Čtení: 2 Tm 1,6-10 | Text: J 21,15-19 | Písně: 161, 426, 430, 482, S300, 489 | Pavel Čmelík
Bratři a setry, milí přátelé!
Dřív než se u čteného textu zastavíme, připomeňme si okolnosti, za kterých se v textu popisované setkání vzkříšeného Ježíše s Petrem odehrálo. Nemám na mysli jen ty bezprostřední okolnosti, že se totiž zde Ježíš setkává znovu s Petrem a jeho druhy po původně neúspěšném rybolovu. Jako kdysi dávno, když je povolal za své učedníky. A stejně jako tehdy, i nyní Ježíš zasáhne a rybáři mají bohatý úlovek.
Důležité je, že Petr se nyní setkává s Ježíšem v rozpoložení mysli naplněné stále ještě živou vzpomínku na své trojí zapření. Evangelia nám popisují několik disharmonií, konfliktů, které se odehrály mezi Ježíšem a jeho učedníky. A v jednom z těchto konfliktů si Petr vysloužil od Ježíše ostré pokárání: Jdi za mne, satane! Ale žádný z těchto konfliktů, zdá se, s Petrovým nitrem nijak významně nepohnul. Až teprve ono trojí zapření. Trojí zrada: Nepatřím k jeho učedníkům! Nejsem jeho učedník! A znovu do třetice: Nejsem jeho učedník! Pravý opak slavného Petrova vyznání: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!
Nikoliv toto krásné vyznání, ale teprve trojí zrada Petrovi otevřela oči, aby pochopil, jaký skutečně je jeho vztah ke Kristu. Teprve zrada mu ukázala jeho vlastní nitro v celé nahotě lidství, slabého a ustrašeného. Všechna dřívější hrdá slova vyznání se po zradě ukázala jen jako zbožná přání. Evangelista Lukáš píše, že Petr po trojím zapření vyšel ven a hořce zaplakal. Zaplakal zklamáním sám sebou. Nikdy předtím ho ani nenapadlo, že by takové ubohé zrady byl schopen.
Není to s námi dodnes stejné? Dokud si do Ježíše promítáme jen svá zbožná přání, dokud prosazujeme pomocí víry či biblických veršů vlastní krásné představy, dotud nechápeme opravdu, kdo jsme my a kdo je Ježíš. Teprve tehdy, když se nám samým stane, že nás naše vlastní vůle zradí, teprve tehdy, když i v dobrém a zbožném úmyslu nečekaně narazíme na vlastní meze, teprve tehdy můžeme začít skutečně chápat Ježíšovo poslání, Ježíšovo mesiášství.
Trojí Ježíšova otázka po Petrově lásce tedy zjevně souvisí s oním trojím zapřením. Ovšem všimněme si, že Ježíš se ani slůvkem přímo nezmiňuje o Petrově zradě. Ptá se po lásce. Ptá se po tom, co je nejpodstatnější, co má budoucnost. Neptá se přímo na to, co bylo, i když to můžeme skrytě v jeho otázkách rozpoznat. Ale ani nikdy dříve se Ježíš takto přímo žádného z učedníků na jeho lásku nezeptal. Ano, Ježíš mluvil podle evangelisty Jana často o lásce. Mluvil o ní před učedníky. Mluvil o tom, že největší přikázání je milovat Boha z celého srdce, z celé mysli a ze vší síly. Mluvil učedníkům o lásce, která miluje nepřátele, o lásce, která je ochotna položit život za své přátele.
Ale teprve nyní se Ježíš ptá konkrétně Petra. Ptá se na lásku prvního ze svých učedníků. Petrova odpověď tak už nemůže být pouhým přitakáním k obecně platné pravdě. Už nejde o obecné uznání něčeho, co je krásné a co si všichni přejí, aby to tak bylo. Jde o osobní odpověď: Miluješ mne ty? Právě ty, Petře? Právě tebe se ptám. Právě od tebe čekám odpověď. A kdyby jen jednou. Třikrát! Ježíš Petra nijak nešetří. Tlačí na něj, až i Petr se zarmoutí. Ale trojí zaznění otázky značí, že jde o něco velmi důležitého, což potvrzuje i Petrovo zvláštní pověření k pasení beránků či ovcí, spojené s odpovědí na každou otázku.
Bratři a sestry, věřím, že i po každém našem selhání, po každé naší osobní zradě víry, malé či velké, pokaždé se má i tahle otázka Ježíšova v našem nitru vynořit. I každému z nás ji Ježíš pokládá: Miluješ mne? Právě ty, miluješ mne? Navzdory tomu, že jsi zklamal? Tahle otázka je položena napříč naší lidské logice. My máme sklon se spíš ptát: Copak mě Ježíš ještě může mít rád, když jsem provedl něco tak zlého? Když jsem ho zapřel před svými kolegy v práci, před svými kamarády? A ze všeho nejčastěji svým špatným jednáním, beze slov, ale pro své okolí možná o to nápadněji? Ovšem Ježíš má rád i v takové situaci. Velikost a bezpodmínečnost své lásky dokázal tím, jak zemřel, jak snášel nenávist a pohrdání.
Ale Ježíšovy otázky po lásce nejsou ani otázkami lidsky sobeckými. My lidé, pokud se ptáme někoho blízkého: miluješ mě?, pak se většinou chceme ubezpečit, že tázaný nás má rád. Že má rád právě mě. A víc než ostatní. Ježíš se však nechce kochat pocitem, že je milován. Ježíš chce naopak Petra těmi otázkami povzbudit, aby ve svém nitru upevnil to, co cítí a co bylo jeho zradou tak otřeseno.
Ježíš by mohl říct to, co bychom asi řekli my zbožní lidé: „Petře, ty jsi mě zapřel a bylo to od tebe opravdu škaredé. Ani nevíš, jak taková zrada bolí. Ale když budeš činit opravdové pokání, dám ti novou šanci." Místo toho se Ježíš pídí po lásce v Petrově nitru. A ona tam je! Přes zradu, má Petr přeci jen odvahu říct: Pane, ty víš, že tě mám rád. Je to pokorné přiznání. Nejsou to veliká slova. Pane, ty víš. Ty víš, že mé selhání mě mrzí, že jsem nechtěl, že jsou věci, které nevydržím…ale navzdory tomu. Nebo možná: právě proto tě mám rád. Vždyť jsem konečně pochopil, že ty jsi ten, který odpouští i svým nepřátelům. Tak vím, že i mě jsi odpustil. Proto tě mám rád.
Tohle je cesta i pro každého z nás. S každým selháním, se špatným svědomím můžeme, ba Ježíš nás přímo nutí, abychom s tím přicházeli k němu. Abychom pochopili, že Jeho láska k nám stále trvá a že stojí o to, abychom i my jeho lásku opětovali, abychom se k ní přiznávali.
Tahle skutečnost je řečena ve zvláštní souvislosti Petrova pověření stát v čele. Ježíš se Petra neptá, zda je dostatečně vzdělán ve znalosti Písma a teologie. Neptá se, kolik má škol a titulů, ptá se po lásce. Ptá se po tom, co je nejpodstatnější, nejdůležitější…a současně přístupné každému, chudému i bohatému, prostému i vzdělanému. Jistě, později Petra nahradí jeho pravý opak – široce i hluboce vzdělaný apoštol Pavel. Ale i tomuto apoštolu zůstane přes jeho vzdělání zásadní a hluboké povědomí o tom, že láska je tím jediným základem, na kterém lze stavět a která zůstává věčná (viz 1 Kor 13).
Tak ta otázka namířená na Petra v souvislosti s jeho zvláštním pověřením, je ve skutečnosti otázkou pro každého z nás. Jistě bychom ji mohli zúžit zvláště v souvislosti s touto chvílí na otázku kladenou především nám kazatelům, nám, kteří si troufáme stát v čele. Ale i praktický život sboru ukazuje, že každý věřící v určité roli nebo alespoň v určité situaci stojí v čele. Ten, kdo vede některou ze sborových činností, ten, kdo právě o něčem mluví ve skupince věřících, každý se na chvíli nebo na delší čas ocitá v čele.
Pro každého jsou proto tyto Ježíšovy otázky orientující, ukazující k tomu, co je podstatné a čeho je třeba se držet. Není to jednoduché. I Petr, sotva dostal takové krásné pověření, musel od Ježíše vyslechnout pokárání, když lásku nahradil všetečností a začal se ptát Ježíše na budoucnost svého spoluučedníka. A tentýž Petr musel i později slyšet ostré napomenutí apoštola Pavla, posledního, nejmenšího z apoštolů, který si troufl Petra napomenout právě tehdy, když začal znovu uhýbat před tím podstatným k tomu nepodstatnému.
Tak nám i další líčení Petrova života ukazuje, že ani náš duchovní boj není na tomto světě nikdy dobojován a že potřebujeme společenství ostatních bratří a sester. Společenství, ve kterém mohou i z úst druhých zaznít slova napomenutí, pokud se odchýlíme od toho, co je nejdůležitější. Na prvním místě je láska k Bohu zjevenému v Ježíši Kristu a hned na druhém láska k bližnímu. Amen
Pane Ježíši Kriste, přicházíme k tobě s vědomím našich selhání, ale přece s nadějí, že tvá láska zvítězí nad naším sobectvím a probudí v našem nitru lásku jako odpověď na to, co jsi pro nás učinil. Prosíme, otevírej nám oči pro tvé působení a veď nás společně k sobě blíž. Amen
