Čtení: Mk 13,32-37 | Text: Ž 31,15-16a | Písně: 530,365, 696, (697, 473, 519, 388), 532,489 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Dnes je první den Nového roku 2013. Nevím, o čem přemýšlíte na začátku nového roku. Nevím, zda vůbec vnímáte nějak radikálně jinak dnešní den proti dnům minulým. Kdybych vám teď položil otázku: Těšíte se na něco v novém roce? Jak byste odpověděli? Věřím, že by se našli mnozí mezi vámi, kteří by si vzpomněli na něco, na co se těší. Ale kdybych vám položil otázku opačnou: Máte obavy z něčeho, co v novém roce přijde? Myslím, že by se vás přihlásilo ještě víc. Nevím, je-li to dobře, ale zdá se mi, že spíše tíhneme k tomu uvědomovat si věci nejisté či těžké, které se nám mohou v novém roce přihodit. Někdo má obavu, aby nepřišel o zaměstnání. Jiný se bojí, jak zvládne zkoušky ve škole. Další má obavu, zda se mu podaří zajistit rodinu. Jiný se obává především politického vývoje v naší zemi, konkrétně toho, kdo bude naším novým prezidentem.
Doléhá-li na vás nějaká obava při pomyšlení na to, co vás v letošním roce čeká, mohu vás snad alespoň trošku uklidnit: Jste dnes na správném místě a to slovo, které jsem četl je právě pro vás. Když si totiž přečteme širší kontext, do kterého jsou čtené verše zasazeny, zjistíme, že ta slova, která jsou tak plná důvěry a jistoty, zaznívají na pozadí velikých obav, veliké nejistoty a velikých starostí, přímo ohrožení života (Ž 31,11-19). Celý Žalm 31. složil král David. Pokud známe jeho životní příběh, dovedeme si představit situace, ve kterých mohl takto volat k Hospodinu.
Ale i my sami známe chřadnutí duše hořem. Známe strasti, které doprovázejí náš život. Známe i vlastní nepravosti, které způsobují, že se nám život komplikuje a ubývá nám sil. Mnohý zažil i potupu od druhých lidí a zklamání ze známých, kteří se odvrátili, když je nejvíce potřeboval. Víme také, jak hrozná je pomluva, jak dovede ranit a zabolet, zvláště když je jejím původcem někdo, komu jsme důvěřovali. Všechno zlé v případě Davida vrcholí usilováním nepřátel o jeho život.
A právě v tomto momentu, v momentu, kdy už to horší být nemůže, dochází v modlitbě ke zlomu. Jakoby se žalmista rozpomenul: „Ale já v tobě naději skládám, Hospodine, řekl jsem: Bůh můj jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji." (Ž 31,15-16 kralický překlad) A následují prosby: Vysvoboď mě! Rozjasni tvář nad svým služebníkem! Zachraň! Kéž nejsem zahanben! Ať oněmí zrádné rty! Tam, kde lidské úsilí končí, tam začíná víra v Hospodina, která se projevuje prosbami k němu namířenými. Žalmista dobře ví, že je mnoho věcí, na které prostě a jednoduše nemá ani dost sil vlastních, ani dost sil svých příznivců, ani dost moudrosti.
Bratři a sestry, když se podíváme na vlastní život s výhledem k tomu všemu, co nás čeká, cožpak na tom nejsme v mnoha věcech stejně? Cožpak nemusíme připustit, že – i když se budeme snažit žít poctivě a zdravě – přece se můžeme dostat do těžké situace. Díky nemoci, díky nedostatku financí, díky nějaké nehodě nebo neštěstí. Žalmista nám jasně připomíná, že svůj život si nezajistíme nejlépe tím, co nahromadíme, jaký majetek nebo postavení si vybudujeme, ale tím, že budeme spoléhat na Hospodina.
Víra v Hospodina je zvláštní věc: na jedné straně nás nutí dívat se na svůj život i na svou budoucnost velmi realisticky, přízemně, s vědomím všech rizik, která nám v tomto světě reálně hrozí. Na druhou stranu nám víra dává naději a optimismus: Navzdory všem těmto rizikům důvěřujeme našemu dobrému Bohu. Důvěřujeme tomu, který má moc nade vším, co se na této zemi děje. Tomu, který má moc i ty nejhorší věci proměnit ve věci nejlepší.
Tahle důvěra však naprosto není samozřejmostí. O tuto důvěru se někdy musí i bojovat. I Davidovo vyznání je toho dokladem. Sloveso „pravím" je zde totiž použito v hebrejštině v perfektu, což je méně častý tvar. Jakoby tu bylo zdůrazněno: Ano, já jsem se k něčemu rozhodl. Něco jsem vyznal. Ne, že teď něco hledám. Ne, že až teď zjišťuji, teprve teď, když je mi zle, přemýšlím, že mým Bohem budeš ty, Hospodine. Ne, já jsem to už dříve řekl, vyznal a přijal jako základ svého života. A teď, když přichází útoky ze všech stran, tak si to připomínám.
To je inspirace i pro nás, pro náš život víry: Ano, je mnoho věcí, které mi nahání strach. Je mnoho zlého, které mě děsí. Ale já jsem přece přijal Hospodina za svého Pána. Já jsem řekl, já jsem slíbil, já jsem se pevně, perfektně rozhodl: Ty jsi můj Bůh, Hospodine. V tebe doufám, tobě věřím. Nedoufám ve svou práci, i když se ji snažím dělat poctivě. Vždyť vidím, že i mnohý poctivý o práci přišel. Nedoufám ani ve svá finanční konta. Vždyť vím, že mnohá konta byla beznadějně vytunelována. Nedoufám ani ve svá auta a domy a další majetky, o které se snažím zodpovědně starat. Vždyť vím, že si je do hrobu nevezmu. Nedoufám ani ve svého manžela, ve svou manželku. Vždyť vím, že přes všechnu lásku, je jen chybujícím člověkem. Nedoufám ani v sebe. Vždyť sám jsem chybujícím člověkem a i když jsem dnes zdravý, kdo mi zaručí, že zítra nebo za týden nebo za rok mě nesklátí nějaká vážná nemoc?
Paradoxem je, že právě reálné uvažování o světě, ve kterém žijeme, nás vede k víře v Boha. Právě proto, že si nechceme dělat iluze a falešné naděje o tom, co nás čeká, právě proto se obracíme k Bohu a hledáme u něho pomoc, posilu a naději.
To se týká nejen každého z nás v jeho osobním životě. To se týká i nás jako sboru. Jsou před námi v letošním roce některá závažná rozhodnutí: budeme volit nové staršovstvo, bude opakovaná volba mého kolegy. Jsou před námi kurzy Alfa pro mládež, nová aktivita v našem sboru. Budeme ale přemýšlet i o tom, jak pokračovat dál v aktivitách, které již probíhají: Fusion, loutky, mládež, dorost, nedělní škola, křesťanská služba, Pondělníček a jiné. Ale měli bychom přemýšlet i o vzájemném propojení těchto aktivit a jejich začlenění do sboru jako jednoho celku. Měli bychom přemýšlet i o aktivitách, které chybí, jak např. klub maminek nebo misie mezi dětmi dorostového věku.
Jistě nás budou zaměstnávat i mnohé otázky hospodářské a finanční, otázky, které vznikají už činnostmi samotnými. Žádná činnost, žádná sborová aktivita není myslitelná bez určitého technického a prostorového zázemí a s tím spojenými výdaji. K novému promýšlení finančních otázek nás nutí i společnost, ve které žijeme, schválený zákon o církevních restitucích a financování církví. Většinová světská společnost kolem nás nás však také nutí více přemýšlet o životních hodnotách, kterých se držíme, nutí nás více hledat nová slova a nové aktivity, kterými bychom nevěřícím kolem mohli nabídnout naši víru v Ježíše Krista.
Je tolik věcí, které jsou důležité a přece je pro nás těžké si je jednoznačně naplánovat do nového roku. Právě proto, abychom obstáli, potřebujeme si společně s Davidem připomínat slova ujištění: Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou. To slovo je, bratři a sestry, určeno pro mě, pro tebe, pro něho i pro onoho tam vzadu. Je to slovo pro každého z nás. Abychom si ho zapamatovali, chtěl bych vás poprosit – pokud tedy přijímáte toto slovo jako své osobní vyznání, abyste se ke mně připojili a vyslovili ho společně se mnou nahlas: „Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou." Opakujme si je ještě jednou s tím vědomím, že tímto slovem předáváme všechno, co nás čeká v novém roce do Hospodinových rukou, že tímto slovem se hlásíme ke své osobní víře jako jednotlivý věřící a současně se tímto slovem povzbuzujeme jako členové stejného společenství. Modleme se.
Pane Ježíši, ty jsi nám ukázal, jak je možné důvěřovat našemu Nebeskému Otci. Ty jsi o tuto důvěru těžce zápasil zvláště ve chvílích, kdy jsi věděl, že tě čekají těžké věci, utrpení a smrt. Nás nic tak těžkého nečeká, a přece býváme ustrašení a naplnění obavami z toho, co nám budoucnost přinese. Uč nás opravdové důvěře a posiluj nás, abychom v pokoji očekávali všechno, co nám přinese nový rok. Amen
poslání: Př 16,2-3
