Čtení: Mt 17,14-20 | Text: 2 Kor 4,16-18 | Písně: 91, S250, 409, 236, 452 | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Abychom důkladně uchopili čtené slovo, rád bych je připomněl ještě v dalších dvou současných překladech: „Proto se nevzdáváme. Ačkoli totiž navenek podléháme zkáze, uvnitř se obnovujeme den co den. Toto naše lehoučké soužení trvá jen chvilku, ale vytváří nám s ničím nesrovnatelné břemeno slávy, jež potrvá věčně. Proto se nedíváme na to, co je vidět, ale na to, co vidět není. Vše viditelné je totiž dočasné, ale neviditelné je věčné." (B21) „Proto neochabujeme. Naopak, třebaže náš zevní člověk chátrá, náš vnitřní člověk se den ode dne obnovuje. Neboť lehké soužení jednoho okamžiku nám chystá nadmíru velké množství slávy věčné, nám, kteří nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné, viditelné věci totiž jsou jen dočasné, neviditelné jsou věčné." (Jeruz. Bible)
Ať už vezmeme kterýkoli překlad, vždy začíná čtený oddíl slovíčkem „proto" nebo „a proto", které vyjadřuje návaznost na text, který předchází. Tam apoštol píše (číst 2 Kor 4,7-9). Věřím, že dobře rozumíme obrazu hliněné nádoby, ve které je ukryt poklad. V kyjovském muzeu, kde jsem před lety pracoval, lze vidět názornou ukázku toho, co to znamená, když je poklad uložen v hliněné nádobě. Jistý kyjovský občan totiž při kopání základů pro dům našel džbán z pálené hlíny plný stříbrných grošů. Historikové se shodli, že pochází z doby třicetileté války, kdy mnoho lidí zahynulo nejen ve válce, ale i následkem moru a jiných epidemií. Protože nálezce pokladu byl poctivý člověk, daroval nález muzeu. Džbánu samotného by si asi žádný návštěvník muzea nevšiml. Sám o sobě nemá prakticky žádnou hodnotu. Ale pěkná hromádka stříbrných mincí v něm přitahuje pozornost každého. Přestože kousek vedle jsou mnohem cennější keramické nádoby z dávných kultur, většina lidí se zastaví nejdéle u tohoto obyčejného a navíc poškozeného džbánu (nálezce džbán prokopl). Zastaví se u něho kvůli jeho obsahu. Kdyby ten džbán neobsahoval poklad, nikdy by se neocitl ve vitríně, nikdy by nebyl vystavován.
Apoštol je ve svém pohledu na nás lidi podobně radikální: naše tělo je hliněná nádoba, která sama o sobě nemá žádnou cenu. Ale nenechme se mýlit, apoštol nemluví jen o našem těle jako takovém, ale o všem viditelném, co v tomto světě patří k našemu životu, tedy k životu našeho těla. I jídlo a pití, i oblečení i naše domy a byty jsou podle apoštola něčím, co je takovou hliněnou nádobou, co pomine. I všechny naše ostatní majetky, auta, pole a spousta dalších věcí, které máme, jsou jen něčím viditelným, tedy tím, co je dočasné.
Naše křesťanská úzkost, napětí víry je často dáno tím, že věříme v Boha, věříme v Pána Ježíše a přitom jsme nuceni se zaměstnávat spoustou pozemských věcí. Chodíme do práce, zařizujeme byt či dům, staráme se o topení, o jídlo a pití… Taky žijeme ve vztazích k lidem kolem nás – dětem, rodičům, životním partnerům, spolužákům, kolegům z práce a přátelům. To všechno nás často nutí zabývat se věcmi viditelnými, které ovšem do našeho života přicházejí a zase odcházejí. Věci samotné nám signalizují svou pomíjivost. Dnešní doba nás dokonce stále více tlačí do toho, abychom to viditelné neustále obměňovali. Kupujeme nová auta. Počítače stárnou čím dál rychleji, mobilní telefony stejně tak. Je to až zvláštní, jak ty věci viditelné jsou stále méně a méně trvalé, sále méně a méně jisté. Než si člověk pořádně zvykne na práci s novým počítačem, už se začne dovídat, že by ho měl nějak vylepšit nebo si raději rovnou koupit nový.
Ale podobné je to i s naším tělem, s naším zdravím. Pokud má člověk pocit, že je zdravý, stačí, aby se nechal důkladněji vyšetřit. Zaručeně se dozví, že mu v těle něco nefunguje stoprocentně a že by měl se sebou začít něco dělat. I když ještě dnes netrpí žádnou vážnou chorobou, za rok za pět či deset let se dnešní problémy mohou vyvinout i v chorobu ohrožující život. Tak člověk, který pečuje o své tělo, snadno podlehne pocitu, že musí neustále sledovat, co jí a jak žije.
Zvláště teď na začátku roku si i mnozí křesťané přejí: hlavně to zdravíčko. Bratři a sestry, určitě je to fajn, když je člověk zdravý a nemusí se potýkat s bolestmi a všelijakými omezeními, které nemoci přináší. Ale apoštol nám neúprosně, nekompromisně připomíná: vaše těla jsou hliněné nádoby, které podléhají zkáze. Taková je realita života na této zemi. Zkáza těla dříve nebo později čeká každého z nás. U někoho je to proces trvající třeba celá léta, u jiného může tato zkáza přijít zcela nečekaně a náhle. Ale ať tak nebo onak, jisté je, že naše těla nejsou věčná.
Ovšem naše pozornost se podle apoštola má o to víc soustředit na to, co je trvalé, na poklad, který jako křesťané nosíme ve svém nitru. Proto neklesáme na mysli. Neklesáme na mysli? Skutečně? Kdyby tomu tak opravdu bylo, nemusel by apoštol o tom psát. On se snaží své čtenáře povzbudit! Korintští byli poměrně bohatí lidé. Ale rozhodně neměli tolik, co máme my dnes. Přesto mám pocit, že lidé relativně více zajištění častěji klesají na mysli. Člověk si totiž velice rád a rychle zvykne na to, že se má lépe, že se mu zvýší plat nebo si jinak lépe zařídí život. Ale opačně to neplatí. Dolů s platem a životní úrovní jde člověk nerad. Někdo např. měl příjem 10 000 a vyžil. Pak se mu příjem zvedl na 15 000 a on to s radostí přijal. Když se mu však stane, že po roce znovu příjem klesne jen na 12 000, už je to tragédie a důvod k obavám. Navzdory tomu, že je to stále víc, než měl původně. Tak jsme my lidé nastavení ve svém myšlení. Je to ovšem ďábelské nastavení, které může vést k mnohem větším ztrátám, než jsou ztráty finanční.
Víra v Ježíše Krista nás zbavuje obav. Víra je totiž ten poklad, který v sobě nosíme. Apoštol rozhodně nepopírá, že život na tomto světě přináší trápení. Sám jich zažil víc než dost. Ale po setkání s Kristem apoštol poznal, že „lehké soužení jednoho okamžiku nám chystá nadmíru velké množství slávy věčné". Skutečnost, že na tomto světě zažíváme různé ztráty, že se trápíme, protože máme problémy, tato skutečnost podle apoštola je zcela nepodstatná ve srovnání s radostí a slávou, kterou máme před sebou a která potrvá věčně.
Nikdo na tomto světě nějakému trápení neunikne. Trápí se lidé věřící i nevěřící. A jak jsem už řekl, ani poznání, uvěření v Ježíše Krista neznamená, že jednou provždy budeme zbaveni trápení v našem životě na tomto světě. Naopak, apoštol upozorňuje, že realitou naší víry je boj, duchovní boj, který nás něco stojí. Boj znamená i trápení. Musíme si ale dát pozor. Důležité je totiž to, pro co nebo proč se trápíme. Je to proto, že nám jde o věci neviditelné? Nebo proto, že chceme dosáhnout něčeho, co patří k tomuto světu, co je pozemské a co jsme si usmysleli mít za každou cenu?
Apoštol říká: trápit se kvůli tomu, co je pozemské, co je viditelné, to je ztráta času. Ale snášet trpělivě pozemské trápení kvůli tomu, co je neviditelné, co potrvá věčně, to skutečně stojí za to. Tento způsob trápení totiž paradoxně přináší radost a pokoj do srdce. Tak jako hliněný bezcenný džbán zdůrazňuje hodnotu pokladu v něm ukrytého, tak jako tma zdůrazňuje hodnotu světla, tak i naše pozemské trápení v důsledku zdůrazňuje hodnotu věčné radosti v Božím království. Taková je apoštolova logika, která vede k tomu, že má neobvyklou schopnost ve víře snášet mnohá trápení. Ona se mu totiž stávají jakýmsi obalem věčné radosti tak jako hlína, z níž je džbán, je obalem vzácného pokladu.
Cílem naší pozornosti se tedy nesmí stát džbán, hliněný obal, ale cílem naší pozornosti, středem a smyslem našeho života musí být ten poklad, který je v nás, v našem životě ukrytý. Pak platí apoštolovo slovo. K takovému životnímu zaměření nás chce dnes apoštol povzbudit. Abychom navzdory všemu trápení, které nás v životě potkává a které nás ještě čeká, abychom jemu navzdory neklesali na mysli, abychom neochabovali, abychom svůj boj víry nevzdávali, ale vnitřně se dne ze dne obnovovali, posilovali ve víře a tak uchovávali vzácný poklad, který nám byl svěřen. Amen
Pane Ježíši, přiznáváme, že často podléháme tomu, k čemu tíhne naše tělo a necháváme se tím ovládat. Náš život je pak plný nejistoty i zbytečného trápení. Prosíme, posiluj nás svým svatým Duchem a dej, ať se mu poddáváme, abychom žili podle tvého příkladu v lásce a odpuštění. Amen
poslání: Žd 11,1-2
