Čtení: J 4,19-30 | Text: Ex 1,15-22 | Písně: 215, 195, 629, 252, 258, 392, 487 | Pavel Čmelík
– Bratři a sestry, milí přátelé!
Děti nám připomněly, že dnes je Den matek. Proto jsem vybral text, ve kterém matky, mateřství, rození dětí má důležitou roli. Pro většinu z nás je příběh ze začátku II. knihy Mojžíšovy známý. Připomenu však souvislosti, které jsou důležité pro pochopení textu: Vyvolený lid, Izraelci, Hebrejové se ocitli v Egyptě v dobách dlouhého hladomoru. V této době byl druhým nejdůležitějším mužem v zemi neegypťan Josef, syn Jákobův. Díky jeho vysokému postavení se Izraelci mohli v Egyptě usadit a byli ctění a uznávaní. Po letech, když se v zemi rozmnožili, nastoupil na trůn faraon, který z cizího národa ve vlastní zemi dostal strach. Měl obavy, že když zemi napadne nějaký nepřítel, početná skupina Hebrejů se přidá na jeho stranu (Ex 1,10). Už tento starý biblický příběh nám ukazuje, jak se některé věci v dějinách opakují stále dokola. Početná skupina Němců v Československu se před II. světovou válkou stala tzv. pátou kolonou v republice. Přidala se na stranu nepřátel tehdejší republiky, na stranu hitlerovských fašistů. Početné ruské menšiny na východě Ukrajiny se v současnosti přidávají na stranu Ruska proti vlastní zemi. Se souhlasem silné většiny obyvatel byl původně ukrajinský Krym již připojen k Rusku. Tedy můžeme mít do jisté míry přeci jen pochopení pro faraonovy obavy. Kdo zná historické podrobnosti současných i minulých událostí v Evropě, dobře ví, že situace není nikdy černobílá. Ale nechci se tím teď příliš zaobírat. Podle II. Mojžíšovy jsou Hebrejové v Egyptě utlačovaní. Trpí pod mocným faraonem. Musí pracovat jako otroci. Jsou vystavení nelidskému a surovému zacházení. (Ex 1,14). Přes otrockou dřinu však Hebrejů stále přibývá. Proto se farao rozhodl k dalšímu kroku, jak omezit jejich populaci.
Zavolal si porodní báby, Siporu a Puu, a přikázal jim, aby každého narozeného chlapce hodily do Nilu. Hrozná věc. Můžeme se toho příkazu právem děsit. Můžeme se na druhé straně chlácholit, že dnes něco takového není možné. Že už jsme přece jen civilizovanější. Kdo zabije novorozeně, je souzen za vraždu. Společností je to vnímáno jako hrozný zločin.
Jenže v těch dávných dobách mělo novorozeně asi stejnou hodnotu, jakou dnes má počaté dítě v těle matky. Jistě chápete, kam tím mířím. Není tu dnes žádný zlý farao, který by ženy nutil zabíjet vlastní novorozeňata. Stačí právo matky na to, aby sama rozhodla o počatém životě ve svém těle. Nekřičí „to" jako právě narozené dítě, ale díky pokroku vědy my všichni dnes dobře víme, že už plod v těle matky je nový živý člověk se vším základním vybavením.
Kupodivu, svoboda matek a technické možnosti dnešní medicíny úplně stačí na to, aby statisíce děti končily nikoliv v Nilu v tlamách krokodýlů, ale docela jednoduše v nemocničních odpadních koších a pak ve spalovnách nebezpečného odpadu. Ano, nemocniční odpad, do něhož patří i odsáté plody z těl matek při potratech, patří ze zákona mezi nebezpečný odpad. Je to sofistikované a uhlazené, ale v podstatě stejné jako tehdy za faraona. Je tu život, který společnost sama nazývá nebezpečným a jako takový ho hledí odstranit. Podobně jako farao považoval za nebezpečný rozmáhající se izraelský lid.
Zkusme si pro zajímavost představit, jak by asi tehdejší farao hodnotil počínání dnešní společnosti. Myslím, že by naprosto nebyl schopen pochopit, že někdo dobrovolně likviduje vlastní nenarozené děti. Děti nepřátel a nepohodlných nebo nebezpečných skupin? To ano. To je přece nástroj mocenské politiky. Ale vlastní děti?! Vlastní budoucnost?! Jestlipak by nás dnes faraon nepovažoval za větší barbary a pomatence než my považujeme zpětně jeho? Možná za tisíc let, bude-li ještě pokračovat naše civilizace, možná se někde také bude psát o lékařkách a sestřičkách, které měly odvahu se postavit proti vraždění dětí v těle matek. Stejně, jako se píše v Bibli o Sipoře a Pue.
Sipora a Pua jsou zvláštní jména, která jinde v Bibli nenajdeme. Dočetl jsem se však, že tato jména nalezli archeologové při vykopávkách v Egyptě z 13. až 12. století př. n.l. Dokonce se někteří vykladači domnívají, že ty dvě ženy byly Egypťanky. Byly dvě vrchní porodní báby pro celý Egypt. Velely dalším porodním bábám jim podřízeným. Pak bychom je mohli zařadit do jedné řady s ženami jako Rachab nebo Rút. Byly pohanky, ale poznaly, že Bůh vyvoleného lidu je skutečným Bohem a poslouchat ho je nejdůležitější ze všeho.
Jména porodních bab, obdobně jako většina jmen v Bibli, jsou současně vyjádřením jejich poslání či zjevu. Tak Sipora znamená „ta, která činí plodným". Nebo také „velkolepá". Jméno Pua může mít více významů: „skvostná", „sténalka" (sténat v porodních bolestech), ale také „jasná", „zářivá" nebo „radost" (rodičů).
Pro nás je však největší inspirací jejich poslušnost Hospodinu. Ony se bály Hospodina víc než faraona. A proto neuposlechly jeho příkazu, aby zabíjely novorozené chlapce. Farao byl proti nim slabý. Mimochodem, ani neznáme jeho jméno na rozdíl od porodních bab. Při odpovědi faraonovi dokonce mají báby odvahu vyzdvihnout hebrejské ženy proti egypťankám. Hebrejky jsou podle nich vitálnější, plné života, porodí dřív, než k nim porodní bába přijde.
Z odvážného a rozhodného vystupování porodních bab před faraonem bychom mohli nabýt dojmu, že se faraonovo nařízení v praxi neuplatňovalo. Kdybychom však četli dále o narození hlavní postavy knih Mojžíšových, uvědomili bychom si, že to rozhodně žádná idyla nebyla. Že faraonovo nařízení neplatilo jen na papíře. Narozený Mojžíš skutečně skončí v Nilu. Ovšem ve vysmolené ošatce, aby se neutopil. Navíc v rákosí v místě, kam se chodí koupat samotná faraonova dcera. Tedy rozhodně na bezpečném místě bez krokodýlů. A tam je také pak Mojžíš zachráněn. Dostane se mu vychování a péče přímo ve faraonově domě. Pod svícnem je největší tma, říká lidové přísloví. V případě faraona a Mojžíše to přesně platí. Farao má strach z narozených hebrejských chlapců, ale přímo u něho v domě vyroste ten, který ho jednou porazí. Sice odejde na čas do pouště. Ale pak se vrátí spolu s Aronem a bude bojovat s faraonem a jeho zaklínači za vyvolený lid. Bude faraonovi ukazovat znamení boží moci pomocí egyptských ran.
Jednu souvislost tady připomenu: víte, která byla poslední egyptská rána? Byla to smrt všeho prvorozeného mužského rodu. Všude tam, kde onu noc před vyjitím veřeje dveří nebyly potřeny krví beránka, anděl způsoboval zkázu. Všude tam, kde chyběla víra v Hospodina. Protože Hospodin přikázal potřít veřeje dveří krví beránka. Tak záhuba mohla přijít i do domu Izraelitů, kteří nevěřili Mojžíšovi. Ale stejně tak mohla minout Egypťany, kteří izraelského Boha přijali. Tak Hospodin sám obrátil faraonův záměr proti jemu samotnému. On chtěl vyhubit hebrejské chlapce. Nakonec sám přišel o prvorozeného syna. Zkáza, kterou chystal, dopadla na něho. Oko za oko, zub za zub. To je matematika Starého zákona. Silní a mocní vládcové jsou nakonec poraženi Hospodinem.
O více než tisíc let později jiný vládce, Herodes, také usiloval o život právě narozeného chlapce. Když ho nevypátral, nechal vyvraždit všechny chlapce do dvou let v Betlémě a okolí. Také se cítil ohrožen. Ale také se minul. Nezabránil Božímu Synu, aby vyrostl, aby se stal mužem a splnil poslání jemu určené. A opět se tak stalo i díky odvaze ženy, matky Ježíšovy, Marie. Ona také byla poslušnou služebnicí Boha. Poslouchala Boha více než lidi.
Její Syn přinesl spásu celému lidstvu. On smířil i Egypťana s Hebrejem, pohana a žida. Díky jeho oběti smíme žít z odpuštění. Pevnost naší víry není daná jen tím, jak pevně prosazujeme to, co považujeme za Boží pravdu. Pevnost naší víry je nesena jeho odpuštěním našich hříchů a naším odpouštěním těm, kteří se provinili proti nám.
Pane Ježíši, děkujme ti, že ses nám stal zdrojem vody života. V tobě nacházíme posilu a pomoc ať se děje cokoliv. Dej nám sílu odolávat tlakům toho zlého a věrně tebe následovat. Amen
poslání: Gal 3,27-29
