Čtení: Ex 13,17-22 | Text: Ž 36,2-13 | Písně: 209, 375, 684, 422, 480, 500, 419, 487 | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 11.11.2012
– text: Ž 36,2-13 Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo
Bratři a sestry, milí přátelé!
Z přečteného žalmu bych se chtěl soustředit na verš 10 (znovu číst). Život a světlo jsou častými obrazy, uváděnými v Bibli ve vzájemné souvislosti. Oboje vyjadřuje Boží působení: Bůh dává život a dává i světlo. Vlastně bychom to měli říkat v opačném pořadí: Na začátku Bible, ve zprávě o stvoření, tam nejdříve zaznívá „Budiž světlo" a pak teprve je řeč o postupném tvoření různých forem života od rostlin až po člověka. Dostatek světla je nezbytná podmínka života. Znáte to jistě mnozí z domu: když strčíte truhlík s muškáty na zimu do temného sklepa, aby nezmrzly, a ve sklepě je teplo a vlhko, rostliny vyženou dlouhé bledé šlahouny, které ovšem nejsou vůbec životaschopné a časem odumřou. Nemají dost světla. Bez světla nemohou trvale existovat.
Světlo a život tedy patří nerozdělitelně k sobě. Žalmista vyznává „u tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo." Povšimněme si však, v jaké souvislosti toto vyznání žalmista říká. On ví o lidech, kteří „v srdci nemají místo pro strach z Boha" (v. 2). Takoví lidé jsou soustředění sami na sebe. Na sobě si zakládají a „lichotí si ve svých očích" (v. 3), jejich slova jsou „ničemná a lstivá" (v. 4). Takový člověk „přestal jednat rozumně a dobře. (v.4) Vymýšlí si na svém lůžku ničemnosti….neštítí se zlého." (v. 5).
Čtěme pozorně! Bezbožný, svévolník není zde charakterizován formálně jako ten, kdo prostě nevěří, kdo neuznává Boží existenci. Bezbožník je podle žalmisty charakterizován svým smýšlením a svými skutky! Nejde o to, že nechodí do chrámu a neúčastní se bohoslužeb. Tyhle vnější věci, které my často považujeme jako lidé věřící za rozhodující, žalmista zcela pomíjí v charakteristice bezbožného. Žalmista míří do srdce! Tam se odehrává to rozhodující. Tam se líhnou zlé nebo dobré myšlenky. Odtamtud, ze srdce, vychází to, co je ze Zlého nebo z Boha.
Vlastně jinými slovy žalmista říká totéž, co později říkal Ježíš, jak zaznamenali evangelisté (viz Mt 15,18-19). Jiným způsobem mluví žalmista o stejné věci jako apoštol Pavel v listu Galatským, kde je známá pasáž o skutcích lidské svévole (Gal 5,19-21) a následný popis toho, co je naopak ovocem Ducha svatého (Gal 5,22-23).
Stejně jako Pavel v listu Galatským, také žalmista uvádí na prvním místě svévolníka, kterého charakterizuje jeho pýcha a zlé skutky, ale v závěru žalmu se přimlouvá za ty „kdo mají přímé srdce" (v. 11). Pro takové lidi vyprošuje ochranu před prvně jmenovanými svévolníky, pachateli ničemností. Ti ovšem podle žalmisty již „padli, jsou sraženi, nejsou schopni povstat." (v. 13). Žalmista je tedy vidí ne tak, jak oni sami sebe vnímají jako ty, kdo jsou na vrcholu, ale vidí je už očima Boží spravedlnosti, Božího soudu, před kterým nemohou obstát.
Naproti tomu, upřímné, přímé srdce před Bohem je pro žalmistu dostatečnou charakteristikou člověka, který před Bohem obstojí. Opět zde nenajdeme řeč o tom, že by ten člověk chodil do chrámu, modlil se či dělal dobré skutky. To všechno pochopitelně k životu upřímného před Bohem patří. Ale žalmista nás nepřímo upozorňuje, že formálního náboženského života mohou být schopni i bezbožníci.
Žalmista nás tak nutí k zamyšlení nad našimi vlastními životy: Na které straně stojím? Na straně svévolníka nebo na straně upřímného? Jednám rozumně a dobře nebo jsem se postavil na nedobrou cestu? (viz v. 3-4)
Jak vznikne rozdíl mezi pyšným svévolníkem a spravedlivým přímým člověkem? Co vede k ústřednímu vyznání Žalmu: u tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo? Abychom to pochopili, potřebujeme se zamyslet nad verši, které tomuto vyznání bezprostředně předchází. V těchto verších je řeč o rozpoznání nezměrné velikosti a vzácnosti božího milosrdenství (v. 6. a 8.), ale také o rozpoznání mocné boží spravedlnosti a hloubky božích soudů (v. 7). Kdo takové věci rozpozná, nemůže dále zůstat ve své pýše. Jeho srdce naplní bázeň před Hospodinem, která je neslučitelná s jakoukoliv pýchou. Před Hospodinovou mocí musí lidská pýcha ustoupit. Není možné, aby lidské srdce zůstávalo dál naplněné jen svými vlastními svévolnými myšlenkami, když se setká s velikostí Boží. To je absurdní, nesmyslné. To je totéž jako stát na slunci a tvrdit, že žádné slunce nesvítí, ba že žádné slunce ani není. To je totéž jako tvrdit, že černé je bílé a bílé černé.
Ovšem člověk je zvláštní stvoření – je schopen věřit i lži, je schopen dokonce lež vydávat za pravdu a pravdu za lež. Ukázkou takových lidí jsou např. ti, kteří popírají holokaust, hromadné vyvražďování Židů za II. Světové války. Ale nemusí se jednat o tak nápadnou lež. Naše popírání, převracení či překrucování mívá mnohem sofistikovanější a méně nápadnou podobu. A často si ani sami neuvědomujeme, že takto jednáme. Teprve tehdy, když světlo Božího soudu následované mocí Božího milosrdenství zasáhne naše srdce, naše myšlení i naše city, teprve tehdy spatříme skutečné světlo: když ty jsi nám, Bože, světlem, spatřujeme světlo. To je žalmistovo rozpoznání něčeho zcela nového. Nejde v životě jen o nějaké sebezdokonalení. Nejde jen o nějaké rozšíření svých vědomostí, aby se člověk v životě správně orientoval. Nejde ani jen o větší úsilí při činění dobrých skutků. Nejde ani jen o větší sílu a větší rozhodnost při odpírání zlému. Na prvním místě jde o to, aby Hospodin sám se nám stal světlem.
Dovolte jednu osobní ilustraci: Jako školák jsem se jednoho podzimního odpoledne začetl do knihy od Jaroslava Foglara (už nevím přesně, která to byla). Četl jsem a četl a nemohl se od čtení odtrhnout. Tak to bylo napínavé. A zatím se začalo šeřit. Nejdřív jsem knihu natáčel proti oknu, odkud dopadalo více světla. Když to nestačilo, tak jsem se začal za stálého čtení přesunovat i s židlí k oknu blíž. A pořád jsem četl a četl napínavý děj. A nakonec jsem vstal ze židle a knihu držel těsně u okenní tabulky, kde ještě přeci jen trochu světla pronikalo. A bylo to tak napínavé, že jsem se nemohl odtrhnout, i když už jsem si některá slova musel domýšlet.
Vtom do místnosti vstoupila maminka a se slovy: „Proč jsi tady tak potmě?" rozsvítila světlo. To byl rozdíl! Najednou už jsem nemusel chytat poslední paprsky skomírajícího světla zvenčí. Mohl jsem se pohodlně usadit kdekoliv v místnosti. Všude bylo světla dost a mohl jsem číst bez obav dál.
Podobné je to s Božím světlem, které zasáhne do našeho života. My se pořád o něco snažíme, pokoušíme se ke světlu dostat. Pokoušíme se zachytit alespoň jeho odlesky. Ale když Bůh sám nám zasvítí svým milosrdenstvím do našich potemnělých životů, pak teprve spatříme opravdové světlo. Pak teprve pochopíme, uvědomíme si, že to, co jsme do té doby považovali za světlo, bylo ve skutečnosti pouhé přítmí nebo pološero. Bez božího zásahu to ovšem nikdy nepoznáme.
Jako vyznavači Boha, který je nad našimi smysly i nad naším myšlením si uvědomujeme, že potřebujeme Boží zásah do našeho života. Proto Boha prosíme, aby on sám se nám zjevil. Aby on sám nám posvítil. Někdy jsou ale ty naše prosby neupřímné. A to tehdy, když Boha o něco prosíme a přitom dobře víme, že v našich životech je něco, co brání tomu, aby Bůh mohl působit. To je naše lidská svoboda, možnost sami zvolit, co chceme. Raději snášet pološero a přítmí nebo riskovat, že v Božím světle se stane zjevným, co chceme nechat skryté.
Žalmistovo slovo nám dodává odvahu. Je vlastně takovým evangeliem ve Starém zákoně. Ukazuje, že Boží milosrdenství a věrnost je víc než Boží soudy. Ukazuje nám, že Boží soudy nekončí odsouzením a trestem, ale odpuštěním, milostí. Proto nás žalmista povzbuzuje, abychom Boží světlo nechali s důvěrou proniknout do našich životů a nebáli se nechat se jím vést. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že ty ses stal pro nás Božím světlem seslaným shůry do našich pozemských životů. Sviť nám stále, abychom žili v pravdě a měli odvahu i sílu ke skutečné lásce ke svým bližním. Amen
Poslání: Mt 5,14-16
