Čtení: Iz 55,6-13 | Text: j 1,1-14 | Písně: 275, S239, S318, 549, 269, 264, 259, 487 | Pavel Čmelík, Robert Gamble,
Bohoslužby 27.11.11 – 1. adventní, VP
– vstup – „Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr. Hospodin, bohatýr v boji." (Ž 24,7-8)
– Text: J 1,1-14
Milí přátelé,
následující kázání vám předávám s jistými obavami. Není to úplně můj styl kázání, protože v něm není mnoho odkazů na Písmo… a je velmi teologické. Toto kázání je ovšem jedním z těch nejdůležitějších, které jsem slyšel během svého studia teologie, a které mi pomohlo pochopit rozdíl mezi milostí a pravdou a to, že oboje je v křesťanství důležité.
Kázání jsem převzal od svého profesora Dr. Shirley Gutherie, Dnes, když k vám hovořím, čerpám mnoho z toho kázání.
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, plný milosti a pravdy.
Chtěl bych k vám hovořit o těchto dvou slovech: milost a pravda.
V Ježíši (u Ježíše), milost a Pravda patří k sobě. Pravda, kterou On přináší je milosrdná Pravda a jeho milost je pravdivá milost. Na druhou stranu, pravda, o které Ježíš učil a kterou ukázal na svém životě, smrti a vzkříšení je Pravda z Boží Milosti.
Je Pravda, že Bůh …. není na straně těch, kteří se pyšní tím, že jsou poctiví, plní zákon, jsou dobří lidé, ale na straně těch, kteří vědí, že žijí nečestně a že jsou hříšní.
Je Pravda, že Bůh…. nebyl na straně těch, kteří se chovali povýšeně, protože byli (podle sebe) jedinými představiteli jediné pravé víry, ale na straně těch, kteří měli víry málo nebo vůbec žádnou.
Je Pravda, že Bůh…..není na straně těch, kteří sami sebe vidí jako Bohem požehnané, protože jsou bohatí a mocní, ale na straně chudých a slabých, utlačovaných a lidí na okraji společnosti.
Je Pravda, že Bůh…není na straně těch, kteří věří, že mohou nastolit království Boží spravedlnosti pomocí násilí a válek, ale na straně těch, kteří věří, že Bůh přinesl království pomocí svého slabého trpícího služebníka.
Je Pravda, že Bůh…není na straně těch, kteří nenávidí své teologické, politické, společenské a také ekonomické nepřátele a kteří usilují o to, aby je porazili a zničili, ale je na straně těch, kteří milují své nepřátele a usilují o to, aby jim porozuměli a smířili se s nimi…
Ježíš se dával hříšným, nepoctivým lidem, těm, kteří měli malou víru, slabým a utlačovaným, vždy nastavoval svou druhou tvář.
A přesto ho nakonec všichni zamítli, každý se obrátil proti němu nebo ho opustil… věřící, nevěřící, poctiví i nepoctiví, bohatí i chudí, liberálové i konzervativci, ti, kteří patřili do církve i ti, kteří byli na okraji společnosti, protože učil a ukazoval na to, že PRAVDA od Boha je Pravda o Boží Milosti pro lidi, kteří sami sebe z různých důvodů považovali za nehodné jeho milosti a mysleli si, že si tuto milost nezaslouží….
Avšak Ježíš také učil a svým životem, smrtí i vzkříšením dokázal, že dar Boží Milosti je darem jeho Pravdy… pravdy, která se často liší, zavrhuje, nebo opravuje to, o čem si všichni ostatní myslí, že je pravda…
Ježíš přinesl dobrou zprávu o tom, že Bůh miluje hříšníky, přijímá je a odpouští jim. Činí tak tím, že VŠEM lidem pomáhá, aby viděli (pochopili), že jsou hříšní, ale Bůh je miluje, přijímá je a odpouští jim…
Ježíš mluvil proti těm, kteří jsou natolik uzavřeni ve svém vlastním světě, že si myslí, že Boží království nemá nic společného s každodenním zápasem o pokoj a spravedlnost…. A mluvil také proti těm, kteří jsou natolik zaujati úsilím o dosažení spravedlnosti a lidských práv, že zapomínají na svůj vlastní duchovní život…
A proto ho nakonec všichni zamítli, věřící, nevěřící, poctiví i nepoctiví, bohatí i chudí, liberálové i konzervativci, ti, kteří patřili do církve i ti, kteří byli na okraji společnosti…
Samozřejmě, že byli rádi, když slyšeli, že poselství o Boží Milosti je náročnou skutečností pro ostatní lidi, ale nedokázali přijmout, že tato skutečnost se týká jich samotných.
Ale on je to slovo od Boha, které se stalo tělem, plný milosti a pravdy
A to je to, k čemu jsme povoláni, abychom zachovali milost a pravdu.
Vidíme někdy křesťany, kteří usilují o Boží pravdu na úkor milosti. Jsou vždy vážní, zřídkakdy se zasmějí, nikdy se nezasmějí sami sobě. Působí jako by byli více "křesťanští než lidští". Milují pouze teoreticky, ale ve skutečnosti jsou natolik zaneprázdněni pravdivostí své teologie, že ostatní lidi kolem sebe vůbec nevnímají. Vidí pouze zastánce nebo nepřátele svých vlastních teologických názorů (pozic).
Na druhé straně je možno vidět takové věřící, kteří usilují o Boží Milost na úkor Pravdy. Nikdy nechtějí nikoho rozčílit nebo rozzlobit…pokoj za každou cenu. Nikdy nezaujmou stanovisko. Souhlasí se vším, každému říkají jen to, co je příjemné slyšet. Nikdy si neuvědomí, že milost (POKOJ???) Boží stojí za nějaký ten problém.
Zdá se, že toužíme po milosti bez pravdy nebo po pravdě bez milosti. A proto, samozřejmě potřebujeme jeden druhého.
Proč jsme na něm tak velmi závislí a zároveň jsme jím povoláni a zmocněni?
A proč ho musíme hledat, když přebývá uprostřed nás?
A jak poznáme, že s námi přebývá – plný milosti a pravdy?
Můžeme si být jisti, že jsme ho nepoznali, kdykoliv naše snaha o dosažení pravdy působí, že se stáváme smrtelně vážnými a nezbývá místo pro smích. Tato naše snaha nás zaslepuje a jsme necitliví k potřebám druhých. Kdykoliv se na svět díváme podezřívavě a pesimisticky, můžeme si být jistí, že jsme ho nepoznali
Můžeme si být jisti, že jsme ho nepoznali také tehdy, když usilujeme o milost (POKOJ???) , jsme laskaví a usměvaví, vyzařuje z nás tak moc laskavosti a srdečnosti, že už nezbývá žádné místo pro nesouhlas nebo i konflikt, že nemáme žádnou potřebu se rozhodovat nebo cokoliv měnit….
Zdálo by se, že musíme být jako On. Ale to není tak podstatné… Čím více ho poznáváme, tím víc si uvědomujeme, že je nemožné být jako ON.. Nemusíme ale být napodobeniny Ježíše. Stačí, když k němu budeme ukazovat.
Stačí, když ho pozveme, aby s námi přebýval. A přivítáme ho zde mezi námi, tím, že budeme jeho služebníky a také nástroji jeho milosti a pravdy. Milosti a pravdy, která je tu vždy pro nás.
A jak ho pozveme, aby s námi přebýval? Tím, že budeme otevření vůči jeho pravdě, jeho náročné, odhalující, obtížné pravdě a tím, že přijmeme jeho milost, jeho neuvěřitelnou, nezaslouženou, úžasnou milost.
A služba, která je vašim životům vlastní, je zároveň tím nejvíce pokořujícím a současně tím nejvznešenějším úkolem. Robert Gamble, Camberland, USA
Bratři a sestry, milí přátelé!
První adventní nedělí, kterou dnes společně prožíváme, se ocitáme na počátku nového církevního roku. Všechno dění na tomto světě má svůj počátek (i konec). Možná nám může připadat zvláštní, že církevní rok nezačíná stejně jako občanský rok. Možná nám ale může připadat zvláštní, že církevní rok nezačíná připomínkou takové přelomové události, jako jsou vánoce, kdy si připomínáme narození Kristovo.
Ovšem většina přelomových událostí, které se v životě člověka i společnosti odehrávají, má také svůj skrytý počátek, skrytou přípravu, která je nutná k jejich uskutečnění. I narození dítěte předchází početí a těhotenství. I student, který skládá zkoušku, musí projít skrytou přípravou, aby se pak při zkoušce vyjevilo, ukázalo, co v něm je, jak se připravil. I vzniku našeho sboru, který letos oslavil 230 let své existence, předcházel mnohaletý usilovný zápas našich předků, kteří věřili Bohu více než tomuto světu. V skrytosti se připravovali, aby pak – až přišel čas – mohli svou víru zviditelnit založením společenství. I vyvolený lid než vstoupil do zaslíbené země, putoval 40 let pouští a připravoval se na tento vstup. I Ježíš, dříve než začal svou veřejnou činnost, strávil 40 dní a nocí o samotě na poušti a svedl zápas s pokušitelem.
Tak i advent je dobou přípravy: Obchodníci se připravují a těší na vyšší zisky. Dospělí se připravují na slavení vánoc a konce roku. Děti se těší na dárky a prázdniny. Ale rozumíme, že tohle je jen povrchní pohled na advent. Písmo nás právě prologem evangelia Janova vede na hlubinu. Soustředí naši pozornost k tomu skrytému, ale zároveň nejvíce důležitému. Připomíná nám nejhlubší hlubiny existence, ty nejzazší základy světa, ve kterém žijeme a jehož jsme součástí.
Evangelista Jan mluví o počátku úplně stejně jako začátek celé Bible v knize Gn 1,1. Jan píše o stvořitelském slovu nebo také řádu (řecky: logos). Slovem Bůh stvořil světlo (viz Gn 1,3), o kterém Jan říká, že „to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." (J 1,5) Tak máme v samém prologu evangelium – radostnou zprávu – ujištění o tom, že Boží světlo nemůže žádná tma pohltit. Neboť tma, to je vlastně nic. Tma je pouhá nepřítomnost světla. Světlo, to je kvalita. To je něco, co je. Jak velmi vzdálené je Slunce od Země a přece světlo z něho osvěcuje celičkou Zemi. Jak malá je žárovka ve svítidle v sále – a přece její světlo proniká až do nejvzdálenějších koutů. To je podstata Boží, podstata světla, které svítí a dává život. Takový je Bůh, takový je jeho řád, který proniká do všeho, co je, co existuje, co si jen člověk dovede představit či uvědomit.
Ovšem hned v prologu Janova evangelia zaznívají slova, která nám nepřináší jen potěšení a ujištění, ale nutí nás k sebekritickému zamyšlení: „Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali." (J 1,10-11) Potkal jsem kdysi jednoho muže bezdomovce, který bydlel na okraji města v jakési dřevěné chatrči potažené igelitem. Zaujal mě tím, že znal vědecké názvy ptáků. Dali jsme se do řeči a tak jsem se dověděl, že kdysi býval úspěšným člověkem, lesním inženýrem. Vlastnil také pěkný byt. Ale jeho žena si našla jiného muže a jednoho dne, když chtěl jít její pravý manžel domů, zjistil, že je vyměněný zámek a že už se dovnitř nedostane. Protože sám neměl odvahu nebo nedokázal situaci řešit, stal se bezdomovcem. Když vás někdo vyhodí z cizího bytu, je to nepříjemné, ale dá se to snést. Když však přijdete do svého vlastního a ti, kteří by vás měli přijmout, vás odmítnou a ještě vyhodí na ulici, pak to bolí.
Evangelista Jan nás upozorňuje, že takového jednání jsme my lidé schopni i vůči Božímu Synu Ježíši Kristu. On je ale dědic a spoluvlastník celého stvoření svého Otce! On má přece oprávněný nárok být v tomto světě doma! Je vlastním synem domácího pána! A přece – ti, kteří by mu měli prokazovat úctu a pokorně mu uvolnit místo, ti jej ignorují, odmítají nebo dokonce týrají a vyhošťují jako nepohodlného vetřelce.
Nedejme se zmást, abychom si mysleli, že tato slova jsou o těch druhých. O těch ze světa kolem nás. Ti evangelium nečtou. Pro ně tato slova nejsou určena. Jsou určena opravdu jednomu každému z nás. A právě teď v adventu. Právě teď se máme ptát: Pane, kdy jsem tě vyhostil ze svého života? Kdy jsem dal přednost tomuto světu před tebou? Kdy jsi klepal na dveře mého srdce a já jsem dělal, že neslyším? Kdy jsem tě odbyl slovy: Nemám čas! Přijď později!? Kdy jsem tě vyhodil za dveře jako nepohodlného svědka mého špatného činu, zlého slova, zvrácené myšlenky?
Ale On, když přichází do našeho života, do naší mysli, do našeho srdce, tak přichází do svého! Jakým právem jej vyhostíš? Nebo si snad, člověče pošetile myslíš, že jeho vyhoštěním pomine jeho nárok? Cožpak dítě přestane být dítětem svých rodičů, když je odmítne poslouchat? Jistěže ne.
Jako dobrý rodič i každého z nás Bůh stále volá k sobě. Bůh k nám stále přichází skrze svého Syna Ježíše. Nenutí nás, abychom jej přijali. Nekřičí. Nedomáhá se hlasitě svých práv. Ale stále nám zní jeho tichý a jemný hlas. Skrze naše svědomí. Ve slovu Písma svatého. V kázání. V modlitbách. V bratrském napomínání a povzbuzování. A také v přírodě kolem nás, ve stvoření, které samo vypovídá o svém stvořiteli tak, že jsme my lidé schopni tento zvláštní hlas uslyšet a porozumět mu.
Bůh nám na prvním místě připomíná, že jsme jeho děti. Tak nám to připomíná Boží slovo i u Jana: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi." (J 1,12) Skutečnost, že jsme Boží děti, je spojena s mocí. Jako Boží děti nejsme bezmocní. Nejsme jen tak vydaní napospas jakýmsi neznámým silám z našeho vlastního nitra nebo ze světa kolem nás. Být Božím dítětem, to znamená mít moc. Velikou moc. Nepředstavitelnou moc. Takovou moc, která dokáže to, co bez ní dokázat nelze. Je to taková moc, že i nepřátelům dokáže odpustit. Tam, kde jsou všichni posedlí spravedlivým hněvem nebo jen bezmocně skřípají zuby, tam Boží děti mohou okoušet moc Boží odpouštějící lásky. Ne strach. Ne zbabělý útěk. Ne zakrývání skutečnosti. Boží odpouštějící moc může skutečně působit jen tam, kde lidé jsou ochotni pohlédnout pravdivě na skutečnost. Pravdivě znamená Božíma očima, které vidí skutečnou hloubku a podstatu každého lidského činu, každého lidského prožívání.
Když dokážeme takto přijímat Božího Syna do svého srdce, pak se stáváme také spoludědici Otcova stvoření. Můžeme žít v tomto světě možná s odmítáním, ale přece s hrdostí, že žijeme ve světě, který patří našemu Otci a my jsme jeho děti. Můžeme prožívat i bolestné vyhoštění na okraj společnosti, na okraj tohoto světa nebo dokonce úplné odmítnutí, a přece smíme mít pokoj v srdci. Ten pokoj, který převyšuje každé naše lidské pomyšlení. Ten pokoj, který Bůh na tento svět poslal ve svém Synu Ježíši Kristu. Ten pokoj, který prožívají děti v klíně svého milujícího otce. Amen
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi přijal podobu nás lidí, že ses stal jedním z nás. Děkujeme ti však, že ses nestal stejným hříšníkem, ale zůstal jsi čistým, svatým. Jedině tak jsi nám mohl otevřít cestu k našemu nebeskému Otci. Prosíme, dej, ať doba adventu pro nás znamená dobu pokání a zpytování svědomí, abychom o vánocích mohli prožít opravdovou radost z tvé odpouštějící lásky. Amen -pč-
