Čtení: J 1,1-5 | Text: 1 J 1,1-4 | Písně: 529, 191, 200, 511, 515, 519, 555, 532 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Máme za sebou Silvestra a s ním celý uplynulý rok 2014. Včera jsme možná rekapitulovali, hodnotili uplynulý rok. Vzpomínali jsme, co přinesl. Určitě by si každý z vás mohl něco připomenout. Někomu vytane na mysli něco dobrého, pěkného, u jiného naopak vítězí vzpomínka na věc nepříjemnou.
Dnes však již stojíme na začátku Nového roku 2015. Pro někoho to neznamená vůbec nic. Dny půjdou dál stejně, jako šly doposud. Pro jiného je to spojeno s očekáváním – možná v dobrém, možná i v zlém. Tedy s výhledem do nového roku s nadějí i s obavami. Někteří plánují svatbu, tedy událost radostnou. Někteří možná dokončí školu a očekávají tuto událost s nadějí i s obavami, jak to zvládnou. Někdo z vás na konci středního věku možná ukončí práci a odejde do důchodu. Jeden se na to těší, druhý vyhlíží vůbec každou změnu s obavami. Někoho čeká náročná operace a má strach, jak se zdaří. A někoho možná děsí představa, že zase další celý rok se bude muset potýkat s nepříjemnou prací, špatným kolektivem či sousedy a že se opět nezmění vůbec nic k lepšímu.
Ale možná si někdo ze všeho nejvíc uvědomuje, jak málo má člověk jako jednotlivec budoucnost sám ve svých rukou a že započatý rok přinese určitě věci nečekané a neplánované. I takové rozpoložení mysli probouzí zvědavost: Co mě asi čeká v Novém roce 2015? Bude to dobré, lepší nebo zlé či dokonce horší? Když se zamyslíme poctivě, musíme připustit, že v našich životech je tolik vlivů, tolik faktorů, které nás ovlivňují, že nikdo z nás nemůže se 100%ní jistotou říct, že se stane to, co si naplánuje. A to platí jak v těch věcech dobrých, na které se těšíme, tak (naštěstí) i v těch věcech horších, z nichž máme obavy. Všechno může být ještě jinak, než očekáváme. Jinak, než plánujeme. Někoho takové myšlení svírá a zneklidňuje, protože mu bere pocit jistoty. Jiný to bere prostě jako fakt, jako realitu života v tomto světě. Každý vnímá i počátek nového roku trošku jinak.
Ale Bible, Boží Slovo nás upozorňuje ještě na jiné počátky. Na počátky nadčasové, na počátky věcí, pro které je čas dnů, týdnů, měsící a roků jen pomocným nástrojem k vyjadření toho, co je věčné. Tak už Janovo evangelium upozorňuje, že na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. A my najednou nejsme schopni tento počátek propojit s kterýmkoli dnem či alespoň rokem pozemského času. Všechno plynutí let, tisíců nebo i milionů či miliard let v pozemském, fyzikálním vnímání času jaksi mizí a ztrácí váhu ve srovnání s věčností.
A přece toto věčné a nadčasové vstoupilo do našeho času, když se naplnil čas a Marie porodila Syna a dala mu jméno Ježíš. Ten, který byl věčný, který byl od počátku a byl nad časem, ten vstoupil do naší časnosti či do naší časovosti. Stal se člověkem podrobeným plynutí našeho člověčího pozemského času. Vstoupil do běhu a zvyků spojených i s Novým rokem v našem lidském pozemském určování času podle slunce či měsíce. A v Božím Slovu mluví svědkové právě této mimořádné, nadčasové události. Mluví, protože nemohou mlčet. Mluví, protože jinak by jejich radost nebyla úplná, jak jsme četli v závěru oddílu z 1. Janovy epištoly. Nemluví tedy z donucení. Nemluví, protože je k tomu nutí nějaká náboženská povinnost či jejich vlastní fanatismus. Mluví proto, že poznali radost, která přesahuje jejich vlastní lidství. Mluví proto, že chtějí prožívat společenství s dalšími a dalšími lidmi, kteří s nimi tuto radost mohou sdílet. Ta radost má sílu sama v sobě. Ta radost je nakažlivá jako choroba, která ovšem nevede k nemoci, ale ke zdraví.
Oni totiž vědí, že byli na počátku něčeho mimořádného. Oni mluví o tom, co sami slyšeli, co viděli, na co hleděli a čeho se jejich vlastní ruce dotýkaly. Mluví tedy o věčném Slovu Božím vtěleném do podoby člověka jménem Ježíš. Oni se stali Jeho svědky. Dosvědčují to, co Ježíš dělal i mluvil. Dosvědčují, že vůbec byl, že byl člověkem z masa a kostí jako každý z nás lidí. A na druhou stranu dosvědčují stejně věrohodně, že byl skutečný Bůh, skutečný Boží Syn, ve kterém nebyla ani stopa po naší obvyklé lidské hříšnosti. Mluví o Něm s velikou radostí, protože on je ten (jak píší bratři kraličtí v komentáři), „kterýž netoliko sám věčný života má, ale i věřícím jej dává, ano i tento náš časný život zachovává.“
On – Ježíš se stal novým počátkem lidství v tomto světě. To je základní zvěst, kterou nám Bibličtí svědkové přináší. Proto je tak důležité, abychom i my sami tuto skutečnost prožívali, každý sám u sebe. Přijal jsi Ježíše do svého srdce, bratře? Přijala jsi jej, sestro? Někdo možná namítne – však to je moje osobní věc. A má pravdu! Přijmout Ježíše do svého srdce, do svého života může jedině každý sám za sebe. Ale zároveň je třeba tuto skutečnost připomínat, protože je to nesmírně důležitý základ. Je to začátek nového života. Začátek, který je ovšem třeba obnovovat, připomínat ještě častěji než začátek Nového roku. A všichni autoři novozákonních spisů si velmi dávají záležet na tom, aby o Ježíši nepsali jen neutrálně, neosobně. Všichni zdůrazňují to, co sami prožili a jak to na ně zapůsobilo. Jak to znamenalo úplně nový začátek jejich života. Jak to změnilo jejich smýšlení, mluvení i jednání. A to vše právě proto, že prožili setkání s Boží mocí v Duchu svatém. Zvěst o Ježíši je zasáhla, zaujala ba přímo zajala a oni už nechtěli znát nic jiného než právě toho Ježíše ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, jak to za všechny pěkně stručeně vyjádřil apoštol Pavel.
O stejnou věc jde i Janovi v čteném úvodu epištoly. Jde mu o to, aby dosvědčil, co sám zažil a přijal. Nemluví o ničem jiném, než o tom, co slyšel, co na vlastní oči viděl, čeho se dotýkaly i jeho ruce, tedy o tom, co bylo velmi pozemské. Nepíše o něčem, co by nebyl člověk schopen pochopit. Nepíše o něčem, co se odehrálo někde v nebi, v tom světě nám lidem nepřístupném. Ale nepíše ani o tom, co by bylo produktem jen bujné lidské fantazie. Jan si dává hodně záležet na tom, aby zdůraznil, že to, co zažil a o čem píše, to je něco, co je přístupné našim lidským smyslům. Není k tomu zapotřebí nějakého zvláštního a vysokého vzdělání. Není k tomu zapotřebí ani nějakých mimořádných schopností – že by člověk musel být jako nějaké médium citlivé na přítomnost duchovních bytostí. Nic takového. Jan i další bibličtí svědkové dosvědčují, že Slovo života vstoupilo do našeho obyčejného, běžného lidského světa. Do světa, který prožívá běžný průměrný člověk. Takový člověk naslouchá světu kolem sebe svýma ušima, vnímá svět kolem sebe svýma očima a své ruce podává na pozdrav, svýma rukama objímá své nejbližší. A bibličtí svědkové zdůrazňují, že věčnost, Slovo života se stalo součástí právě takového běžného lidského způsobu života.
Z toho vyplývá další věc, a sice společenství. Člověk potřebuje někoho druhého, komu bude naslouchat. Potřebuje také někoho druhého, komu bude věnovat svůj pohled. A potřebuje někoho druhého, komu podá svou ruku a koho obejme. Proto zvěst apoštolů nelze prožívat jen o samotě, ale patří k ní nezbytně společenství. Právě ve společenství se může uskutečňovat a naplňovat její nejhlubší, nejvnitřnější poslání.
A konečně to poslední: smysl všeho se vrací znovu zpět do lidského nitra. Společenství s Kristem tvořené bratry a sestrami ve víře přináší a rozmnožuje radost. Přesně podle lidového úsloví, že sdílená radost je dvojnásobná radost. Apoštol radost nenásobí, ale upozorňuje, že sdílením se prostě radost víry teprve stává úplnou, naplněnou. A tak, kéž nás tato radost provází a posiluje po celý Nový rok 2015.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že přicházíš do našich srdcé a dáváš nám prožívat nové začátky našeho života. Prosíme pokorně, dej, abychom i celý započatý nový rok, prožívali s tebou v srdci a v radosti ve společenství tvého lidu. Ty sám buď naší posilou skrze působení tvého Svatého ducha. Amen – pč –
Poslání: 2 Kor 13,11
