Čtení: Ex 16,1-18 | Text: Iz 43,1b-3a | Písně: 259, 274, S49, 452 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Dovolte, abych začal osobní vzpomínkou: Mám syna Martina, který má velice rád vodu. Chodíváme plavat do lázní, ale když je teplo, chodíme i k Bečvě. Asi před 4 lety jsme jednoho parného letního dne udělali první větší výlet na přirozený tok Bečvy u Hustopeč. Nejprve jsme šli korytem řeky proti proudu a zkoumali terén. Šli jsme většinou po suchu podél vody, po kamenitých plážích. Ale pravidelně jsme museli přecházet přes řeku na druhou stranu, protože pláž skončila a břeh, po kterém jsme šli, byl dále strmý a neschůdný. Schůdná pláž začínala zase na druhé straně koryta. Protože bylo léto a voda v Bečvě nebyla vysoká, neměl jsem problém řeku přejít.
Ale se synkem to bylo horší. Nejprve jsem ho přes několik brodů přenesl. Pak si ale usmyslel, že půjde sám. Přece si nemůže nechat ujít takovou úžasnou příležitost ke kontaktu s vodním živlem. Ani za ruku se nechtěl nechat vést. („Já sám, tati.") Zkraje to bylo dobré. Ale pak mu voda začala sahat nad kolena. Dostávali jsme se do nejsilnějšího proudu uprostřed řeky, který ho strhával silněji a silněji, až mu začali ujíždět kameny pod nohama na dně řeky.
V tu chvíli Martin začal zoufale volat: „Tati, pomoc, já se bojím!" „Neboj se, Martine!", uklidňoval jsem ho, „vždyť já jsem tady s tebou". A podal jsem mu rychle ruku. On se jí rád a pevně chytil. S mou pomocí pak bezpečně přešel i místa, kde byl proud hluboký a silný tak, že se v něm sám nemohl udržet. Časem se mu to pak zalíbilo, že se s velkým ječením nechával strhnout a oplachovat silným proudem, zatímco se ovšem bezpečně držel mé ruky.
Prorok Izajáš nás učí, že vztah Boha k nám se projevuje podobně jako vztah otce a syna. My, lidé jsme jeho, Boží děti. On nás stvořil. On nás dokonce ujišťuje, že každého z nás zná jménem. Když si představím, že na světě je tolik miliard lidí a Bůh zná každého jménem….Bůh tedy dává najevo, že s každým člověkem chce mít osobní vztah, podobně jako má otec nebo matka osobní vztah se svým synem, se svou dcerou. Bůh, o kterém svědčí Bible, je osobní Bůh. Není to nějaká neosobní síla. Není to nějaký abstraktní vesmírný řád. Není ale ani nějaký mocný soudce, který nedělá nic jiného, než že číhá na každé naše lidské vybočení, na každý náš lidský samostatný projev, aby pak – když se ukáže, že na něco nemáme – nám mohl ukázat, zač je toho loket a potrestat nás.
Naopak, Bůh člověka sice varuje před některými věcmi, ale ponechává člověku svobodu k rozhodování. Bůh, jako dobrý otec, respektuje naši svobodu. Ale zároveň ví, že jsme „jen" děti, že všechno nezvládneme. A proto je stále připraven k pomoci každému, kdo o jeho pomoc projeví zájem.
My lidé jsme skutečně jako ty děti. Usmyslíme si něco, a dokud se nám to daří, máme pocit, že si vystačíme sami. Chceme si přece užít života. Chceme si věci zařídit po svém. Ale pak se stane, že se dostaneme do nějakého proudu, který je silnější než jsme schopni zvládnout… Někdy se nám podaří vrátit se včas zpět. Ale někdy taky ne a najednou musíme s hrůzou konstatovat, že už se jen vezeme v něčem, proti čemu jsme bezmocní. Čemu třeba ani pořádně nerozumíme. Nebo rozumíme, ale chybí nám vůle a prostředky, jak to zvládnout. Budeme pak volat o pomoc? Kde tu pomoc hledat? A jak se hledá a přijímá pomoc od Boha?
Než budeme pokračovat, prosím o další píseň Fusion, která nám znovu připomene tu základní myšlenku dnešního slova z proroka Izajáše.
(Fusion – Půjdeš-li pouští)
Někteří lidé si myslí, že věřit v Boha znamená omezení. Že věřit v Boha, znamená o něco důležitého v životě přijít. Skutečnost je ale přesně opačná. Věřit v Boha, znamená něco důležitého do života získat. Víra dává např. možnost obstát ve věcech, kde by člověk sám od sebe neobstál. Věřit v Boha znamená prožívat dobrodružství obdobná, přiměřená věku, jako prožíval náš Martin, když se se mnou pustil do proudů Bečvy. Věřit v Boha znamená získat do života nový vztah. Nový rozměr, novou perspektivu, nový základ, nové měřítko hodnot.
Ale věřit Bohu, to znamená na prvním místě navázat důvěrný vztah. Proto se musíme ptát: Jaký Bůh je? Odpověď se dovídáme z Bible, nejvíce pak ze života Ježíše Krista, který nám lidem nejjasněji ukázal Boží lásku.
Představte si, že bych tam tehdy u Bečvy potkal nějakého zcela cizího chlapce. Myslíte si, že by se se mnou pustil na výlet podle řeky? Asi ne. A i kdyby chtěl, nešel bych s ním já. Není to přece můj syn. Má někde své rodiče, tak ať se o něho starají.
Z tohoto příměru plyne první a základní myšlenka víry. My lidé si potřebujeme ujasnit, kdo je naším Otcem. Co nebo koho přijímáme jako nejvyšší autoritu svého života. Komu nebo čemu věříme? Komu nebo čemu přikládám zásadní, základní význam?
Pokud se takto člověk ptá, pak může z Bible zaslechnout pro sebe odpověď: Je tu Bůh, který říká, že tě stvořil, že je tvůj Otec a zná tě jménem. Bible nás dokonce ujišťuje, že vztah tohoto nebeského Otce ke každému z nás je nesrovnatelně dokonalejší než vztah toho nejlepšího táty, který na tomto světě žije. Já jako pozemský otec nemohu mít otcovský vztah ke všem dětem, které potkám. To nejde už jen proto, že nejsem se všemi dětmi stále v kontaktu tak, jako se svým synem a tak je nemohu tak dobře znát. U Boha je to jiné. On říká: Já jsem tě stvořil. Já tě znám jménem. Neboj se! Já jsem s tebou. A tohle ujištění platí, jak jsme slyšeli v písni – ať jsi kdekoli, ať jdeš kamkoli.
Boha ovšem nelze přijmout jinak než vírou. Víra nepotlačuje rozum a cit, ale na prvním místě apeluje na lidskou vůli. Rozumování samotné víru neprobudí, stejně jako ji neprobudí citové prožitky. Ale víra sama rozum i cit usměrňuje, dává těmto dvěma složkám našeho já nový rozměr a nový směr. Ten, kdo dříve přemýšlel jen o sobě a o tom, co se jemu samému líbí, začne možná díky víře přemýšlet i o tom, co by mohl udělat pro druhé, co oni potřebují. Začne také přemýšlet o světě kolem sebe a začne v něm nacházet někdy překvapivé a úžasné stopy Boží přítomnosti a Božího působení.
Kdo soucítil jen sám se sebou a utápěl se ve vlastních bolestech a starostech nebo jen ve vlastních slastech a radovánkách, ten díky víře začne více vnímat to, co bolí nebo naopak těší druhé lidi kolem něho.
Tak víra jako vztah k Bohu přináší do života člověka větší jistotu a umožňuje mu projít někdy i těžkými věcmi, zátěží, kterou by bez víry nezvládl nebo ze které by bez víry utekl. Víra dává odvahu, protože Bůh sám se projevuje mocí svého Ducha svatého, mocí, která způsobuje, že člověk víc vydrží. Je to ovšem zázrak, který vzniká na základě důvěrného vztahu k Bohu. Pak má člověk i odvahu přiznat: tohle nezvládám. Tohle jsem udělal špatně. V tomhle se vezu a nemám sílu tomu zabránit. A na tohle přiznání pak navazuje prosba o pomoc: Pane, pomoz! Bože, pomoz! Bůh takové prosby slyší a vyslýchá. Ujišťuje každého, kdo prosí: Neboj se! Já jsem s tebou! Amen
Pane Ježíši, děkujeme za to, že můžeme díky tobě přicházet k našemu nebeskému Otci s důvěrou jako děti k milujícímu Otci. Prosíme, dej nám odvahu zbavit se všeho, co nám brání prožívat dobrý vztah k Bohu. Ať umíme vyznat své hříchy, přiznat si, na co nestačíme a přijmout tvou pomocnou ruku. Přijď do našich srdcí jako vzácný host. Amen -pč-
(vystoupení Fusion: Blessed be your name, Půjdeš-li pouští, What the World will never také)
