Čtení: Ž 22,2-12 | Text: Mk 15,33-41 | Písně: 42, 366, 505, 308, 320, 323, 330, 559 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!
Proč slavíme Velký pátek? Co nám přináší? Proč si připomínáme každý rok znovu a znovu smrt Ježíše Krista? Z dobrého zvyku? Z úcty k našim předkům, rodičům, prarodičům, kteří nás takto vychovali? Nebo proto, že se to tak nějak sluší? Že Velký Pátek je Velký svátek, jak se zpívá v jedné písničce? Velký svátek navzdory společnosti, v níž žijeme, která dnešek má jako normální pracovní den?
Určitě je dobré se nad dnešním dnem zamyslet. Vypadá to, že ústřední událostí Velkého Pátku je Ježíšova smrt na kříži. Někomu se dělá špatně při představě utrpení, kterou takové ukřižování přinášelo. Pokud se dnes oficiálně někde na světě popravuje, tak tzv. humánně, tedy rychle – zastřelením, stětím nebo oběšením. Ale už jen poprava samotná je něco, co cítíme jako cosi nepatřičného a zvláště v případě Ježíšově, jako něco tragického a nespravedlivého. Ale to všechno ještě nestačí. Důležité je, že tohoto popraveného Ježíše vyznáváme, hlásíme se k němu jako k Božímu Synu. Když někoho vyznáváme za Božího Syna, vyjadřujeme tím, že byl nějak mimořádný, že na něm bylo něco, co nikdo z nás lidí nemá – bez ohledu na to, srovnáváme-li Ježíše s presidentem nebo posledním občanem, s miliardářem nebo nemajetným bezdomovcem. Ježíš jako Boží Syn má něco, co není z tohoto světa, ale přece do tohoto světa vstupuje a je nesmírně důležité.
Boží Synovství Ježíšovo evangelista zdůrazňuje tmou po dobu tří hodin, roztržením chrámové opony a samotným vyznáním římského setníka, paradoxně právě toho vojáka, který řídil Ježíšovu popravu. Ale k Božímu Synovství Ježíšovu se dostaneme i při rozvažování nad tím zvláštním voláním, které evangelia zachovali v původním jazyce (aramejštině, což bylo v dobách Ježíšových něco jako v běžné řeči používané nářečí původní hebrejštiny). A toto zvolání je přeloženo do řečtiny a pro nás pochopitelně do češtiny. Po prvním přečtení si můžeme myslet, že autor evangelia toto zvolání v originále uvádí jen proto, aby vysvětlil, proč si kolem kříže stojící lidé mysleli, že Ježíš volá Eliáše (Eloi zní podobně).
Ale je tu ještě hlubší rovina tohoto zvolání. Lidská, náboženská a konečně ta, která patří k Božímu Synovství.
Ta lidská rovina spočívá v tom, co si může každý z nás představit, kdyby byl na Ježíšově místě. Je to zvolání toho, kdo trpí. Je to výčitka: Proč? Bože, proč mě necháváš tak hrozně trpět? Tomu zvolání můžeme rozumět i osobně. Věřím, že snad každý z nás zažil situaci, kdy se takto bezradně a zoufale obracel k Bohu s otázkou: Proč? Proč mi musel zemřít syn či dcera? Proč na mě nebo někoho z blízkých přišla bolestivá a nevyléčitelná nemoc? Proč se právě mě musel stát vážný úraz, který mě postihl na celý zbytek života? Proč právě mě okradli a zbili? Proč právě já jsem přišel o něco cenného? Proč právě mě opustil manžel, manželka? Proč právě moje děti se Bohu odcizili? Proč právě já jsem zůstal sám bez opory druhých? Proč právě mému neštěstí se dokonce druzí vysmívají? Proč? Proč? Proč? Každý z nás si může dosadit své vlastní proč, které provází jeho život aktuálně v této době nebo jako otázka přetrvávající třeba i z dávné minulosti. Na základě vlastní zkušenosti se dokážeme vžít do toho Ježíšova Proč?
Ale je tu ta druhá rovina náboženská. Ono zvolání je totiž citátem z Žalmu 22, jak jsme si připomenuli i v prvním čtení. Není to jen lidské zvolání, ale je to i připomenutí Božího slova, Ježíšova modlitba slovy žalmistovými. A tady už se nám ukazuje cesta, která vede dál od našeho vlastního utrpení. Vždyť i my sami, když věříme v Boha si právě ve chvílích utrpení, ve chvílích těžkých rádi připomínáme slova z Písma, která mají sílu nás potěšit, povzbudit, pomáhají nám unést něco, co je těžké a k čemu nám naše vlastní slova nestačí. Proto rádi slyšíme slova Žalmu 23 nebo J 3,16, abych tu zmínil asi dvě nejznámější místa v Bibli. Tato slova, když si je ve chvílích zoufalství připomínáme, nás obrací k Bohu. Ukazují nám směr, kterým se naše myšlenky mají ubírat, aby nás naše utrpení neudolalo.
A tím se dostáváme k té třetí rovině onoho Ježíšova zvolání, totiž k tomu, jak toto zvolání souvisí se skutečností, že Ježíš byl Boží Syn. Po celou dobu svého života si byl Ježíš vědom svého zvláštního poslání, které bylo dáno jeho dokonalým, synovským vztahem k nebeskému Otci. Ježíš býval i unaven, trpěl hladem na poušti, byl pokoušen od ďábla, někdy utíkal do samoty, aby se modlil. Bojoval v Getsemane, aby byl schopen přijmout i smrt. A ve všech těchto těžkých chvílích ho jeho Otec posiloval. Posílal mu své anděly nebo jiným způsobem dával najevo, že při svém synu stojí a podporuje ho.
Ale v té nejtěžší chvíli se Ježíš cítí sám. Proč? Už tato otázka v Ježíšových ústech, ale i tak, jak je vyjádřena původními jazyky, má ještě jinou možnost vnímání než jako výčitka. Doslova přeloženo totiž zní: Pro co? Tedy za jakým účelem jsi mě, Bože opustil? Co tím sleduješ? K čemu je to dobré? Jaký to má smysl? Kdo zná evangelia, mohl by namítnout, že Ježíš věděl už předem, že bude zabit a že jeho smrt bude mít smysl oběti za hříšné lidstvo. Ale i na kříži Ježíš zůstal člověkem a bojoval o to, co musel i nejeden člověk v dějinách si vybojovat. I když se člověk do něčeho pustí. I když ví, co ho čeká a o co usiluje, stejně musí ve chvíli, kdy – jak se říká lidově, přijde na lámání chleba – stejně musí člověk aktuálně vybojovat ten boj přijetí toho, o co usiluje.
V tomto smyslu můžeme rozumět Ježíšově otázce, Ježíšově boji v poslední chvíli jeho života, těsně před smrtí na kříži. Ježíšovo Božství pak spočívá v tom, že jeho otázku nemůžeme vnímat jako výčitku, ale skutečně jako otázku po smyslu toho, co prožívá. Jako otázku po Boží vůli pro tu konkrétní chvíli bolestí a umírání.
A tak je pro nás Ježíš příkladem i pro naše trápení a starosti, ve kterých se také často ptáme proč. Ježíš nás vede k tomu, abychom nepokládali tuto otázku jako výčitku, ale jako otázku po hlubším smyslu. Jaký smysl má, k čemu mne může přivést to, že jsem prožil právě takové utrpení?
V Ježíšově případě, nám evangelista dává odpověď hned v následujícím verši po Ježíšově skonání: Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. (v. 38) Při povrchním čtení nás především napadne jen to, že se stalo něco mimořádného. Ale skutečnost roztržení chrámové opony má mnohem hlubší význam. Chrámová opona totiž ve svatyni židovského chrámu oddělovala ještě malý prostor, tzv. velesvatyni. Tam mohl vstupovat jen velekněz a jen jednou v roce. To byl prostor, kde sídlil svatý Bůh. Tam bývala dříve schrána úmluvy. V dobách Ježíšových již jen neopracovaný hrubý kámen, který jednou ročně velekněz pokropil krví obětních beránků na znamení odpuštění hříchů.
Roztržení této opony tedy znamená něco víc než jen zničení drahé látky. Jednak Marek píše, že se opona roztrhla shůry dolů. Tím je vyjádřeno, že ten čin udělal Bůh sám. Kdyby to chtěli udělat lidé, trhala by se opona zdola nahoru. Ale stalo se to opačně. Bůh sám roztrhl tuto oponu a otevřel tak kontakt se sebou samým. V chrámové oponě nevznikla jen nějaká dírka, jako bývá v oponách na divadle, aby se dalo nějak opatrně a nenápadně nahlédnout za oponu. Ona se roztrhla celá – a tak ztratila svůj smysl a účel. Došlo tak k neslýchanému spojení dvou do té doby zcela nekompatibilních míst: místa nejsvětějšího, kam nikdo nesměl, kde sídlil svatý a dokonalý a čistý Bůh. Toto místo se spojilo s místem nejhorším, kam nikdo nechtěl, s popravištěm za městem, kde končili ti nejhorší a nejopovrhovanější. Ježíšova smrt na kříži způsobila spojení těchto míst.
A můžeme roztržení opony vnímat i jako Boží akt, kterým právě Ježíšova krev na kříži prolitá mohla pokropit obětní kámen. Jednou provždy a napořád. Proto už jako křesťané neobětujeme Bohu zvířata, protože věříme, že tehdy Bůh sám svým zásahem zrušil další oběti.
Roztržení opony ale znamená především zrušení bariéry mezi hříšným člověkem a Bohem. Jestliže se tedy Ježíš ptal na kříži Proč? Kvůli čemu? Pak roztržení chrámové opony je odpovědí na tuto otázku. Ústřední událostí Velkého pátku pro nás není, jak jsem řekl na začátku samotná Kristova smrt na kříži, ale proto Boží Syn umíral, abychom my lidé měli otevřenou cestu k Bohu, k tomu nejsvatějšímu, nejčistějšímu a nejmocnějšímu. Ježíš prolil krev za naše hříchy.
Jestliže se chceme dostat k Bohu, jestliže toužíme po Boží přítomnosti, pak nebuďme jak ti nechápaví, nábožensky všeteční lidé pod křížem, kteří byli jen zvědaví na to, zda se stane nějaký zázrak. Stůjme před Ježíšovým křížem raději jako ten setník, pohan, který však pochopil to podstatné: Ten člověk byl opravdu Syn Boží. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi prošel cestu tobě danou věrně až do samého konce, do toho nejtěžšího bodu, až do své smrti na kříži. Odpusť nám, že často jen málo chápeme, co to znamená pro nás osobně. Probouzej nás svým Duchem svatým, ať s odhodláním, trpělivě a věrně jdeme cestou lásky, kterou jsi nám ukázal. Amen

Kategorie: Kázání