Čtení: 1 Moj 3,8-15 | Text: Ef 1,15-23 | Písně: 256, 373, 483, 409, 242, 258, 634, 248 | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 11.8.2013
Kristus hlava církve= Kristus hlava HS ČCE Vsetín
Bratři a sestry, milí přátelé!
Kdosi kdysi řekl, že jako věřící lidé se máme stavět pod Boží Slovo. Nemáme být jen nějakými nezaujatými pozorovateli či posluchači, ale těmi, kteří nechají Boží Slovo promlouvat do svého vlastního života. Představme si člověka, který po parném dnu touží po osvěžení ve sprše. Přijde ke sprše, pustí vodu a jen zpovzdálí pozoruje, jak voda ze sprchy teče. Nebo jen opatrně strčí prst do proudu padající vody, aby okusil, je-li studená či teplá. A víc nic. Zastaví vodu a odejde. Podobně jedná ten, kdo slyší Boží Slovo a nepustí je do svého nitra, do svého srdce. Přijde o obmytí a osvěžení, které mu Boží Slovo chce přinést stejně, jako proud vody chce osvěžit celého člověka po parném dnu.
Sprcha Božího Slova z dopisu efezským křesťanům je v Bibli proto, že míří i na nás. Právě na nás! A v tuto chvíli jenom na nás! Tak ji takto zkusme přijmout.
Ve čteném textu slyšíme nejprve o naší víře v Pána Ježíše a o lásce ke všem bratřím (řecky doslova svatým). A taky o tom, že za nás apoštol nepřestává děkovat a stále na nás pamatuje ve svých modlitbách. To člověka potěší, takové ocenění víry a lásky, kterou na nás nalézá a vidí. Nemysleme si, že by ti efezští byli nějak jiní než my. Víru i lásku máme my postavenu na stejném základu, jako měli oni. Proto to ocenění patří i nám všem, kteří jsme dnes tady v tomto kostele, protože věříme v Ježíše Krista a milujeme i ostatní, kteří stejně vyznávají Ježíše jako svého Spasitele a Pána. Někdo za nás děkuje a myslí na nás ve svých modlitbách. Nejsme se svou vírou sami v tomto světě, v tomto moři, kde se převalují spíše vlny nevěry a pochybností.
Apoštol za nás však nejen děkuje, ale také prosí. To se dovídáme hned vzápětí: „prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali…" Máme tu vedle sebe celou Boží Trojici, ale z té prosby vyplývá také to, že apoštol si o nás nedělá iluze, že bychom byli dokonalí. Naše víra a láska jsou nikoliv něčím absolutním jednou provždy hotovým, ale spíše dobrým životním směrem. Jdeme dobrým směrem v životě, když spoléháme na Ježíše a milujeme bratry a sestry ve víře. Ale cesta to není snadná. To my všichni víme. Dobře známe všelijaká úskalí cesty, která na nás číhají. Ale nezapomínej, bratře, sestro, směr, kterým jdeš, je dobrý směr.
Motorem naší chůze po cestě víry je naděje, o které apoštol mluví. Tak tu máme oblíbenou trojici apoštola Pavla – víru, lásku a naději. V tomto případě je větší důraz položen na naději. Snad proto, že nám hrozí beznaděj. Známe to unavené křesťanství: ano, věřím v Ježíše, ano láska je důležitá, ale vypadá to s námi špatně. Jako sbor vymíráme. V tomhle nevěřícím světě nemáme naději obstát. Beznaděj člověka přepadá, když nevidí svou budoucnost. Když nevěří, že má budoucnost. Ale my přece naději máme! Naše naděje přece sahá až za smrt! Na to jsme upozorněni dnešním Božím Slovem: Máme bohaté a slavné dědictví, které je dané velikou Boží mocí, která se dotýká právě nás, kteří věříme v Ježíše!
„Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nade všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána…" Ta nejsilnější, nejvýznamnější součást našeho dědictví, tedy naší naděje, spočívá v tom, že máme přístup k moci, k síle, k Bohu, který křísí z mrtvých, který tedy má moc silnější než smrt a který Ježíše, tedy toho, kterého vyznáváme, tohoto Ježíše Bůh posadil po své pravici vysoko nad všechny vlády, mocnosti atd. To znamená, že Ježíšova moc přesahuje všechny ty moci pozemské.
Prof. Nového zákona na pražské ETF Petr Pokorný upozorňuje, že to, co bible označuje jako mocnosti, my dnes definujeme jako přírodní zákonitosti, společenské struktury, ideové vlivy a tradice. Biblický výraz „mocnosti" je pravdivý v tom smyslu, že vyjadřuje i skutečný charakter jejich působení: člověk jejich tlak prožívá jako osobní ohrožení, nevnímá je jen intelektuálně, ale celou bytostí. Tak to vnímáme i dnes: cítíme ohrožení přírodními živly, agresívní kulturou, nebo politikou či tlakem společenských zvyklostí. Boží Slovo nás ujišťuje, že nad tím vším má nejvyšší moc Vzkříšený Ježíš. Tyto moci a síly tedy přestávají být zbožštěny, ale přestávají být i démonizovány. Mám pocit, jak někteří lidé smýšlí o politické sféře, že ji až démonizují. Je to jen samé zlo a samá zkáza a nedá se s tím nic dělat. Takovému pohledu žel nahrávají i média, která si libují v politických skandálech. Někdy je až úmyslně vyrábějí. A lidé jsou pak jak hypnotizovaní tím hrozným obrazem politické scény, ochromení pocitem bezmoci. Jako křesťané takoví být nemusíme. Žijeme z naděje, z jisté naděje, že naším Pánem je ten, který rozhoduje, který má poslední slovo i nad politickou scénou.
Tohoto Ježíše Bůh ustanovil „svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem" (v. 22) Mám obavy, že pro nás je slovo církev spojené až příliš s něčím poněkud abstraktním, totiž s celou církví jako konkrétní organizací nebo z tzv. církví neviditelnou, která prochází napříč všemi formálně existujícími církvemi a denominacemi. Ale tam, kde čteme v Novém zákoně slovo církev, tam bychom většinou měli číst sbor. Řecké slovo ekklésia, které se překládá jako církev, je odvozené od slovesa, které doslova znamená vy-volat. Tedy podobně jako ve škole učitel ve třídě vyvolá žáka a řekne mu "pojď k tabuli", podobně vyvolává v tomto světě Duch svatý konkrétní osoby. A tito vyvolaní se schází na určitém místě, např. zde v kostele.
Možná někoho formálně volá síla zvyku, někoho rodinné či přátelské vztahy, někoho zvědavost, někoho touha po oslovení v životních problémech, někoho touha zazpívat si, někoho ještě něco jiného. Ale Boží Slovo za těmi všemi jednotlivými lidskými důvody rozpoznává Boží zavolání, které člověka přivádí do společenství věřících. A to je vždy konkrétní společenství křesťanů na konkrétním místě. Je-li tedy Kristus hlavou takového společenství, pro nás dnes tady to znamená jediné: Kristus je hlavou HS ČCE.
Možná první, co nás napadne, když to slyšíme, bude otázka: Je Kristus skutečně hlavou HS ČCE? Jestliže se však stavíme pod Boží Slovo tak, jak jsem upozornil na začátku, pak tento výrok platí nade vší pochybnost. Není naším úkolem řešit, zda je či není Kristus hlavou HS ČCE! Naším úkolem je přemýšlet a domýšlet, co tato skutečnost znamená.
Co si myslíš, bratře, sestro, co to znamená, že Kristus je hlavou tvého Horního sboru? Jaký to má dosah pro sborový život? Jaký to má dosah pro tvůj osobní život ve sboru? Jaký to má dosah pro tvůj život doma, v rodině, v zaměstnání, mezi přáteli? Chtěl bych teď jít mezi vás a ptát se vás konkrétně, co si myslíte, že znamená skutečnost, že Kristus je hlavou našeho sboru? Co znamená, že hlavou našeho sboru je někdo, kdo má větší moc než prezident, větší moc než parlament, větší moc než místní paní starostka, větší moc než soudci, advokáti a právníci, větší moc i než všelijací zbohatlíci, větší moc, než reklamy v TV, větší moc než různí mafiáni a podvodníci. Co to znamená, že nám, právě nám v HS ČCE vládne takový Ježíš?
Když já sám jsem hledal odpověď na tuto otázku, pak mě jako první napadlo: To znamená, že mu patří všechno. Úplně všechno mu patří. Patřím mu na prvním místě já jako osoba. Patří mu moje nitro, moje myšlenky. Patří mu ale i můj veškerý majetek. Patří mu i všechny moje peníze. My máme někdy takový mylný pocit, že Bohu patří desátek, tedy desetina našich peněz, že tak to je v Bibli napsané. Ale to je přístup Starého zákona, a i to je pro nás problém, protože jsme lakomí a ustrašení, že o něco přijdeme, kdybychom dali desetinu svých peněz na sbor. Ale Boží Slovo v Novém zákoně je mnohem radikálnější: všechno co máš, patří Ježíši! Tedy i všechny peníze, které ty považuješ za své, ve skutečnosti jsou Ježíšovy. A jestliže je máš, pak je to jen dar tobě svěřený. Bratři a sestry, pokud to takto nejsme ochotni přijmout, pak je něco špatně. Pak ještě nerozumíme opravdově a do důsledku tomu, co to znamená, že Ježíš je hlavou našeho Horního sboru ČCE. Ještě nechápeme, jaká je ve skutečnosti Ježíšova moc. Jak daleko jeho moc sahá. Jaký má dosah do života společnosti, ale i do života našeho sboru jako celku i do života každého z nás jednotlivě. Jestliže tohle nechápeme, ještě nevíme, co je to být opravdu svobodný v Kristu. Co to znamená, být svobodný od všeho, co mám, co považuji za své a co mě brání prožívat Boží lásku v Ježíši Kristu naplno.
Bratři a sestry, někdy se děsím toho, že Ježíši byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. Někdy se děsím toho, že právě my, kteří se k Ježíši formálně hlásíme, že právě my budeme jednou stát první v řadě těch, kterých on se bude ptát: Jak jsi žil? Na co jsi spoléhal? Jak jsi naložil s mým povoláním? Vzal jsi je vážně? To, že jsme zde, je důkaz Božího zavolání v Ježíši Kristu. Je to však i závazek a výzva k vydanosti: Přestaň myslet jen na sebe! Přestaň se už konečně strachovat a bát o své já, o své peníze, o své vztahy, o své mindráky, o své baráky, o své majetky! Přestaň se o to bát a svěř to Ježíši! Teď to můžeš udělat ještě svobodně. Tak to udělej! Možná, že už zítra nebo za týden nebo za rok nebo později, ale jednou se dovíš, kdo je skutečným pánem tvého majetku. Vzpamatuj se tedy, člověče, aby to pro tebe nebyla příliš krutá zpráva! Tam už se nebudeš rozhodovat ty, tam o tobě bude rozhodnuto mocí toho, který dostal právo rozhodnout a dostal i sílu a prostředky své rozhodnutí uskutečnit.
Pane Ježíši, přiznáváme, že je pro nás nesnadné domýšlet skutečnost, že ty jsi hlavou našeho sboru i pánem každého z nás. Přiznáváme, že jsme spoutaní spoustou věcí tohoto světa. Prosíme, pomáhej nám svým svatým duchem, abychom poznali a uznali tvou skutečnou moc a vyvodili z toho důsledky pro náš život. Amen
poslání: Ef 4,15-16
