Čtení: J 20,19-29 | Text: Ř 6,3-11 | Písně: 408, 349, 660, 334 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!

    Máme za sebou Velký pátek, kdy jsme si připomínali Kristovo ukřižování i Velikonoční neděli, Boží hod velikonoční, Kristovo vzkříšení. Apoštol Pavel ve svých listech domýšlí, co tyto události znamenají pro všední život křesťana. Nejpodrobněji se tím zabývá právě v listu Římanům, z něhož je dnešní text kázání.

      Někoho může napadnout po přečtení textu z Římanům: Proč tak složité úvahy a myšlenky? Copak nestačí vědět, že na Velký Pátek Ježíš za mne zemřel, obětoval se za můj hřích a tak mne usmířil s Bohem? A copak nestačí vědět, že vzkříšením přišel nový život v Duchu svatém na tuto zemi i pro každého z nás?

      Apoštolův zápas je však zápas o lidsky poctivou, hlubokou a upřímnou víru. I víru v Ježíše Krista totiž lze zneužít, nepochopit nebo uchopit jen omezeně a sobecky. To je skutečnost, která křesťany doprovází celými dějinami. Dietrich Bonhoeffer, známý německý křesťanský myslitel, který byl popraven na konci II. světové války, rozlišil lacinou a drahou milost. Kritizoval právě německou meziválečnou církev, že milost, kterou přijímá od Boha, je laciná, tedy povrchní a všelijak převrácená a upravená, aby byla více v souladu se světskou mocí a lidskou pohodlností než se skutečnou Boží vůlí. Podobně psal a kázal i jeho současník Karel Barth, který právě ve dvacátých letech, v době po první světové válce vydal výklad listu Římanům, aby upozornil na drahou Boží milost.

     Tak je třeba se stále znovu a znovu vracet – právě i s apoštolem Pavlem – k tomu, co je skutečná víra v Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Apoštol hledá a upozorňuje na propojení našeho křesťanského života s životem Kristovým. To je jeho základní linie myšlení. Kdo chce žít s Kristem, kdo chce jeho následovat, musí vzít vážně i obsah jeho výzvy k následování: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) 

    Pro apoštola Pavla je tím znamením kříže v životě každého křesťana křest: „Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?“ (Ř 6,3) Mám obavy, že tento pohled na Velký Pátek nám není příliš blízký. Jak je však zřejmé i ze slov samotného Ježíše, právě tudy vede cesta opravdové víry. Kříž, náš osobní kříž, nemůžeme obejít. Nemůžeme zůstat jen u smutku nad ukřižováním nevinného Božího Syna. Nemůžeme ale zůstat ani jen u pocitu vděčnosti, že on šel na kříž právě kvůli mně, kvůli mým osobním hříchům.

     Chceme-li skutečně následovat Krista, pak musíme vzít i my sami svůj kříž a své tělo na něj nechat přibít. I my sami se nemůžeme vyhnout cestě utrpení, sebezapření. Naše cesta kříže je snadnější, protože už ji před námi prošel náš Pán. Naše cesta kříže je snadnější, protože On kráčí před námi, trpělivě a odevzdaně. Naše cesta kříže je snadnější, protože on touto cestou kráčel před námi. Ne pro svůj hřích, ale jen a jen proto, aby nám dal sílu kráčet stejnou cestou s našimi vlastními hříchy. Proto v 2. listu Korintským apoštol napsal:  „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“ (2 Kor 5,21) Ježíš šel cestou nás hříšných lidí ne proto, že by sám byl hříšný, ale právě kvůli nám, kvůli mně a tobě, bratře, sestro. A ve vztahu k Ježíši máme být tedy podobni onomu lotru ukřižovanému společně s ním, který vyznal: „A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal." A připojil prosbu:  "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." A dostalo se mu zaslíbení od Ježíše: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji." (L 23,41-43) Tak i ten lotr na kříži nesl svůj kříž – pravda asi nedobrovolně – a Ježíš jej přijal, protože řekl pravdu o svém životě a projevil touhu po věčnosti s Ježíšem.

    Apoštol nás ujišťuje: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání.“ (Ř 6,4-5) Tak jsme stále znovu a znovu nuceni přijímat spojitost mezi ukřižováním a zmrtvýchvstáním. Jedno bez druhého není možné. Kdo nezažil smrt svého vlastního já, ten nemůže zažít ani jeho vzkříšení. Jedno podmiňuje druhé a nelze to obejít.

    Co to však znamená: smrt vlastního já? Asi to všichni tušíme, ale zároveň všichni dobře víme, že to není něco, co by bylo jednou provždy hotové. Každý den znovu a znovu se rozhodujeme. A přece nás slova apoštolova především povzbuzují: skrze smrt svého já se dostáváme pod skutečnou moc Boží a také ke skutečnému novému životu, ke skutečné svobodě v Kristu. Teprve umírání, křižování a smrt starého já v nás znamená skutečné osvobození od otroctví hříchu. To je pro apoštola opět cesta společná s Kristem, když píše: „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.“ (Ř 6,6) A pak upozorňuje: „Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.“  (Ř 6,7) Zde je v řeckém textu doslova užito spojení, že „ten, kdo zemřel, nemůže být volán k odpovědnosti za hřích“. Tato formulace vychází z právních předpisů, kde je zakotveno, že mrtvý už nemůže být souzen. Velmi primitivně řečeno: na mrtvém si už nikdo nic nevezme. Nejde ho mučit, nejde ho potrestat ranami. Nejde ho zavřít do vězení. A už ho nejde ani popravit. Když je mrtev, pak jakýkoliv soud nad ním ztrácí smysl. To chce apoštol zdůraznit, když říká, že naše tělo ovládané hříchem je ukřižováno spolu s Kristem.

    Důležité však je, že pro apoštola toto není konec, tak jak je to konec pro světské soudnictví, pro pozemskou spravedlnost. Naopak je v tom veliká naděje, veliké zaslíbení: „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.“ (Ř 6,8) Proto nám cesta kříže nemusí být těžká, protože vidíme užitek, který přináší.

      Možná bych se pokusil tuto skutečnost porovnat, ilustrovat věcmi všedního života: Když se rozhodnou mladí manželé stavět dům, stojí je to veliké sebezapření. Musí všechno dobře rozmyslet a zvážit. Musí vyřídit spoustu věcí na úřadech. Musí domluvit i podobu budoucího domu. Často to trvá několik let, kdy tomu věnují mnoho energie i peněz – a přitom stále dům nemají. Odříkají si zábavu, dovolenou aj. věci, aby ušetřili. Určitým způsobem umírají sami sobě, svým představám. Ale dělají to rádi, protože mají před sebou cíl, který je pro ně důležitý, který má perspektivu.

   Nebo takový sportovec: kolik odříkání musí snést. Kolika věcem musí zemřít, aby dosáhl nějakého úspěchu, nějakého vítězství. A mohli bychom jmenovat spoustu dalších oblastí v našem lidském životě, kde se pro něco, po čem toužíme, zříkáme něčeho jiného, k čemu nás sice naše přirozenost táhne, ale my již víme, že ten cíl před námi je mnohem cennější. A tak se rádi různých věcí odříkáme.

     Největší problém nás křesťanů je často v tom, že to pozemské odříkání většinou jakž-takž zvládáme. To nám jde. Ale nemáme odvahu se odříct skutečně všeho pozemského, být od toho svobodní, abychom byli cele vydáni tomu, co je nebeské, co je věčné. A to je právě trvalá výzva apoštola Pavla. Ten svá slova stvrdil svým vlastním životem misionáře. Naučil se být svobodný v dobrém i zlém, pokud se týče pozemských věcí. Ale přijal smrt svého já, aby Kristus v něm mohl vítězit a panovat. A nás tedy ujišťuje: „Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.“ (Ř 6,11) To je vysoká laťka, kterou máme nastavenou. Je to laťka, kterou sami od sebe nemůžeme překonat. Nezbývá, než umírat sami sobě a sami sebe stále znovu a znovu vydávat do moci Ducha svatého. Nezbývá, než stále znovu a znovu trpělivě nosit na kříž své hříchy, tam je přibíjet spolu s Kristem, abychom pak povstávali znovu a znovu v moci Boží k novému životu. Kdo zažil takové povstání, ví, jak je to úžasné. Jak veliká radost, pokoj a jistota je s tím spojena. Je to moc Ducha, která nás usvědčuje z hříchu jen a jen proto, aby nás vzápětí mohla pozvednout blíž Bohu, blíž jeho radosti, blíž jeho lásce a věčnosti. To je náš boj, který má skutečně hodnotný a trvalý cíl – totiž věčnou slávu společně s Božím synem v nebeském království. Amen

 

Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi nám ukázal, že cesta věrnosti Bohu na této zemi je možná. Prosíme, povzbuzuj nás a posiluj, když zápasíme s našimi hříchy, se vším, co nás svazuje a kalí naše vztahy k sobě i k druhým. Posiluj nás svým svatým Duchem, abychom tebe stále následovali a tak docházeli i pravé svobody a radosti. Amen      – pč –

 

Poslání: Ř 6,12-14

Kategorie: Kázání