O "druhých" bohoslužbách podruhé.
Volné pokračování úvahy na téma : "Druhé bohoslužby ano či ne". Viz můj předešlý příspěvek na toto téma v sekci stránek Horního sboru: "Zamyšlení a svědectví".
Od zahájení celosborové debaty na zmíněné téma již uběhlo několik měsíců.
Diskuze byla ukončena a staršovstvo (nějak) rozhodlo.
Navzdory tomu cítím potřebu se k této otázce vyjádřit znovu. To co se v našem sboru děje (nebo také neděje) mi totiž nedává spát. Stále přemýšlím a hledám pravdu.
Jedním z velmi silných podnětů pro mé přemýšlení byla neděle, kdy levá přední část kostela zela prázdnotou. Na pravidelné ranní nedělní bohoslužbě chyběli téměř všichni mladí, kteří právě tam sedávají. Není podstatné, že to bylo proto, že se zrovna konala ještě jiná křesťanská akce, jíž se oni chybějící mladší bratři a sestry účastnili.
Podstatné pro mne v tu chvíli bylo, že chyběli. A na mne padl smutek.
"Tak nějak to bude vypadat v našem kostele až začnou ony druhé (tolik diskutované) bohoslužby", pomyslel jsem si.
Část (možná, že i značná část) lavic kostela bude prázdných. Mé pocity v tu chvíli ještě negativně umocnil výběr pomalých a táhlých prastarých písní, které mi jindy tolik nevadí. Když poslouchám rozhlas, také v něm hrají jednu oblíbenou písničku, jinou již trošku obehranou a nebo třetí úplně novou, neznámou. Proto také přeci hned rádio nevypínám.
Tak tedy toto shromáždění mi připadalo v danou chvíli spíše jako pohřební….přeháním, ale skoro.
Tak to má být? Tak jsme to chtěli? Rozdělit bohoslužby na ty tradiční s ustáleným programem, který snad už po staletí známe zpaměti, na straně jedné, a na ty "živé" přinášející nové prvky jako jsou svědectví, soudobé písně a jiná forma kázání méně se podobající biblické hodině?
V tu neděli na mne padl opravdu veliký smutek.
Nemohu se zbavit pomyšlení na to, jak by, na příklad, asi vypadala rodinná oslava, která by byla rozdělena na dvě části. První by proběhla za účasti jedné části členů příbuzenstva. Řekněme věkem spíš starších s dechovkou, posezením a nostalgickým vzpomínáním. Následně pak oslava ještě jedna, kde by se sešel zbytek rodiny a příbuzných s jiným temperamentem. Hudba by byla říznější, veselí řekněme trošku hlučnější a víc by to žilo. Že je to to docela reálná představa?
Snad by ale přeci jen těm starším bylo líto, že nevidí mezi sebou mládí plné síly, energie a nakažlivého nadšení. A těm mladším? Určitě by scházelo zavzpomínání, životní zkušenosti
a moudrost těch starších. Není přece jen lepší , když oslavenec vidí kolem sebe všechny?
Celou rodinu? Od těch nejstarších, kteří si pobrukují do taktu dechovky až po ty nejmenší kteří pobíhají kolem a neposedí?
Ano, souhlasím. Tento příměr je hodně zjednodušený a neodpovídá naplno skutečnosti (totiž problematice kolem druhých, nebo spíše jiných bohoslužeb). Ti starší přeci nechtějí, aby se bohoslužby rozdělili a zůstali v lavicích sami. Stejně tak jako to nechtějí mladí.
V čem je tedy problém? Kdo má pravdu?
Myslím si, že pravdu mají ti, kteří chtějí Bohoslužby v zaběhaném a tradičním pořádku. Přesně vědí jak liturgie probíhá, dává jim to klid a jistotu, mohou se soustředit.
Já sám jsem byl za tuto formu vděčný když jsem poprvé (znovu po letech) začal chodit do kostela a ustálený řád byl uklidńující. Dnes si ovšem myslím, že stejně tak má pravdu i ten, kdo volá po nových (?) nebo řekněme spíše chybějících prvcích v tradiční evangelické bohoslužbě.
Jestliže je můj vztah k Bohu živým vztahem, potom mám i stále nové zkušenosti víry a s vírou o které se rád rozdělím, nebo naopak se nechám obohatit od ostatních. A vím, že jsme stvořeni s úžasnou bohatostí rozličných temperamentů.
Vždy cítím jako velice povzbuzující když zahraje "Chválící kapela" a zazní, mimo ty tradiční, i novější a nové písně. S vděčností přijímám službu těch, kteří k tomu jsou obdarováni a ochotně k tomuto obdarování přidají poptřebný kus vlastní píle a úsilí! Díky Bohu za ně! Díky.
V čem tedy vlastně spočívá největší problém?
Jsem si naprosto jistý, že v naší nejednotě. A nejednota je plodem sobectví, které vždy prosazovalo jen sebe. To co se jen mě líbí, co se jen pro mne hodí, co je jen pro mne důležité.
Ježíš věděl už dávno nejlépe, že našim problémem nejednota bude a proto v jedné ze svých modliteb říká. Volně cituji : "Otče ne za svět prosím, ale za ty které jsi mi dal….zachovej je ve svém jménu….aby byli jedno jako my. Prosím nejen za ně, ale i za ty kteří skrze jejich slovo uvěří…aby všichni byli jedno jako ty Otče ve mě a já v tobě… aby svět uvěřil, že tys mě poslal."
Nebojte. Nechce se po nás, abychom byli stejní a stejně vnímali i cítili. Ale abychom byli jednotní. Tolerovali se a přijímali jedni druhé v naší různosti která nás může a má obohacovat.
Ve své první úvaze na téma druhých bohoslužeb jsem vyjádřil názor, že samotný akt jejich zavedení nám nepomůže. Na tom trvám. Stejně tak ovšem chápu a souhlasím s voláním po změně. Po tom, aby se něco změnilo v našem vztahu k Bohu.
Uzdraví-li se náš vztah k Bohu, budou se uzdravovat i naše vztahy navzájem. A ty nejsou dobré. Proto ani naše křesťanství není pro lidi přitažlivé. Platí zde něco podobného jako v reklamě, která může lhát. Jen ne donekonečna. V konečném důsledku se dobré zboží pozná
a chválí samo. Pak jej všichni chtějí, všichni o něj stojí.
Kdo stojí o to patřit do našeho společenství? Kdo stojí o nás?
