Čtení: | Text: J 17,20-23 | Písně: | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 12.8.2012 VP
– text: J 17,20-23 Ježíšova prosba za jednotu jeho následovníků
– Bratři a sestry, milí přátelé Kristovi!
Oslovuji vás dnes jako přátele Kristovi a věřím, že se za ně považujete, protože Kristus sám své učedníky takto nazval, jak se můžeme dočíst o dvě kapitoly dříve. Je-li zde někdo, komu dosud zní takové oslovení cize nebo nepřípadně, nechť promine.
Ale vraťme se přímo k našemu dnešnímu textu. Je částí Ježíšovy modlitby za učedníky, modlitby, kterou se Ježíš modlil těsně před svým zatčením. Ježíš se modlil za jednotu svých učedníků, ale výslovně se modlil nejen za ty, s nimiž dva roky pobýval, ale v modlitbě už hleděl do budoucnosti a viděl ty, kteří v něho uvěří díky svědectví jeho učedníků a myslel v modlitbě i na ně. Pokud dopad této modlitby protáhneme dále dějinami, můžeme si ji přivlastnit my sami osobně. My jako společenství těch, kteří věří dnes v Ježíše Krista, my, kteří do řady svědků Kristových vstupujeme pod názvem Horní sbor ČCE. I za nás se tehdy Ježíš modlil, abychom byli jedno, jako on byl jedno se svým Otcem. Ježíš je v nás, v našem společenství a skrze jeho přítomnost v Duchu svatém je uprostřed nás samotný Bůh. Proč? Protože je jedno s Ježíšem. Pán Bůh je přítomen, klanějme se jemu, přistupujme s bázní k němu – tak to zpíváme v jedné písni – Bůh je mezi námi, ztiš se s uctivostí.
Bázeň před Hospodinem bych rád zdůraznil, protože je počátkem naší skutečné jednoty. V Přísloví můžeme číst, že „počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem" (Př 1,7) A jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že moudrý člověk jedná tak, aby lidi spojoval a nikoliv tak, aby je rozděloval. Moudré jednání vede k jednotě, nemoudré k rozdělení. A mohli bychom najít i příklady v Bibli, kdy lidé jednali moudře a jejich jednání společenství spojovalo jako např. jednání Mojžíšovo. Naopak nemoudré jednání Šalamounova nástupce Rechabeáma vedlo k rozdělení izraelského království.
Jednota společenství Kristových následovníků má podle Ježíšových slov zvláštní účel nebo přímo zaslíbení: aby svět uvěřil, že Ježíše Bůh poslal (J 17,21). V Ježíšově modlitbě je tedy vyjádřeno něco nesmírně důležitého. Nikoliv řeči, plamenná misijní kázání, nikoliv dobré skutky, ale jednota společenství Kristova lidu je svědectvím tomuto světu o příchodu Spasitele a Božího Syna, Ježíše Krista. Mám obavy, že tuto skutečnost dodnes velmi podceňujeme a nebereme ji dostatečně vážně. Pro naše okolí, pro desetitisíce nevěřících obyvatel Vsetína je rozhodujícím základem pro uvěření jednota nás, kteří se hlásíme ke Kristu, kteří se scházíme v tomto kostele, ale i v těch několika dalších kostelích a modlitebnách či světských zařízeních v tomto městě.
Nejsme-li my jednotní, je marné jakékoliv naše zvěstování. I když se nám možná podaří přesvědčit někoho, aby přišel do církve, aby začal číst Bibli, aby se modlil a prosil za své uvěření, v okamžiku, kdy tento člověk narazí na nejednotu nebo dokonce zášť a nenávist, která mezi tzv. bratry a sestrami v Kristu je, pak v tomto člověku vznikne hrozná a neprostupná hráz proti víře v Krista.
Bratři a sestry, jestliže se Kristus modlí za jednotu svých následovníků, pak můžeme nejen rozpoznávat důležitost jednoty, ale musíme připustit i nesamozřejmost jednoty Božího lidu. To platilo od samého počátku v církvi a listy apoštola Pavla korintským nebo galatským křesťanům ukazují, jak jednota nebyla vlastní společenstvím Kristových následovníků od samého počátku. Nový zákon sám nám ukazuje, jak těžké bylo sjednotit církev, kolik úsilí museli vynaložit apoštolové a starší prvotních sborů na to, aby společenství byla jednotná – uvnitř i mezi sebou.
Dodnes to platí, dodnes je tento zápas živý a historie církve v našich zemích jasně dokládá, jak obtížné je sjednotit věřící lid. A také dokládá smutné svědectví častých rozdělení – ČR se může chlubit pochybnou ctí: je třetí nejateističtější zemí na světě.
Když tedy přijmeme význam jednoty, když se zdravě vyděsíme nad naší nejednotou, pak se začneme ptát sami sebe: Co nás sjednotí? Co nás spojí? Vždyť jsme každý tak odlišní. Každý máme svou vlastní zkušenost víry, svou vlastní tradici, své vlastní názory na víru, které jsou někdy tak protikladné. Co nás může sjednotit, abychom zůstali sami sebou, abychom zůstali pravdiví, aby jednota nebyla jen hrou na jednotu, aby to nebyla jen prázdná fráze, aby to nebyla jednota sekt, kde všichni musí „držet hubu a krok"? Aby jednota neznamenala nadvládu jednoho silného v moci postaveného nad davem slabých a bezmocných? Jak být jednotní, aby jednota nebyla výsledkem šikovné manipulace několika chytrých jedinců?
I v modlitbě Kristově je obsažena odpověď pro nás: To, co nás sjednocuje, je jeho sláva, kterou nám dal. Kristus nám lidem svěřil svou slávu (J 17,22). Zde užité řecké slovo znamená nejen slávu, ale také chválu, čest, dobrou pověst nebo také lesk, nádheru, vznešenost, chloubu. To všechno nám Kristus daroval, to všechno svěřil nám, jeho následovníkům.
Přiznejme si, že každý z nás chce být nějak slavný, nějak středem pozornosti. Každý člověk chce přirozeně vyniknout, prostě být sám sebou, být ve společnosti respektovaným, uznávaným či váženým. Bible včetně Ježíše respektuje naše přirozené lidské sklony. Ovšem – a to je důležitá věc – dává jim určitý konkrétní směr či rozměr. Tady, v závěrečné modlitbě Ježíšově za jeho následovníky, tedy v jakémsi odkazu, poslední vůli Ježíšově, zde je zdůrazněna jednota jako základní nástroj svědectví okolnímu světu a současně je tu řečeno, že k takové jednotě vede přijetí slávy, kterou Bůh dal Ježíši a Ježíš ji – působením Ducha svatého – předal a stále předává svým následovníkům.
V čem tedy spočívá ta sláva, která je nám Ježíšem svěřena? Nebo – jinak řečeno – co je důvodem této slávy? Albert Einstein se stal slavným fyzikem, protože vymyslel slavnou a dodnes ve vědě nepřekonanou teorii relativity. Václav Havel se stal slavným pro své hry a jako disident bojující proti nesvobodě komunistického režimu a hlavně jako president nového demokratického státu. Emil Zátopek se stal slavným běžcem, protože vyhrával maratónský běh. V těchto dnech se stávají alespoň na čas slavnými vítězové jednotlivých sportovních disciplín na Letních olympijských hrách v Londýně. Mohli bychom jmenovat řadu dalších známých osobností, herců, zpěváků, sportovců, vědců, spisovatelů a presidentů, výjimečných lidí, kteří něčím výrazně vynikli a prospěli tak celému lidstvu nebo alespoň jeho významné části nebo se prostě stali příkladem pro ostatní.
Ale nic z toho není slávou, o které mluví Kristus. Dokonce ani slavní křesťané jako byl Jan Hus nebo Komenský nebo Albert Schweitzer nemohou jednoznačně vystihnout slávu, kterou Kristus svěřil svým následovníkům, aby byli jedno. Ježíš nenapsal žádný slavný spis. Nestal se ani slavným vládcem či vojevůdcem osvoboditelem. Nebyl vlastně ani žádným věhlasným léčitelem, který by objevil nějaké nové léky nebo jiným vynálezcem něčeho pro lidstvo prospěšného.
Hledáme-li konkrétní důvod Ježíšovy slávy, nenajdeme nic jiného, než že byl opravdovým člověkem. Člověkem s velkým Č na začátku. Chceme-li se dobrat Ježíšovy slávy na té ryze lidské rovině, pak k ničemu jinému nemůžeme dojít: Ježíš byl esencí lidství. Byl Synem člověka, jak často on sám o sobě prohlašoval, i když tato jeho sebeidentifikace v jeho posluchačích navozovala náboženskou souvislost s proroctvím proroka Daniele.
Ježíš byl tedy Člověkem a jeho jednání, máme-li je nějak stručně charakterizovat, bylo určováno opravdovou láskou. Láskou ke konkrétnímu člověku jako osobě. Láskou, která se snažila každému pomáhat – ať už uzdravováním nemocí, tak především duchovně – otevíráním očí pro ty nejdůležitější věci tohoto světa. Otevíráním očí pro skutečnou svobodu a skrze toto i otevíráním očí pro skutečnou jednotu nás lidí.
Začal jsem dnešní kázání důrazem na bázeň před Hospodinem. Chtěl bych skončit myšlenkou, že skutečná bázeň křesťana před Hospodinem se v praxi projevuje nikoliv modlitbou či jinými zbožnými úkony, ale na prvním místě úctou ke druhým lidem, k našim bližním. A na prvním místě stojí bratři a sestry v Kristu, lidé, které potkáváme ve sboru.
Kristova sláva na nás bude zřejmá, pokud budeme mít úctu a ohled jeden na druhého. Pokud budeme v druhém vidět samotného Krista. Tak to totiž sám Ježíš ustanovil, i když se nám to někdy příčí a je nám to zatěžko. Ale tímto směrem máme napřít své úsilí. Ten bratr či ta sestra, kteří jsou tady vedle mne v lavici nebo je potkám ve dveřích z kostela nebo i jinde ve městě, v obchodě, setkání s každým z nich je setkání s Kristem samotným, protože každý z nás jsme částí jeho těla.
Budeme-li se takto k sobě navzájem chovat s úctou a respektem, pak na nás bude zřejmá Kristova sláva a svět kolem nás pozná, uvěří, že Ježíš byl skutečně Boží vyslanec na této zemi. Amen
Pane Ježíši, my jsme tvé tělo, ale musíme vyznávat, že často jsme jen pobožnými lidmi všelijak rozhádanými a nespokojenými se sebou samými i s druhými kolem nás. Odpusť nám to, dej nám odvahu opustit náš hřích, abychom byli naplněni tvým svatým duchem a mohli pak svědčit o tvé veliké dobrotě a lásce světu kolem nás. Amen
Čtení: Ex 20,1-6 poslání: Ef 4,1-6 písně: 135, 675, 483, 480, 484, 479, 446, 678, 582
