Čtení: Ž 16 | Text: Gal 4,1-7 | Písně: 162, 434, 449, 244, 258, 326, 673, 488 | Pavel Čmelík
máme před sebou oddíl vytržený z širších souvislostí, které je dobré nejprve připomenout. Apoštol Pavel v předcházející, 3. kapitole listu Galatským, píše především o Abrahamovi jako o muži skutečné víry a důvěry v Boha. Už Abraham je pro něho otcem všech Božích zaslíbení, která se později naplnila v Ježíši. Píše také o zákonu Mojžíšově, který byl dán Bohem jako pravidlo pro život na této zemi. Zákon byl podle apoštola především zamýšlen jako dobrý Boží dar ve smyslu přípravy na přijetí zaslíbeného Mesiáše. Ale zákona se zmocnil ten Zlý a použil ho k tomu, aby zbožného člověka svázal a odvedl od toho nejdůležitějšího, tedy od důvěrného vztahu k nebeskému Otci.
Apoštol vychází z tehdejší praxe mezi zbožnými Židy, kteří svou víru žili prostřednictvím plnění stovek konkrétních příkazů a zákazů. Tímto způsobem se snažili přiblížit Bohu. Mnozí se o to snažili velmi upřímně. A přece, pokud byli poctiví, museli alespoň čas od času přiznávat, že požadované dokonalosti se jim nedaří dosáhnout. A víme, jak to je, když se snažíme za každou cenu něčeho dosáhnout. Jak je pak ta snaha křečovitá, násilná a v důsledku často vede ke škodě nejen druhým, ale i tomu, kdo usiluje. V té snaze totiž chybí cosi podstatného, chybí v ní svoboda. Je to projev mentality poslušného otroka, který se za každou cenu snaží splnit přání svého Pána. Nikoliv Otce, ale Pána. Tedy toho, kdo vládne, rozkazuje, přikazuje a zakazuje. Toho, před kterým je třeba se třást, protože má moc trestat. Toho, před kterým je třeba se třást, protože jeho hlavním motorem vztahu není láska, ale ovládání a moc.
Tak prožívali mnozí vztah k Bohu v Galacii, a tak ho prožívají mnozí i dodnes. Vnitřním zaměřením a rozpoložením či nastavením jsou jako otroci, kteří něco musí a něco jiného zase nesmí. Jako otroci, pro které je soupeření základem pro jednání, protože oceněný bude přeci jen ten nejlepší, jen ten, který se vyšvihne na špici, jen ten, který dosáhne pochvaly od druhých, od nadřízených, od kolegů, a třeba i od bratří a sester ve sboru. Jen tak má pak pocit: ano, má víra je ok. Druzí mě chválí, plním všechno, co mám, tak je to dobré. Musím se snažit víc a víc, protože jen tak se líbím Pánu Bohu. A běda, kdyby mi to nešlo! To se nesmí stát! A kdyby se to snad stalo, pak je nutné to zakrýt. Nebo něco hodit na někoho jiného. Najít někde blízko někoho, kdo je na tom hůř než já a na kom se dá dokázat, že já jsem přece jen lepší. Kdo má zjevně v oku trám, na rozdíl od té malé třísky v mém oku. Nevadí, že Ježíš to říká naopak. Že totiž trám vězí v oku toho, kdo hledá chyby na druhém. Tohle je bratři a sestry mentalita otroka, mentalita a jednání nedospělé, dětinské víry, o které píše apoštol. A řekněme rovnou, že je to nebezpečí, které postihlo nejen tehdejší galatské, ale hrozí nám všem, kteří se i dnes hlásíme k lidu Kristovu.
Ale Bible nám v Galtským přináší dobrou zprávu, evangelium: Ty toho nemáš zapotřebí! Ty nejsi otrok, ale syn, dcera Boží! Ty smíš ke svému Bohu volat Abba, Otče! Bratři a sestry, není to úžasné?! Pro oběť Ježíše Krista jsme přestali být otroky Božími, ale stali jsme se jeho syny a dcerami. Jeho dětmi. Bůh nás pro Ježíšovu oběť nejen vykoupil z otroctví, ale i přijal, adoptoval za své děti a tedy z nás učinil i dědice všeho, co má, co mu patří.
Tady opět apoštol používá příkladů z tehdejší společnosti, tentokrát z římského práva. Tehdy byla společnost rozdělená na svobodné a otroky. Otrok byl vlastně věc, která někomu patřila. Byl prakticky vydaný na milost i nemilost svému pánu. Ale bylo možné otroka vykoupit, tedy koupit za peníze…. a dát mu svobodu. Tak se to čas od času stávalo, že někdo bohatý někoho, kdo se dostal do otroctví z tohoto stavu vykoupil. Ten člověk si pak mohl svůj život zařídit svobodně, nezávisle na někom jiném.
Ale občas se stávalo ještě víc. Když někdo bohatý vlastnil otroky, ale neměl své vlastní děti, adoptoval svého oblíbeného otroka přímo za syna. Ten otrok tedy nejen dostal svobodu, ale stal se i dědicem svého bývalého pána. Nejen, že už nebyl nesvobodný, ale stal se právoplatným dědicem a později tedy i vlastníkem někdy velkého majetku.
A tento příklad z tehdejší společnosti je pro apoštola příkladem toho, jak s námi jedná Bůh pro oběť Ježíše Krista. Nejen, že nás vysvobozuje ze zajetí zákona či zákonictví a farizejství, on nám navíc dává své dědictví.
Rozhodující je však především ta změna vztahu – už nikoliv vztah Pána, někoho mocného k podřízenému, k otroku, který je mu vydán napospas, ale vztah mocného Otce ke svému dítěti. Vztah milujícího Otce k milovanému synu, milované dceři. To je ovšem něco, co je darem, co je plně v kompetenci Otce, co si nemůžeme my lidé zasloužit.
Když se vrátím k apoštolovu dobovému příkladu: Záleželo snad na otroku, jestli ho jeho Pán osvobodí a adoptuje za syna a dědice? Asi bychom z praxe řekli, že přeci jen to záleželo i na tom otroku. Asi by si ten Pán nevybral někoho, kdo je neschopný a svého Pána nenávidí. Ale žádný otrok neměl žádnou legální možnost dosáhnout změny svého postavení. Nemohl psát nějaké žádosti svému pánovi. Nemohl za ním chodit a říkat: „Pane, přeci vidíte, jaký jsem šikovný a dobrý, tak mě přece musíte osvobodit a přijmout za syna.” Neexistovalo žádné právní ustanovení, podle kterého by otrok měl možnost něco takového požadovat. Byl na tom hůř než dítě v dnešním děcáku, které má alespoň šanci, že má nějakou právní ochranu v rámci obecně platné legislativy. Ale i tak, žádné dítě z děcáku nemá možnost přimět některého dospělého k tomu, po čem nejvíce touží, totiž, aby ho adoptoval a přijal za své. Aby se stal jeho otcem, matkou.
Bůh pro oběť svého Syna něco takového udělal. A udělal to radikálněji než si myslíme. On nás pro Ježíšovu oběť adoptoval, přijal za syny a dcery naprosto nezávisle od toho, jací jsme. Je to pro nás nepochopitelné, ale apoštol právě toto chce říci: pro oběť Ježíšovu jste se všichni stali dětmi nebeského Otce. Všichni bez rozdílu. Může snad dítě, které uteče od rodičů, odmítne je a zavrhne, může přestat být jejich dítětem? Zcela jistě ne! V dnešní době existuje možnost přesných rodičovských testů, které na základě srovnání DNA rodičů a dítěte jasně dokáží, že ten či onen je dítětem toho či onoho rodiče. A je to důkaz, který má soudní váhu. I kdyby to popíralo dítě, i kdyby to popíral otec či matka, tato skutečnost, tento důkaz platí zcela nezávisle na tom, co si ti kterých se to týká, říkají či myslí. Podobně říká apoštol, pro Ježíše Krista Bůh přijímá za své dítě každého člověka. Život a oběť Ježíšova se staly tím trvale a univerzálně platným důkazem, že ze strany Boží tato skutečnost platí absolutně a univerzálně. Dokonce i ti, kteří jsou jeho nepřáteli, nepřestávají být jeho dětmi. Copak Ježíš nemiloval i své nepřátele? Copak se nemodlil i za ty, kteří se mu posmívali, bičovali ho a ukřižovali: Bože, odpusť jim, oni nevědí, co činí? Oč víc jsme my sami Božími syny a dcerami!
Bůh nás přijímá za své syny a dcery takové, jací jsme. To má být naše nejzákladnější přesvědčení, úplný a nejhlubší základ naší víry, základ našeho života ve všem, co děláme. Až na druhém místě jsou pak naše vztahy k druhým, naše práce, to, co zvládáme či nezvládáme, naše nemoci či zdraví, naše vztahy partnerské, přátelské či pracovní a spousta dalších věcí, které doprovází a ovlivňují či určují náš život.
Nechť nás Ježíš sám působením svého Ducha svatého posilňuje a udržuje v důvěrném vztahu k našemu nebeskému Otci. Amen
Pane Ježíši Kriste, nedovedeme ani dost děkovat za to, co jsi pro nás udělal. Že právě pro tvůj život a oběť smíme být dětmi našeho nebeského Otce, že k němu smíme volat s důvěrou abba, otče, tatínku. Prosíme o tvou pomoc, abychom nemalomyslněli, ale ať se děje cokoliv, vždy stavěli na tobě a tvé odpouštějící lásce. Amen-pč-
