Čtení: | Text: | Písně: | Pavel Čmelík
Bohoslužby Vsetín – Horní sbor 1.7.2012, křestní
-Text: Mt 13,24-30 Podobenství o pleveli mezi pšenicí
Bratři a sestry, milí přátelé,
kdo jste pozorně poslouchali už první čtení, postřehli jste, že stejně jako právě přečtený text bylo ze třinácté kapitoly Matoušova evangelia. A nejen to, obě podobenství mají více společného. Obě se odehrávají na poli. V obou se rozsívá zrno, dobrá setba. To druhé, kterým se chceme dnes zabývat, navazuje na to první, i když ta návaznost není v evangeliu výslovně zmíněna. V prvém Podobenství o rozsévači se hovoří o zrnech, která dopadají na různá místa: některá na cestu, jiná na skálu a další do trní a teprve to poslední padá do úrodné půdy a přináší užitek. Dnešní Podobenství o pleveli mezi pšenicí se blíže zabývá zrny, která dopadla do úrodné půdy. A ukazuje, že s přinášením užitku to nemusí být až tak jednoduché, jak by se mohlo jevit z Podobenství o rozsévači.
Obě podobenství mají společnou ještě jednu věc, která není obvyklá – mají vysvětlení. Ježíš sám vysvětluje svým učedníkům, co tato podobenství chtějí říct, co znamenají. Může nás to zaujmout, protože není běžné, aby Ježíš svá podobenství vysvětloval. V soukromí se učedníci Ježíše sami ptají, co tato podobenství mají znamenat. Ježíš podobenství vyprávěl zástupům, velkému množství lidí, kteří ho znali jen povrchně. A učedníci, jeho nejbližší, kteří by měli být schopni chápat, o co jde, nechápali. Možná to bylo tím, že většina z nich byli rybáři a neměli zkušenost se zemědělstvím. Možná se ale ptali proto, že už věděli a zažili překvapivost toho, co Ježíš říká a dělá, že už poznali, jak moc jejich mistr překračuje naše běžné lidské uvažování. A proto chtěli od Ježíše samotného slyšet výklad podobenství, aby měli jistotu, že rozumí, že ví o čem je řeč.
To je tedy jistá výhoda i pro nás: učedníci se zeptali na výklad, Matouš jej později zaznamenal, a my si ho můžeme přečíst (přečtěte si Mt 13,36-43). Ježíšův výklad podobenství je eschatologický, tedy míří ke konci světa, k poslednímu soudu. Ta myšlenka nám může nahánět strach, protože poslední soud to je něco hrozného: je tam oheň, je tam pláč a skřípění zubů, je tam přísný Bůh soudce, kterého my máme raději jako toho, který je milosrdný a odpouští. Ale obraz posledního soudu v tomto podobenství nás nemá děsit, ale povzbudit, spíš zabránit něčemu, co my lidé rádi děláváme.
Když se zamyslíme nad vlastním Podobenstvím o pleveli mezi pšenicí, kde se tam my sami můžeme nalézt, pak bezesporu přijdeme nejdříve na to, že nám je tam vyhrazena role těch příliš aktivních služebníků. Ale i z Ježíšova výkladu vyplývá, že tato role je jaksi od základu úplně mimo, že tam nemá, co dělat. Ježíš jasně ve výkladu mluví o tom, že rozsévač dobrého zrna je On sám, Syn člověka, rozsévač plevele, nepřítel, je nepřítel Boží ďábel, ten zlý. Pole je tento svět, tedy lidská společnost, každý z nás. Ti aktivní služebníci se v Ježíšově výkladu vůbec neobjeví, vůbec o nich Ježíš nemluví, protože je už ze samého podobenství jasné, že jsou mimo, že si osobují právo na něco, co jim nepřísluší, co jim ani nebude umožněno, neboť ženci i při žni budou andělé boží. Ti na pokyn svého Pána teprve oddělí plevel – každé pohoršení, každého, kdo se dopouští nepravosti – a uvrhnou do plamene ohně tak, jako se pálí plevel na poli.
Problémem těch služebníků je, že se chtějí stavět do role samotného Pána, sami chtějí vykonávat soud nad tímto světem, nad zapleveleným polem. Je to dobré přirovnání. Hned tady vedle kostela máme nasazeno pár řádků brambor. Krásně vyrostly, ohrnul jsem je a některé už odkvétají. Přesto, že jsem do kypré a pohnojené půdy nasadil pouze brambory, začal mezi nimi růst i všelijaký plevel. Brambory sice samy většinu plevele přerostou, ale tady se mezi nimi objevuje svlačec. Ten využije brambor jako oporu a vyšplhá se po něm nenápadně nahoru. A kdyby jen jeden, někde se táhnou celé spletené provazce svlačců. Najednou člověk zjistí, že brambory přerůstají zatočené výhony svlačce.
Jistě to nepotěší a taky jsem neodolal a pokusil se svlačec vytrhat. U některého se to podařilo, ale v té zelené spleti se stalo, že jsem chtěl vytrhnout svlačec, který byl ovšem o kousek vedle omotaný kolem bramboru a tak jsem vytrhl krásnou bramborovou nať společně se svlačcem. Teprve, když jsem viděl, k čemu moje počínání vede, začal jsem přemýšlet, je-li mé počínání k užitku nebo spíš ke škodě. Brambory už stejně kvetou a to je znamení, že už jsou rostliny dostatečně vyzrálé a už je lépe je nechat v klidu dokvést. Mohu mít jistotu, že i když je svlačec nebo jiný plevel zcela přeroste, úrodu v zemi to už neovlivní.
Pokud ovšem chceme nějak aplikovat Ježíšovo podobenství do života společnosti nebo konkrétně sboru, můžeme narazit na některé problémy. Předně: v podobenství se mluví o pšenici a o pleveli, o dobré setbě Božího Syna a špatné setbě Zlého. Vypadá to tak jednoznačně a jasně. Zlo a dobro. To, co je z Boha a to, co je ze Satana. Jenže dobře víme, že v praxi to tak jednoznačné často není. Víte, ono už to podobenství samo v sobě obsahuje tuto nejasnost. Zatímco lidé spí, nepřítel seje plevel. Ten, který nasel zrno, ten nespí, ten ví, že nepřítel zasel plevel. To jen lidé se probouzí ze spánku s pocitem, že pole je zaseto pouze dobrým zrnem. Oboje je už v zemi, oboje čeká na svůj čas, oboje společně klíčí a roste. Políčko se zazelená a pořád ještě není lidem jasné, že na něm roste i plevel. Prozření – v případě lidí – přichází až ve fázi, kdy zrno začíná přinášet užitek, nasadí klasy. Originální řecký text nemluví přímo o stéblu, ale o zeleni, nemluví ani přímo o klasu, ale o obecněji o úrodě. Jakoby se tím chtělo zdůraznit, že do určité fáze vývoje je zelené všechno, plevel vypadá stejně jako pšenice. Teprve úroda, ovoce ukáže ten rozdíl.
Čili to je ten první problém, s nímž se my lidé potýkáme, že totiž máme potíž s rozlišením toho, co je plevel a co rostlina, která přinese úrodu. Když to převedeme na život sboru, můžeme docela jednoduše najít obdobu ve sporech o některé sborové aktivity – jedni z nich jsou nadšení a očekávají od nich úrodu, jiní se na ně dívají s nedůvěrou, kriticky a s obavami. Mladí vítají s nadšením moderní hudbu a technický pokrok ve sboru, starší naopak. Pro mladé je někdy strašné zpívat ty staré tahavé písně, starší naopak z nich přijímají užitek. A jistě obě strany mohou mít v určitých situacích pravdu – tady jde o plevel, tady jde o něco, co nepřinese užitek. A pak už je jen krůček k tomu zbožnému: Pane, máme jít a vytrhat to?! Zrušit?! Zakázat?! Neposlušné vykázat do patřičných mezí?! Obzvláště vzpurné raději rovnou vyloučit?! Staré a slabé převálcovat?!
I církev sama, každé společenství věřících je v pokušení moci. Jistě nejde o to, že by nám mělo být lhostejné, co se děje. Ale Podobenství o pleveli mezi pšenicí nás má povzbudit k vytrvalosti a naději. Nejsem to já, kdo má druhé třídit a dělit na plevel a pšenici. Primárně nejsem ani ten, kdo má bojovat proti pleveli, proti zlu. Kdysi jsem byl taky velmi zapálen pro boj proti všelijakým nešvarům v církvi. Až jednou jsem měl dlouhou debatu s jedním bratrem, o málo starším než já, jedním z vedoucích mládeže: a ten mi řekl větu, kterou si dodnes pamatuji: je lépe konat dobro než bojovat proti zlu. Někdy je to jen malý rozdíl, ale zásadní v jednání.
Mnozí křesťané jsou schopni dobře uvidět, dobře rozlišit zlo, ve světě, v církvi, ve svém společenství. Ale jsou tím zlem pak až fascinováni, tak fascinováni, že člověk od nich neslyší nic jiného než stížnosti na to, jak je to špatné, jak ten či onen dělá to či ono špatně. Ne, nechci tady teď vytvářet falešný dojem, že je všechno dobré a ideální. Není. Někdy mám obavu, že jsou věci mnohem horší, než si jsme schopni uvědomit, neboť jsme prospali čas, kdy nepřítel zaséval svou zlou setbu. Ale Podobenství o pleveli mezi pšenicí nás nutí začít sami u sebe, u svého života. Toto podobenství nám důrazně připomíná, že každý z nás osobně jednou bude stát před Božím soudem a Bůh se nebude nás osobně ptát na zlo toho druhého, ale bude se ptát po ovoci, které jsme přinášeli.
Kdykoliv si církev osobovala právo lidi třídit na plevel a pšenici, dopadalo to špatně. Jan Hus, jehož památku si budeme připomínat za pár dní, je právě takovým příkladem nešťastného přístupu církve, která zcela ignorovala dnes čtené podobenství. Ale jsem přesvědčen, že nejen ve středověku, i dnes je toto pokušení živé a Ježíšovo podobenství nám má co říct. Modleme se.
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že je pro nás těžké držet se tvého slova, raději bychom sami drželi ve svých rukou tvou pravdu sami. Prosíme pokorně, uč nás spoléhat na tvá zaslíbení a nech v nás vyrůstat tvé dobré ovoce. Amen -pč-
Čtení: Mt 13,1-9 poslání: Gal 6,7-8 písně: 65, 681, S104,196, 242, 248
