno se děje ne samo o sobě, ale z vůle toho, který je nade vším, toho, kterého nazýváme svým Otcem, ale současně ho vyznáváme jako Otce všech, tedy i těch, kteří ho zatím neznají nebo odmítají. Věříme přece, že je to On, kdo Stvořil celý svět kolem nás a kdo je stále živý a skrze tento svět stále všude a ve všem působí.
Ovšem, podle apoštola, správně tyto myšlenky pochopí jen ten, kdo věří v Božího Syna Ježíše Krista. On nás očišťuje, on otevírá naše oči i srdce k tomu, abychom prožívali Boží lásku a předávali ji dál a v lásce zůstávali spojeni jako společenství věrných bratří a sester. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že nás spojuješ v jedno právě ty. Ty nám dáváš sílu vidět pravdivě sebe i druhé kolem nás a přitom nepropadat falešnému obdivu a pýše nebo naopak pohrdání a odsuzování. Pomáhej nám svým svatým Duchem, abychom žili v pravdě a ve skutečné jednotě, která obstojí v tomto světě nejednoty a sporů. Amen
Poslání: Fp 2,2-4
