Čtení: 2 Kor 4,7-15 | Text: 2 Kor 4,16-18 | Písně: 46, 163, 409, 648, 411 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Čtené verše začínají slovním spojením „a proto". Odkazuje na předchozí oddíl, který jsme slyšeli v prvním čtení. Uvědomuji si, že je vůbec poněkud násilné vytrhnout čtené verše z širšího kontextu, tedy oddělit je i od myšlenek, které apoštol vyjadřuje dále v epištole. A ještě šířeji bychom se mohli zabývat korintským sborem, kterému je prvotně tento dopis určen. Byl to sbor složitý, sbor vystavený pokušením své doby, pokušením, kterým podléhal jak v oblasti praktického života, tak v naukách víry. O korintské apoštol sváděl těžké duchovní zápasy, zvláště těžké proto, že ve sboru se střetával s lidmi, kteří zpochybňovali jeho apoštolskou autoritu a překrucovali křesťanské učení.
Apoštol klade před oči korintským sám sebe a své spolupracovníky, když říká „a proto neklesáme na mysli". Jaký by měl být důvod tohoto klesání na mysli? K tomu se vraťme na začátek prvně čteného oddílu, kde apoštol konstatuje, že „tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás." (2 Kor 4,7) čili vztaženo k výše uvedenému, hrozí nám stejně jako apoštolovi, že něco cenného (poklad) přechováváme v naprosto bezcenném obalu.
Míval jsem dříve Bibli, kterou jsem pravidelně četl a všude nosil s sebou. A koupil jsem si na ni takový pěkný kožený obal se zipsem. Říkal jsem si, že když je Boží Slovo takový poklad, tak přece nebudu šetřit na obalu. Kdosi mi ji pak stejně ukradl se zánovním batohem, který ovšem kromě oné Bible v pěkném obalu obsahoval jen špinavé prádlo. Ale té Bible v pěkném koženém obalu, té mi tehdy bylo líto.
Máme my lidé ve zvyku věci cenné a drahé balit do stejně cenných a drahých obalů. Ale apoštol mluví o pravém opaku, totiž o tom, že něco cenného, nějaký poklad je uložen v obalu zcela bezcenném. A to je skutečnost, kvůli které hrozí, že by mohl klesat na mysli, že by si mohl zoufat. Ale to on nedělá.
Chápeme jistě všichni, že řeč apoštolova je obrazná. Pokladem je zde míněno Boží světlo, které skrze Krista zazářilo v našem srdci. To bychom opět našli ve verši, který předchází verši 7., tedy v 2 Kor 4,6: „Neboť Bůh, který řekl `ze tmy ať zazáří světlo´, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově." Poznání tohoto světla je pro apoštola tím nejcennějším pokladem, který člověk může na této zemi získat. To platí dodnes.
Někteří věřící korintského sboru však přítomnost tohoto světla začali různě zkreslovat, když je začali spojovat s různými mysterii a gnostickými naukami nebo je začali zatemňovat, když začali učit to, co se dodnes vyskytuje, že totiž správné světlo, správnou víru má jen ten, kdo je zdravý, bohatý a úspěšný. A protože apoštol Pavel nebyl ani zdravý, ani bohatý a často ani příliš úspěšný, pro některé korintské věřící se stal nevěrohodným. Nic nového pod sluncem. Dodnes, i tady na vsetínsku se takové směry mezi křesťany vyskytují. Výsledkem takového zaměření víry, pak bývá buď zklamání a odpadnutí nebo pokrytectví. Když se nedostaví uzdravení, pak za to může moje malá víra nebo špatná modlitba těch, kteří se za mě modlili. Abych to vyřešil, tak buď na víru zanevřu, nebo se začnu tvářit jakoby nic, budu se tvářit, jak je třeba, jakože víru mám, i když ji ve skutečnosti nemám.
Ale apoštol nás ve víře vede dál, vede nás na hlubinu víry! I když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. (v. 16). To je pravý apoštolův zápas víry, pravý zápas víry v tomto světě. Skutečnost, že naše těla chátrají a hynou, že nás dříve či později pronásledují nemoci a slabosti, tato skutečnost je pravdou života na této zemi. Apoštol před ní vůbec nezavírá oči. Ani se netváří, že se nic neděje. Ono se děje! Děje se chátrání těla, ale možná i chátrání hmotného zajištění či vztahů s druhými lidmi. Ale navzdory tomu všemu, apoštol říká: vnitřně se den ze dne obnovujeme.
Tady nás apoštol chce spolu s korintskými přivést na cestu pravdivého, opravdového a reálného zápasu víry. My nemusíme hynout ve víře proto, že se nám nedaří věci tak, jak bychom si přáli. Nemusí naše víra hynout, protože nás sužuje nemoc, protože nemáme bohatství, protože jsme neudělali ve společnosti kariéru. Ne, apoštol to říká právě naopak: právě tato soužení, tyto starosti a strasti, právě tohle tím víc umocňuje a dává přenesmírnou váhu věčné slávě pro nás určené.
Rozumíme tomu? Je to paradox. Nouze, nemoc, neúspěch – to všechno, co nás normálně tak deptá, deprimuje a malomyslní, právě tohle všechno podle apoštola víře slouží k tomu, aby vynikla budoucí sláva. Tohle všechno podle apoštola paradoxně slouží k posílení víry, nikoliv k jejímu umenšení.
Toto je pravdivá, pravá víra. Proč? Protože není závislá na tom, co je viditelné (tedy i hmatatelné, slyšitelné, prostě lidskými smysly a lidským rozumem nějak registrovatelné). Je to pravá víra právě proto, že je schopna přijmout realitu tohoto světa takovou, jaká je. Je schopna přijmout, že k realitě tohoto světa patří i nemoci, slabosti a umírání i smrt. Taková víra dává pak opravdovou svobodu. Jak sám apoštol na jiném místě píše: umím být syt i hladov, všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Bratři a sestry, umíme tuto sílu čerpat? Ze strany Ježíše Krista je všechno hotovo, všechno připraveno. Duch svatý byl dávno dán, dávno vylit. Co brání, abychom stále, den ze dne obnovovali svého vnitřního člověka? Věřím, že se všichni o to snažíme, že všichni o to usilujeme. Ale dostatečně? Nemáme někdy strach právě o to, co je dočasné? Právě o to, co je jen obalem toho podstatného? Nepečujeme přespříliš o své vlastní věci, možná i o ty věci sborové, zatímco potřebujeme na prvním místě pečovat o své nitro, o svého vnitřního člověka, který patří Kristu?
Domnívám se, že apoštol nás chce povzbudit k tomu, abychom se drželi a obnovovali v tom podstatném, v tom, že patříme Ježíši Kristu. My možná někdy držíme zuby nehty něco formálního, možná se necháme deptat něčím, co se nám nedaří, možná se poctivě snažíme uskutečňovat věci svého života v rodině, ve vztazích, v zaměstnání, ve sboru. Ale nechybí tomu někdy právě ten nejhlubší nejvnitřnější základ? Ten základ, který jediný tomu všemu dodává smysl, energii i cíl?
Apoštol nás povzbuzuje: je tu přece Ježíš Kristus! Jeho se můžeme držet ať se děje cokoliv. On nás nikdy neopouští! On je stále s námi! Stále působí v Duchu svatém! My jsme přece děti světla! Nejsme děti tmy! On nám přinesl své světlo! On rozsvítil světlo v temnotě našich životů! Copak to není úžasná věc?! Proč bychom měli klesat na mysli? Proč bychom se měli nechat deptat nemocemi, neúspěchy a spoustou jiných věcí, které nás den co den zkoušejí srážet k zemi? Naše mysl, náš život, náš směr přece patří Pánu! Ať se děje cokoliv! Žalmista nás povzbuzuje: „Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového… A o něco dále: „Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno." (Ž 91,7 a 14)
Bratři a sestry, víra v Ježíše Krista je úžasná moc, která ovšem často tomuto světu může připadat jako naprostá bezmoc. A svět ji nechápe. Na závěr uvedu svědectví, které jsem slyšel v rádiu: Na počátku 50ých let komunistický režim zosnoval několik monstr procesů proti církvi. V těch procesech přišli o život i mnozí kněží. Jeden mladý, sotva třicetiletý kněz byl v jednom z těchto procesů odsouzen k trestu smrti. Rozsudku, který se konal brzy ráno, přihlížela i dozorkyně, komunistka, nevěřící žena. Když po vykonání rozsudku seděla u ranního kafe s kolegyněmi, byla zaražená a pronesla jedinou větu na adresu popraveného: „On tomu snad opravdu věřil." Přál bych nám všem, aby naše víra byla pevná a postavená na skutečně dobrém základě. Aby nic z tohoto světa naši víru nezviklalo a naopak, aby i ty věci nepříjemné naši víru posílily a přiváděly na skutečný základ. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že ty jsi se nám stal kamenem úhelným, že od tebe smíme všechno v našich životech odměřovat, že tebou smíme všechno poměřovat a na tobě stavět. Prosíme, drž nás mocí svého Ducha při sobě a naplňuj nás vírou, nadějí a láskou. Amen
poslání: Mt 10,28