Čtení: L 4,16-30 | Text: Ef 6,10-15 Stůjte tedy…obuti k pohotové službě evangeliu pokoje | Písně: 99, 433, 693, 425, 450 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Rád bych navázal na kázání z loňského listopadu a vrátil se k jednotlivým součástem Boží zbroje, jak o ní píše apoštol Pavel. Po opasku pravdy a pancíři spravedlnosti následuje výzva, abychom byli obuti k pohotové službě evangeliu pokoje (ČEP) nebo také – jak přesněji překládají kraličtí: a obuté majíce nohy v hotovost k evanjelium pokoje.
Opět jde o obraz, který vychází z výstroje a výzbroje římského vojáka. K jeho výstroji patřil na každé noze sandalion, což je řecké slovo, kterému můžeme dobře rozumět, protože dodnes používáme název sandály pro tento druh obuvi (promítnutí obrázku). Ve srovnání s dnešním obutím vojáka nám tato obuv může připadat směšná. Ale v dobách, kdy naprostá většina lidí chodila bosa, tohle obutí na noze vojáka znamenalo přeci jen výhodu. Také jsem rád, že na obrázku nevidíme jen samotný druh obuvi, ale i nohu člověka, který ji nosí. O to totiž zjevně jde i apoštolovi, jak je nápadné z kralického překladu – obuté majíce nohy. Ty nohy jsou důležité, protože ty způsobují, že se člověk někam pohne, dostane, nikoliv obuv samotná. Ale to obutí je také důležité a ještě se u této souvislosti zastavíme.
Ale vezměme to ještě poněkud šířeji: Když se kriticky zamyslíme nad apoštolovým přirovnáním, může nám připadat zvláštní, proč spojuje evangelium, tedy radostnou zprávu o pokoji, právě s obutím, s lidskými dolními končetinami. Vždyť hlásání evangelia je snad záležitost našich úst! Proč tedy apoštol neklade toto přirovnání někam výš na lidském těle – k ústům, k hlavě? Tam by přece měla sídlit ta připravenost, pohotovost šířit a obhajovat boží pravdy. Jak tedy právě na tohle přirovnání apoštol přišel? A proč je právě takto použil? Má to nějaký hlubší smysl?
Na tyto a podobné otázky najdeme první odpověď ve Starém zákoně. Na samotném začátku dnešních bohoslužeb zaznělo slovo z proroka Izajáše: Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: "Tvůj Bůh kraluje!" (Iz 52,7) Zjevně se tedy apoštol inspiroval tímto Izajášovým výrokem, který zdůrazňuje skutečnost, že dobré poselství se nedostane k druhým lidem jen tak samo od sebe, ale někdo musí použít své nohy, aby je přinesl, aby je šířil po horách. (Je to tedy doplňující verš k tomu, který najdeme na začátku proroka Izajáše: „Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit." (Iz 2,3))
Apoštol Pavel z Izajášova proroctví zdůrazňuje aktivní šíření evangelia. A když se podíváme na apoštolův život, uvědomíme si, že on byl skutečný voják Kristův. Jeho nohy nachodily tisíce kilometrů a přinesly poselství o pokoji s Bohem, dobrou zprávu, evangelium tisícům lidí. Těžko najdeme v Novém zákoně lepší příklad člověka, který byl opravdu pohotový a vždy připravený ke službě evangeliu pokoje. Ať už byl v židovské synagoze nebo na cestě s poutníky, na schodech chrámu v Jeruzalémě, na ulici, v efezském aeropágu, v přednáškové hale, všude hlásal evangelium. Nepřestal hlásat radostnou zvěst ani tehdy, když se ocitl ve vězení, v poutech při výslechu před mocnými nebo na lodi zmítané rozbouřeným mořem. Všude apoštol mluvil a hlásal evangelium pokoje – nic mu v tom nedokázalo zabránit.
Jestliže tedy někdo byl opravdu obut k pohotové službě evangeliu pokoje, pak to byl autor samotného listu Efezským, ve kterém se o tomto obutí mluví. Slovo v listu efezským je tedy na prvním místě svědectvím víry autora samotného. Je kryto jeho vlastními bohatými zkušenostmi, o kterých se můžeme dočíst především v knize Skutků apoštolských.
Chtěl bych však upozornit na jednu důležitou souvislost, která vyplývá právě z listu Efezským. Nám může možná připadat, že takové zvěstování evangelia je záležitost pouze někoho chytrého, vzdělaného a inteligentního jako byl právě apoštol Pavel. To by byl omyl. Myslím, že právě proto se jedná o nohy, které mají být obuty k pohotové službě evangeliu pokoje. Nohy máme všichni a chození je běžnou součástí života většiny z nás. Jsem přesvědčen, že právě spojení s nohami má některé důležité významy. Nejde jen o to, že tímto přirovnáním apoštol odkazuje na starozákonního proroka.
Používání nohou, chůze je všední každodenní záležitost. Zvěstování evangelia tedy má být přirozenou součástí života křesťana úplně stejně jako chůze. Když někdo nemůže chodit, je nějak postižený nebo nemocný. Není to stav normálního člověka. Když sbor, církev, její jednotliví členové nenesou evangelium pokoje všude tam, kde žijí a chodí, je v tom něco nenormálního. Je to projev nemoci. Je to projev postižení. Měli by být označeni a nosit průkaz ZTPK (zdravotně a tělesně postižený křesťan). Rezignace na hlásání evangelia znamená ochrnutí a umírání a nakonec smrt.
Proč však my lidé křesťanští zapomínáme hlásat evangelium? Myslím, že je to nejčastěji proto, že jsme evangelium – radost zvěst – zaměnili za pouhé učení, za pouhé znalosti Bible nebo dogmat. Pochopitelně se nám pak přirozeně příčí někomu vykládat o Boží Trojici, o hříchu či spasení, protože to všechno je lidem kolem nás cizí a my sami to máme mnohem víc spojené s církví, s tradicí, s tím, v čem jsme vyrostli a byli vychováni než se skutečným osobním vztahem k Bohu, vztahem, který by nás naplňoval – a především – nám samotným přinášel pokoj. Jak hlásat evangelium pokoje, když sám pokoj s Bohem nemám? Jak mluvit druhým o něčem, co sám neznám? Jak mluvit o něčem, co se při střetu s okolním světem ukáže jen jako přejaté klišé, zbožné přání či bezzubý nebo naopak nemilosrdně útočný křesťanský moralizmus? To jsou vážné otázky, kterými bychom se měli zabývat.
Je ještě vážnější důvod, proč apoštolovu výzvu k obutí k pohotové službě evangeliu pokoje vzít vážně. Ona je to totiž součást výzbroje proti zlému. Je to součást toho, co nás chrání proti ďáblovým svodům. Když domyslíme dopad toho, že nebudeme obuti k pohotové službě evangeliu pokoje, pak logicky se staneme zranitelnými a, jak už jsem zmínil, minimálně nám hrozí ochrnutí, reálně však se může stát, že budeme hlásat jiné evangelium. Že budeme šířit a zvěstovat lidem kolem nás něco falešného, něco, co není skutečně z Boha, ale naopak z toho Zlého, Božího nepřítele.
Evangelium pokoje apoštol přirovnává k obutí a myslím, že tak posunuje dál ten starý obraz z Izajáše o nohách toho, který poselství nese a ohlašuje pokoj. Skutečnost, že na nohách svědka Kristova je zvláštní obutí, je obdobná přirovnání, že jako křesťané z pohanů jsme naroubovaná pláňata na ušlechtilou olivu vyvoleného lidu. Obuv je nová, ale noha, která ji nosí, zůstává stejná lidská noha jako v dobách starozákonního proroka. Bez této nohy by obutí nebylo k ničemu. Zůstává tu stejný posel, který nese radostnou zvěst, jen obutí, prostředek, výbava už je jiná, lepší a účinnější. Už ne jen pro vyvolený lid, ale pro všechny. Tak je toto přirovnání dalším z mnoha, v nichž apoštol Pavel nenápadně propojuje pohanský svět římské říše se světem vyvoleného lidu, se Starým zákonem.
Každý z nás potřebuje slyšet zvěst o pokoji stále znovu. Potřebujeme tento Boží pokoj hledat, ve svém životě, ve vztazích, především ve vztahu k Bohu. On sám je dárcem pokoje. Jeho pokoj přichází proto, že nás ubezpečuje o odpuštění našich hříchů. Ať jsou jakékoliv, on hříchy odpouští. Ať se děje cokoliv, jeho pokoj zůstává stálý a nabízí se každému z nás. Možná právě uprostřed nepokojů a nejistoty. Mějme v něm pokoj, nechme se od něho naplňovat pokojem, i když to není vždy snadné, protože to souvisí s pravdou a spravedlností, abych upozornil na souvislost s předcházejícími součástmi zbroje. Tam, kde jsme opásáni kolem beder pravdou a obrněni pancířem spravedlnosti, tam získáváme i obutí k pohotové službě evangeliu pokoje. Protože tam je v sobě máme. Přirozeně, bez nucení a křečovitého snažení pak můžeme dávat dál, co jsme sami dostali.
Pane Ježíši, musíme vyznávat, že nám chybí obutí k pohotové službě evangeliu pokoje. Prosíme pokorně, naplňuj nás ty sám tímto evangeliem, aby se pak obutí ke službě pokojem stávalo přirozenou součástí našeho života a abychom tvůj pokoj šířili všude, kde jsme. Amen -pč-
Poslání: Ř 1,16-17
