Dobrý den bratři a sestry !
Protože i mě záleží na našem sboru, rozhodl jsem se připojit do dnešní diskuze a nabídnout vám na věc, také svůj pohled, ze svého zorného úhlu.
Úvodem chci ocenit odvahu bratra Jarka Kotrly otevírat bolavé otázky.
Minulou neděli mluvil o tom, že jej trápí stagnace či spíš úbytek členů sboru i návštěvníků bohoslužeb. Že se bojí odlivu dalších lidí včetně svých dětí.
Já vím! Zadání k diskuzi znělo jestli jsme pro dvojí bohoslužby nebo ne.
Ale já jsem si z proslovu bratra Jarka uvědomil, že on dává tyto věci do vzájemné souvislosti.
Úbytek členů sboru na straně jedné a způsob, formu či počet našich bohoslužeb na straně druhé. Osobně si ale nejsem jistý, že dvoje bohoslužby tento problém vyřeší.
Nebo existuje rovnítko mezi množstvím a formou bohoslužeb a množstvím opravdové živé víry ? Možná bychom nějakým zajímavým programem mohli naplnit kostel, ale otázkou je na jak dlouho by to bylo ? Na dobu než ona nová forma nově příchozí omrzí ? Než se i ona zákonitě stane tradičním stereotypem? Nebo než někoho nalákají jiná společenství jiným pojetím oslavy Boha ? Přestup do společenství kde to někomu více vyhovuje také mrzí, ale ještě to není tím nejhorším. Odchod lidí ze sboru o kterém jsem mluvil v úvodu a který vnímáme jako problém, je ten který se rovná odpadnutí od víry v Boha. Ptáme-li se co s tím, musíme se nejprve zeptat sami sebe. Tak jako se teď tady před vámi všemi sám sebe ptám já : "Kde jsou na příklad naši dva synové Martin a Jirka ? Proč nesedí v lavicích spolu s námi ?" Je to snad tím, že jim nevyhovuje skladba písní nebo úroveň nedělních kázání, délka nebo pestrost programu, nebo postrádají něco jiného co by je do kostela přilákalo?
Mám vážnou obavu jestli ten problém není spíš v něčem jiném. Mít odvahu a možnost zeptat se přímo z očí do očí Pána Ježíše, proč tu mezi námi chybí moji synové, bojím se že by mi bylo odpovězeno také otázkou jak to Ježíš s oblibou dělával. Zněla by nejspíš: " Měl jsi vždy svého Boha ve svém životě a za každých okolností, na prvním místě, aby tak tvoje víra byla pro tvé děti věrohodná a pravdivá. Nebyly tvé děti dlouhá léta svědky rozporu tvého každodenního života a toho co vyznáváš ?" Děti jsou první kdo vidí a velice citlivě vnímají a hodnotí jak smýšlíme, mluvíme, jednáme. Kladu si otázku : "Bylo moje praktické křesťanství vždy natolik opravdové, upřímné a čisté, aby se stalo lákavým a přitažlivým pro mé nejbližší i pro lidi z mého okolí ?" Vyznávám že určitě nebylo. A kde jsou další naše děti, sourozenci, vnoučata, příbuzní, přátelé ? Je snad chyba ve špatné formě našich bohoslužeb ? Apoštol Pavel na tuto otázku dávno odpověděl ( Římanům 12,1) . Cituji : "Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba". Konec citátu. Děláme to tak ? Jsme svými životy lidem kolem sebe milí, aby toužili patřit mezi nás ? Pevně věřím, že od okamžiku kdy na tom začneme pracovat, nebude dlouho trvat a budou potřeba i další bohoslužby. Ne kvůli formě, ale proto, že kostel nám nebude stačit počtem lavic. Ve Skutcích apoštolů je psáno (2,47) o tom jak to dělali první křesťané. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. Nečteme tady : dělali co nejvíce bohoslužeb, akcí a shromáždění a Pán denně přidával ty, které povolával ke spáse.
A ještě mi prosím, na závěr, dovolte poznámku. Já i moje manželka jsme uvěřili v Ježíše Krista v Bratrské jednotě baptistů a žili jsme léta ve sboru kde se řešily úplně stejné problémy. Stagnující početní stav nebo spíše úbytek lidí. To navzdory tomu, že pravidelné nedělní bohoslužby bývaly dvou i tříhodinové. Mimo ráno ještě navíc občas i odpoledne. Laici pravidelně sloužili úvodem k modlitbám, zpívávala mládež s kytarami i bicími, kázání mívalo běžně i 40 minut, následovala další modlitební chvíle, někdy také svědectví, potom zpíval pěvecký sbor a mezi tím bylo několik společných písní. Řeklo by se živý, aktivní sbor. Ale požehnání ? To jsme prožívali, ale určitě ne větší než prožíváme dnes tady spolu s vámi. Ničím vyjímečným nebyly ani společné modlitební chvíle na kolenou. Výsledek ? Proč Pán Bůh nejednal ? Já problém vidím v naší osobní zbožnosti. Ptejme se sami sebe. Jak doma a v práci žijeme? Nemáme často dvojí tvář ? Jednu sborovou, nedělní, tu křesťanskou a druhou civilní pro všední dny ? Nevím. Nesoudím. Jen se ptám. Modlíme se doma společně ? Řešíme vznikající konflikty vzájemným odpuštěním a včas, než problémy stačí přerůst v zášť a odcizení ? Nebo ať už ve snaze udržet klid za každou cenu, nebo taky z nedostatku odvahy raději přihmouříme oko nad nešvarem ? Nemlčíme kde bychom se měli ozvat a neotvíráme svá ústa tam kde je potřeba mlčet ? Znamená naše ano vždy skutečně ANO a ne opravdu NE ? Pomáháme si nezištně a s láskou ? Ptám se vás i sebe. Nejsem to já, my sami kdo Bohu brání (třeba i nevědomě) v jeho působení ? Omlouvám se že místo odpovědi na jednu otázku jsem přišel s otázkami dalšími. Cítím to totiž tak, že ať už se druhé bohoslužby zavedou nebo nezavedou, pokud nebudeme Pána Boha pouštět do svých srdcí, myslí, do svých manželství, rodin a vzájemných vztahů, zkrátka do svého každodenního všedního života a to v takovém měřítku, že to lidé budou na nás sami rozpoznávat i bez agitace, nikdo a nic nám nepomůže a bude nás jen ubývat. Děkuji Vám, že jste mě vyslechli.
S pozdravem Ivan Vodák
