Čtení: Jan 11, 17-44 | Text: Ez 37, 1-16 | Písně: 98, 426, 675, 684, 636 | Radek Hanák
Církev rozházených kostí, mrtvých těl, anebo církev živých?
Bratři a sestry,
pojďme se nyní nechat společně s prorokem Ezechielem přenést duchem Božím na tu podivnou pláň plnou kostí. Postupně se nám tam totiž naskytnou tři odlišné pohledy.
V tom prvním tam vidíme velice mnoho kostí a ty byly velice suché. V tom druhém pak vidíme ležet těla, avšak duch v nich ještě nebyl. Nebyl v nich život. A v tom třetím pohledu pak vidíme živé převeliké vojsko.
Tyto tři obrazy můžeme někdy vidět jednak v církvi, ale i ve svých vlastních životech. Jsou chvíle, kdy se nám zdá, že všechno už je ztracené. Doslova z nás vyprchal život, nadšení, zapálení. Kde se to ztratilo? Máme rozhozeny všechny vztahy, jako ty kosti po celé pláni. Utrpěli jsme ve svých vztazích mnohočetná zranění, která se už skoro neslučují s životem v církvi, v manželství, v rodině, v přátelství. A říkáme si, to už nikdo nikdy nedá dohromady! Když se rozhlédnete všude kolem, vidíte jako na té pláni samou beznaděj. Říkáte si, této církvi už nic nepomůže. Mému vztahu už nic nepomůže. Mou rodinu už nic nezachrání. Anebo si říkáš, mně už nic nepomůže. Mé nemoci, mému zoufalství, mému trápení. Ta situace na té pláni byla opravdu velice zoufalá a beznadějná. Dalo by se říct, že dokonce více než mrtvá! Vždyť ty kosti byly velice suché! To znamená, že v nich už nebyl ani morek. Ani jediná známka života. A to, že tyto ostatky nebyly řádně pohřbeny, to byl pro Izraelce obraz nejhoršího možného neštěstí a prokletí. Jak z toho ven? A je ještě vůbec nějaké řešení? Ano, je. U Boha je přece všechno možné. On má moc i křísit mrtvé. A to i dnes. On má moc křísit naše životy i životy našich společenství. Ovšem ten příběh nás chce naučit, že velice záleží na našem postoji! Na naší spolupráci s Bohem. Lidský synu, mohou tyto kosti ožít? Tak se zeptal Hospodin Ezechiela. Ale tak se chce ptát i nás! Může tvá církev ještě ožít? Může tvé manželství ještě ožít? Mohou ještě ožít vztahy ve tvé rodině, vztahy s tvými bývalými přáteli? Ezechiel odpověděl: Panovníku Hospodine, ty to víš! Ale co odpovíš ty? Už jsi to všechno pohřbil? Už ses přestal modlit? Už jsi ztratil víru? A máš vůbec ještě nějakou naději? Pokud jsi vše odepsal, pak zázrak Boží neuvidíš. Pak uvidíš mrtvou církev, přestože mrtvá třeba není, pak budeš plný negativismu, uvidíš, jak se vše rozpadá, jak je vše v rozkladu. Takhle přesně reagovala Marta, když dal Ježíš příkaz k otevření Lazarova hrobu. Pane, už je v rozkladu, vždyť je to už čtvrtý den! Tohle, bratři a sestry, ale není víra, ke které nás chce Pán Ježíš Kristus probudit z našich hrobů. Naopak, na Martina slova odpovídá: Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?
Budeš-li věřit, začnou se dít věci. Nejprve uvidíš, že Tobě samému už chybí život. Že potřebuješ být také obživen Božím Duchem. A začneš po tom toužit a volat k Pánu. Dej mi svého svatého Ducha, Pane. Probudí se tvůj modlitební život. Ovšem nebudou to ledajaké modlitby. Budou to modlitby v moci Božího Ducha, bude to prorokování, aby to co je mrtvé, povstalo!
Takto podobně veden Hospodinem prorokoval na té pláni Ezechiel. Modlitbou v autoritě přikazoval kostem, aby ožili. A co se dělo? Vše se dalo do pohybu! Zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovali jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží… Tam, kde se lidé přestali modlit, tam, kde ztratili víru, tam je mrtvo! Ale tam, kde se lidé začnou modlit v autoritě Ježíše Krista, tam se začíná něco dít. V osobním životě, v rodině, ale i v církvi. Stejně jako se kosti k sobě přibližovali, začnou se k sobě přibližovat i lidé. Dokonce se spojí v kloubech, jsou pokryty svaly a potaženy kůží. Známe přece, bratři a sestry, obraz církve jako tělo. A tady se nám začíná naplňovat. Jeden podpírá druhého. Každý má své místo, každý má svou službu, vše vypadá navenek uhlazeně. Ovšem něco tomu chybí. …Avšak duch v nich ještě nebyl. Stejně jako ta těla na pláni bez ducha zůstávají mrtvá, tak i tělo Kristovo, totiž církev, je mrtvá bez Ducha Božího! A nepomůže jí ani žádné jméno, žádná dobrá pověst. Církev v Sardách v knize Zjevení slyší jasnou pravdu: Podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. A to je ten druhý obraz církve, který můžeme vidět na té pláni. Něco dobrého započalo, ale něco tomu už chybí. Tak se to stalo i Galatským: Vy pošetilí, Galatští,…Začali jste žít z Ducha Božího a teď spoléháte sami na sebe. A co my? Jak jsme na tom my? Na co spoléháme? Na rozum, který říká, že už to lepší nebude, anebo na Ducha naděje, který chce i dnes církev a každého z nás obživovat, abychom měli lásku Boží? V Sardách dále slyší, že jejich skutkům před Bohem něco chybí. Možná i Tobě ve tvém křesťanském životě již něco chybí. Sice se snažíš dělat svou službu poctivě, ale je u toho ještě tvoje srdce, je v tom ještě Boží láska? Přináší tvá víra a tvé skutky ještě život? Anebo se snažíš zušlechťovat ta mrtvá těla, aby vypadala alespoň trochu k světu? Když byl Ježíš v hrobě, také ho šly balzamovat, aby se zpomalil jeho rozklad. To ale není řešení. To je jen oddálení podívat se pravdě do očí. Stejně jako byly pokryty kůží, masem a šlachami ty kosti, stejně tak i my mnohokrát chceme pokrýt a zakrýt skutečnost svého stavu a skutečnost naší církve. Slovo pokrytectví je od slova pokrýt. Pokrýt aby nebylo vidět ten hrozný a zoufalý stav, pokrýt svůj hřích, aby to vypadalo, že je vše v pohodě. Řešení ale známe: Čiňte pokání, a dostanete Ducha svatého. A v Duchu svatém, to není v duchu skepse, kritiky, ale v Duchu naděje, pokoje, lásky a víry. V takovém Duchu člověk vidí v jiném světle, v moci. A taky vnímá, co chce po Něm Bůh. Stejně jako to vnímal Ezechiel.
Tu mi Hospodin řekl: „Prorokuj o duchu a řekni mu. Přijď, Duchu, a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí." Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko. To je ten třetí obraz církve. Takovou bychom chtěli. Mohutnou a převelikou. Plnou života. Ezechiel jí najednou měl. Proč? Protože byl otevřený Božímu řešení. Protože se nechal Božím Duchem vést a byl poslušný. Protože vytrval a nespokojil se s málem. Proto, že pozval do situace Ducha Božího, který oživuje. Ezechiel poslušně konal, co mu Bůh řekl a proto se začaly dít zázraky. I k nám Bůh chce mluvit. Otázka je, jestli já Ho chci slyšet, jestli si udělám na Boha čas k modlitbám a v rozjímání nad jeho slovem, abych mu dobře porozuměl a jestli jsem tedy poslušný a v očekávání víry. Pokud ano, pak věz, že Pán otevírá tvůj hrob a chce tě vyvést. On to totiž dělá hlavně z jednoho důvodu. On Tě opravdově miluje. Dělá to z lásky. A láska je silnější, než smrt. Láska probouzí i Lazara z hrobu. Hle, jak jej miloval. To čteme o Ježíši, když je u hrobu rozhorlen tak, že mu vstoupí do očí slzy. Pán Ježíš stále miluje i Tebe a rozhorlen svou láskou na Tebe volá. Vyjdi ze svého hrobu,ze svého hříchu, ze svého truchlení a naříkání, probuď se, já Ti dávám nový život. Chci do Tebe vložit svého Ducha, abys ožil a znovu povstal k novým věcem. Abys šel a odvaloval kameny ze svého života, ale taky Lazarů kolem tebe. Abys byl církví, která je poslušna Pána a ještě všechno kolem sebe nepohřbila. A stejně jako Lazar i vojsko na té pláni povstali mocí Božího Ducha na slovo Pánovo, tak Pán volá i na tebe a na církev. Otevřeme své srdce? Dovolíme Pánu, aby do nás vložil svého Ducha? Kéž tomu tak je! Kéž řekneme skepsi, vlažnosti, rozkladu stop a zvoláme: Přijď Duchu svatý! Přijď do mého života, veď mě k Ježíši, k pokání, k horlivosti, dej mi sílu být tvým svědkem, tvým světlem, zapal mě svým ohněm. Amen
slovo poslání: Římanům 8, 5-11
požehnání: A milost Pána Ježíše Krista a láska Boží, dar i účastenství Ducha svatého, budiž a zůstávej se všemi námi. Amen
