Čtení: Nu 14,1-10 | Text: L 12,29-34 | Písně: 33, 373, 397, 308, 511, 448, 532 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé,
Z čteného oddílu bych se chtěl zastavit především u dvou veršů: jednak u verše 32 (číst), potom u verše 34 (číst).
Verš 32 začíná výzvou, která se v Bibli opakuje často: Neboj se. O vánocích jsme si připomínali, že andělé svou zprávu pastýřům o narození spasitele také zahájili výzvou: Nebojte se. Podobně bychom našli uklidňující slova Ježíšova k učedníkům na lodi v bouři, když se k nim Ježíš blížil a oni dostali strach, že vidí přízrak. Ježíš je uklidnil slovy: nebojte se, já jsem to. Ale i mnoho míst Starého zákona obsahuje stejné výzvy, jak nám připomnělo první čtení, kde Jozue a Káleb, jediní dva z dvanácti zvědů vyslaných do zaslíbené země, opakovaně uklidňovali ustrašenou pospolitost vyvoleného lidu slovy: Nebojte se.
V tom dnešním oslovení, uklidňující výzvě, jsou slova „neboj se" spojena s oslovením „malé stádce". Někdy si můžeme připadat malí a ztracení ve společnosti, ve světě. Po výsledcích loňského sčítání lidu, při kterém se k ČCE přihlásila polovina lidí proti stavu před 10 lety, můžeme podléhat pocitu, že jsme malí a ztracení. Co to je 50000 členů ČCE uprostřed 10 mil. obyvatel. Ovšem Kristus nás učí jiné optice, jinému pohledu: Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.
Bůh ví, že nejme velicí, že jsme malí podle měřítek tohoto světa, podle měřítek společnosti, ve které žijeme, ale zároveň nás ujišťuje, že to pro něho není rozhodující. Boží pohled není založen na demokracii. Bůh se neřídí přáním většiny tak, jak jsme zvyklí z demokratické společnosti. Možná nás to překvapuje víc, než si dovedeme připustit. I v praktickém životě církve a sboru dodržujeme demokratická pravidla rozhodování a volby. Ale Bůh nám ukazuje ještě jiný pohled: Jeho království patří menšině, minoritní skupině ve společnosti.
Nevrací nás snad Ježíšova slova do dob dávno minulých, kdy vláda a moc patřila úzké skupině lidí, kteří si tuto moc úzkostlivě střežili a předávali z otce na syny a vnuky? Není tímto přístupem postižena i příslušnost k evangelické církvi, která do jisté míry tíhne k tomu, být intelektuální elitou v národě? To jistě můžeme brát jako určité nebezpečí zkreslení či pokroucení toho, co Ježíš nazývá královstvím, které dává jeho Otec.
Na druhé straně nás to nutně vede k tomu, abychom se ptali, co to tedy znamená, že nám náš nebeský Otec dává království. Jaké království? Je důležité se na to ptát proto, že kde je náš poklad, tam bude i naše srdce, jak slyšíme ve v. 34. Kde je tedy náš poklad? Co je pro nás v životě nejdůležitější? Kde je naše srdce? Tedy naše nitro, to nejdůležitější, co určuje podstatu našeho žití, našeho myšlení, mluvení i jednání.
Včera jsem byl na pobytu mládeže, která se zabývala podobnou myšlenkou. Přemýšleli o základních otázkách života a o odpovědích na ně. Zaujalo mě, že tam hned na začátku zazněl názor, že odpověď zní: Ježíš. Jistě to zní zbožně a přijímáme takovou odpověď možná až příliš automaticky. Ale – a tahle myšlenka byla v programu mládeže také obsažena – jak zní ta základní otázka života? Na jakou otázku života je odpovědí Ježíš?
Myslím si, že dnešní text nás nutí tímto směrem přemýšlet oním upozorněním z verše 34: kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
Pokud zdůrazněné verše zařadíme do souvislostí, ve kterých zaznívají, pak můžeme s jistotou přijmout, že náš problém je majetek a starost o pozemský život – jídlo a pití. Záludnost současné doby je v tom, že tohoto všeho máme nadbytek. Zvláště včerejšek i předcházející sváteční dny byly spojené s dobrým jídlem a pitím ve velkém množství. Ne, že by nám Bůh nepopřál…
Ale Ježíš nás upozorňuje, že zde může být pro nás, pro naši duši problém. Že se totiž možná nenápadně, ale o to jistěji starosti o hmotné věci tohoto světa zmocní našeho nitra tak, že pak už nezbyde místo na to, co je opravdu trvalé, co je věčné, neboť jedině takové věci patří k Božímu království, které nám náš Otec dává. Ale Otci se zalíbilo dát nám království! To je naše výsada. Tím se lišíme od lidí z tohoto světa, pro které je právě typické, že jejich život začíná i končí u starostí o dobré bydlo. To není řečeno s nějakým pohrdáním vůči okolnímu světu. Je to konstatování něčeho, co k tomuto světu patří. Bez čeho ani my nemůžeme žít, protože také potřebujeme jíst a pít a bydlet.
Ale Ježíš zdůrazňuje, že o tyto věci nemáme mít přehnanou starost, že právě tyto starosti můžeme s důvěrou přenechat našemu nebeskému Otci, který dobře ví, že jíst a pít potřebujeme. Jsem přesvědčen, že výzvy „nebojte se" nebo „nestarejte se" máme v evangeliu právě proto, že je slyšet potřebujeme. Ani pro nás, kteří jsme věřící, není samozřejmostí svoboda od starostí tohoto světa. Ježíš dobře věděl, k čemu tíhnou všechna lidská srdce bez rozdílu. Vezmeme-li vážně Ježíšova slova, nezbývá nám než na prvním místě pokorně připustit, že naše zbožná srdce sama od sebe nejsou jiná než srdce lidí nevěřících. Že tedy tíhneme ke stejným věcem, že náš poklad je často ryze pozemský a naše srdce je pak také naplněno ryze pozemskými věcmi. Přiznat před Bohem, že to tak je, to je počátek obnovy, počátek nové šance naplnit srdce tím, co je skutečně spojené s kralováním našeho Boha.
Největším nepřítelem pro takovou obnovu je strach. Strach, že o něco přijdu. Strach, že nebudu mít dost potřebných věcí pro sebe a svou rodinu. Strach, že budu v očích druhých vypadat jako občan druhého řádu. Strach, strach a zase strach, který časem dovede přerůst v trvalý pocit, jehož kořen si člověk už ani neuvědomuje.
Proto potřebujeme slyšet i na začátku Nového roku: Nebojte se. Nevíte, co všechno rok přinese, ale nebojte se. Možná vás čekají nelehké chvíle, ale nebojte se. Kristus říká: já jsem přemohl svět. To je jeho výzva proti našemu strachu. Na něho jsme se přece naučili spoléhat. K němu se chceme vracet, když se mu vzdálíme. Jeho chceme hledat, když jsme se mu docela ztratili. On přemáhá to, co my nejsme schopni přemoci.
Opakem strachu je láska. V listech apoštola Pavla můžeme číst opakovaně myšlenku, že láska přemáhá strach. Je dobré, když vlastní strach dovedeme přetavit v bázeň před Hospodinem, jehož podstata je právě v lásce. To se stane právě tehdy, když s těmi našimi strachy před Hospodina přicházíme. Když je v modlitbě před Hospodinem vyznáme: Bože, mám strach, že přijdu o práci. Mám strach, že se rozejdu se svým partnerem. Mám strach, že už zůstanu sám či sama. Mám strach, že nezvládnu svou práci nebo péči o děti. Mám strach, že mi druzí lidé a možná právě ti nejbližší nebudou rozumět. Mám strach z nemocí, které mě sužují. Mám strach ….. každý z nás si může doplnit to, co právě jeho trápí, z čeho má obavy nebo přímo panickou hrůzu. Do každé takové obavy zaznívá Ježíšovo slovo: Neboj se.
Když se svým strachem člověk předstoupí před Hospodina, před toho, který je svatý, dokonalý a věčný, nemůže jinak než pocítit bázeň. Vždyť si v tu chvíli člověk musí uvědomit svou malost před Hospodinem a tedy i skutečnou malost svých strachů, které mu připadaly tak veliké a obrovité, že je nedokázal přemoci. Najednou je zde Bůh, který nekonečně přesahuje i to největší v životě každého člověka, Bůh, jehož moc je nekonečně mocnější než moc toho, co mě tak urputně ovládá. Tou největší Boží mocí je právě láska, která zmáhá i ty největší strachy.
Mocný Bůh každému z nás podává svou pomocnou ruku v Ježíši Kristu a zve nás k následování: Neboj se. Pojď se mnou. Já jsem ten, který tě bezpečně provede vším, co tě v Novém roce čeká.
Bratři a sestry tady někde začíná ta skutečnost, že se Otci zalíbilo dát nám království. Máme královskou výsadu být dětmi skutečného, mocného krále. Nic v našem životě není vynecháno z jeho působení. Od věcí nenápadných, všedních až po ty věci nejnápadnější a mimořádné. Ve všem se můžeme spolehnout na jeho vedení. Ve všem máme výsadu jeho přítomnosti, jeho pomoci. Jde jen o to, aby náš poklad byl tam, kde je on, aby naše srdce bylo jeho srdce, aby náš duch byl naplněn jeho Duchem a nechal se jím vést. Amen
Pane Ježíši, na začátku nového roku musíme pokorně vyznávat, že jen málo přijímáme to, co nám nabízíš. Jsme často zaslepení strachem a starostmi o to, co je pozemské a pak nám unikají důležité věci, které nám dáváš. Prosíme, odpusť nám a přitahuj si nás k sobě, abychom už v tomto pozemském životě žili z moci tvého nebeského království. Amen -pč-
