Čtení: Mt 4,1-11 | Text: Iz 58,6-10 | Písně: 638, S17, 433, S74, 544 | Pavel Čmelík
Vážení pracovníci diakonie, bratři a sestry, milí přátelé!
Podle církevního roku se nacházíme v postním období, které končí Velikonocemi. Dovolte mi v této souvislosti položit jednu otázku: Co vás napadne jako první, když se začne mluvit o půstu? Věřím, že většina z nás vnímá půst na prvním místě jako odřeknutí se jídla. A skutečně, i v Bibli, v Ježíšově životě můžeme najít potvrzení této myšlenky. V prvním čtení jsme o tom slyšeli: Ježíš byl na poušti po dobu 40 dnů a postil se, nic nejedl, až vyhladověl, jak stroze konstatuje evangelista.
Ne každé hladovění je však půstem. Před pár lety v jednom zařízení pro seniory se jistá devadesátiletá paní rozhodla, že už nechce žít. Kdo se pohybujete mezi staršími a nemocnými lidmi, jistě mi dáte za pravdu, že to není až tak neobvyklé. Mnohý starý a nemocný člověk si posteskne, že svůj život už považuje za uzavřený a že by už raději nebyl (na tomto světě). Paní, o které mluvím, se však rozhodla svému konci napomoct tím, že přestala přijímat stravu. Nedala se k jídlu přinutit ani po dobrém, ani po zlém, týdny trvala na svém, až to i ošetřující personál vzdal. Zhruba po měsíci hladovění dosáhla svého: zemřela.
Hladovku ale někdy drží i vězni, aby dosáhli zlepšení svých podmínek nebo vůbec na protest proti svému uvěznění. Jednodenní hladovku drží děti na táborech, když mají ulovit bobříka hladu. Hladovku předepisují i lékaři před operací. Trvale si určité druhy jídla musí odepřít i lidé, kteří trpí nějakou poruchou trávení: asi nejznámější jsou v tomto směru diabetici. Všechno jmenované znamená dobrovolné nebo nedobrovolné omezení v jídle, ale není to půst. Je to hladovka nebo dieta.
Podstatou půstu je totiž to, že kromě odříkání samotného, má tato aktivita (či spíš pasivita?) duchovní rozměr. Půst se odehrává před Bohem. Ten, kdo se postí, ten to dělá s vědomím, že chce nějak změnit, prohloubit nebo nově prožít svůj vztah s Bohem. Tento rozměr půstu je zdůrazněn i u Ježíše: už na poušť, tedy do míst hladovění, je Ježíš veden Duchem, tedy Bohem samotným. Není to pouhé Ježíšovo rozhodnutí. On jen poslechne, poddá se vedení Ducha. A je zřejmé, že výsledkem dlouhého hladovění u Ježíše není dosažení jeho osobních záměrů a už vůbec ne tělesné zdraví. Výsledkem je prohloubení vztahu s Bohem a odmítnutí Zlého pokušitele.
Prorok Izajáš nás však upozorňuje ještě na jinou souvislost půstu. Žádný půst nemá podle proroka smysl, pokud je spojen s něčím, co bychom dnešním jazykem mohli označit jako porušování sociální spravedlnosti. Podle proroka se nelze před Bohem opravdově postit, pokud člověk jedná zle a sobecky ve vztahu ke svým bližním. Pravý půst, nebo jak nadepisují jiní překladatelé: půst příjemný Bohu, je ten, který vede ke změnám, ke zlepšení vztahů ve společnosti. Prorok mluví o rozevření okovů svévole, o volnosti pro ujařmené (v.6), o dávání chleba hladovým, o přijímání do domu těch, kteří jsou bez přístřeší, o oblékání nahých (v.7). Dále pak o odstranění hrozícího prstu a ničemných slov (v.9) a znovu o štědrosti k hladovému a nasycení ztrápeného (v.10).
Půst má podle proroka velmi praktický význam pro společnost. Lze tak najít v jeho slovech výzvu i pro nás dnes, právě v tomto období. Půst znamená nějakou změnu. Půst znamená opuštění něčeho, co člověk doposud dělal nebo naopak nedělal. Možná se to dělo bez velkého přemýšlení. Možná pod tlakem věcí a povinností, které se hrnou jedna za druhou, že člověk nemá ani čas se zastavit. Dnes, právě teď je pro nás všechny příležitost se zastavit a zamyslet nad svým životem, nad svým jednáním. Půst nás má vést k rozhodnutí, k vyzkoušení změny v životě. Půst je vždy sebezapřením. To znamená, že člověk se rozhodne dělat něco, co mu nejde úplně samo od sebe, na co není zvyklý, k čemu se musí sám přinutit.
Ale nejde jen o změnu v těch věcech materiálních. Nejhlubší myšlenky ve čteném oddíle, Izajáš (dle mého soudu) vyjadřuje na dvou místech: nebýt netečný k vlastní krvi (dosl. masu, v. 7) a nasytit ztrápeného (dosl. dát hladovému svou duši, v. 10). Nebýt netečný k vlastní krvi – co to znamená v souvislosti s půstem? Na prvním místě si člověk musí připustit myšlenku opačnou: že totiž jsem, nebo alespoň jsem schopen být, netečný k vlastní krvi. Novozákonně pověděno: netečný ke svému bližnímu. Ještě současněji řečeno: vždyť já často vůbec nevím, jak se cítí a co prožívá můj soused, můj kolega v práci nebo dokonce má žena, můj muž, můj syn, má dcera, můj otec, má matka. Nevím, co prožívají, protože jsem tak zaujatý sám sebou, svými problémy, starostmi, povinnosti, svým sobectvím a svými vášněmi… Ti druzí kolem mě mne často zajímají jen do té míry, do které zapadají do mých představ, tužeb, přání a názorů…
Povím nyní pro ilustraci čerstvou osobní zkušenost: Právě jsme se chystali po ránu odjet, již se zpožděním proti původnímu plánu, když zazvonil zvonek. U dveří stojí pán, ještě poměrně zachovalý, ale zjevně už na cestě k bezdomovectví. Prosí o pomoc, o rozhovor. Co teď? Poslat ho pryč? To by bylo nekřesťanské. Přece je psáno: prosícímu tebe dej. Ano, ale i můj syn a babička něco zrovna potřebují a navíc už jsme měli být pryč. Komu vyhovět a koho ošidit? Nakonec, jak už to tak bývá, jsem zvolil upřímný kompromis a řekl: „Právě se chystáme odjet, ale můžeme spolu čtvrt hodinu pohovořit." Během pěti minut se ukázalo, že aby rozhovor měl opravdu smysl, musel by trvat alespoň hodinu. Ale není čas. Vzhledem k tomu, že pán hned zkraje naznačil, že potřebuje nějaké peníze na cestu, nakonec jsem se sám na rovinu optal, kolik potřebuje. Protože částka byla pro mě únosná, setkání jsme ukončili předáním peněz s poněkud naivní důvěrou z mé strany, když pán slíbil, že až něco vydělá, peníze vrátí. Ovšem musím dnes sebekriticky přiznat, že v tu chvíli ty peníze sehrály nikoliv roli pomoci bližnímu, ale posloužily spíše k uchlácholení mého špatného svědomí, že jsem něco jiného, možná důležitějšího ošidil.
Domnívám se, že uvedená příhoda, byť možná specificky farní, je modelovou obecnou situací pro většinu z nás. Stále jsme pod nějakým tlakem. Stále jsme nuceni ke kompromisům. A tento tlak je nebezpečný především v tom, že se naučíme spoustu věcí, které zanedbáváme, omlouvat a vysvětlovat. Sami před sebou i před druhými. A jako věřící i před Bohem. Je to často logické a pochopitelné. Ale je tu nebezpečí, že časem ztratíme schopnost rozlišovat to, co je důležité, co je skutečně důležité a co naopak je možné odmítnout jako zbytečné. Odmítneme vlastní krev, přestaneme být citliví a staneme se netečnými. Před tím nás prorok varuje: Nebuď netečný k vlastní krvi! Řečeno současným jazykem: nebuď lhostejný k lidem kolem sebe! Snaž se vcítit do toho, co oni prožívají! Buď empatický! Většinou usilujeme o pravý opak: chceme, aby ti druzí se vcítili do toho, co my prožíváme. A to je podle proroka špatně. Také indiánská moudrost praví: Neodsuzuj nikoho, dokud jsi nechodil týden v jeho mokasínech. Teprve, když se dokážeme vcítit do kůže druhého člověka, můžeme mu opravdově pomoci.
A tím se dostávám ke druhé zásadní myšlence proroka z v. 10: nasytit ztrápeného (dát hladovému svou duši). Tu se mluví právě o skutečné, hluboké pomoci, ve které nejde jen o to, že člověku hladovému dám najíst, člověka bez přístřeší ubytuju, nahého obleču atd. Dobře víme, že lidé, kteří takto žijí, z nějakých příčin se do své situace dostali a jejich trápení je tak nějak kompletnější, širší než pouhá jedna konkrétní potřeba. Výrok proroka Izajáše míchá dohromady tělo i duši, neodděluje obojí od sebe. Nasytit ztrápeného znamená doslova dát hladovému svou duši. Vydat tedy ze sebe něco, co mám, co vlastním nejen jako peníze, nejen jako jídlo, oblečení a bydlení, ale cosi z nitra, z duše, ze srdce.
Prorokova výzvu přijímáme jako Boží slovo. Nejde tedy o to, že to říkám já z kazatelny, ale že jsou to slova zapsaná v Bibli. To má jeden důležitý význam: my lidé neradi posloucháme moralizující příkazy druhých. Tady zní Boží slovo a já sám jsem prvním, kdo je má slyšet. Nemohu chtít po vás, abyste se změnili, abyste vzali Boží slovo vážně. To chce Bůh. Já jsem jen svědek tohoto slova. To slovo má smysl tehdy, když ho přijmeme pro sebe, nikoliv pro druhé. Jistěže u druhých lidí nám spousta věcí vadí a často jsme schopni je vidět pravdivě, tak nějak z odstupu, přesněji než ten, kterého se týkají. Tady jsme prorokem vyzývání, abychom udělali každý sám za sebe určitý sebekritický odstup od svého jednání. Abychom přijali to slovo jako osobní výzvu.
Ten oddíl končí zaslíbením. Bůh zaslibuje, že takový půst, taková změna jednání bude mít smysl. Teprve takovým půstem proměňované společenství může Bůh skutečně působit a žehnat. Teprve takovým půstem očištěný člověk může slyšet opravdu Boží slovo a může si být jist, že Bůh i jeho slyší a vyslýchá. Tak je tento půst spojen se zaslíbením. Není to jen plané sebeodříkání, není to jen marné sebezapření. Naopak, vede ke skutečně naplněnému a smysluplnému životu s Bohem i s ostatními lidmi. Amen
Pane Ježíši, děkujeme za příklad tvého života, který nám ukazuje, že je možné žít v dobrém vztahu k Bohu i k lidem. Pomáhej nám, abychom měli odvahu zapřít sami sebe a byli ochotni se opravdově vžít do situace druhých lidí kolem nás a jim také pomáhat. Amen