Sedmého prosince se sešla střední generace (respektive jejich několik zástupců), ke své schůzce, na faře Horního sboru. Tentokrát byla tématem společného zamyšlení otázka existence kolektivní viny a požehnání v našem sboru. Ale k tomu se ještě dostanu. Nejdříve si dovolím malou, osobní, poznámku.
Ač jsem ve své podstatě silný introvert, mám rád společnost lidí se kterými lze být na podobné myšlenkové vlně. Ne tedy, že bychom museli mít nutně na všechno jednotný názor, ale že jsme si blízcí především tím, v co a komu věříme. Naposledy jsem to zažil v období (dávné minulosti) kdy jsem uvěřil, a byl jsem součástí mládeže. Dnes už věkem do mládeže nepatřím a tak jsem jen s lítostí konstatoval, jak byly společné schůzky krásné i užitečné. A hle. Přišlo pozvání do „třicátníků". Ani tady sice věkem nepatřím, ale ani ostatní ne. Proto jsme se shodli na označení „střední generace". Pochopitelně název či označení není ani zdaleka tak důležité jako motivace a smysl setkávání. A protože to bylo pro mě i mou ženu setkání premiérové, bylo plné očekávání. Co na tom, že se nás sešlo celkem jen asi deset. Vždyť minulá schůzka se pro neúčast vlastně ani nekonala.
Zazpívali jsme několik písní, modlili se a společně přečetli oddíly z Písma, které mají určitý vztah či souvislost s daným tématem. Poté se rozvinula živá a zajímavá debata plná podnětných myšlenek. Nešlo o to, že by nám někdo tzv. nalajnoval jak se věci mají, ani o to, poslechnout si na dané téma přednášku. Ale zamyslet se a vzájemně se obohatit o svůj úhel pohledu, své postřehy a chápání stavu věci. Dále si dovolím uvést malou ukázku :
„Čteme-li, že Bůh stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch kteří jej nenávidí a prokazuje milosrdenství tisícům pokolení těch kteří jej milují a jeho přikázání zachovávají, může to i dnes znamenat, že církev, sbor trpí pro vinu nevyřešených provinění jednotlivců ? Čím více vyhlížíme a toužíme po probuzení, tím více se musíme nad těmito otázkami zamýšlet. Jisté je jen to, že vinu za neuspokojivý stav růstu sboru (je-li tomu tak) musíme hledat na své straně a ne na straně Boží. I když žijeme v době novozákonní a jsme spaseni milostí a ne dodržováním zákona, je možné očekávat požehnání aniž bychom usilovali o čistotu života svého i sboru jako celku?" Tyto i podobné otázky a myšlenky byly vysloveny. A většina z nás si uvědomila, jak naše rozhodnutí a životní kroky nutně dopadají jak na nás samotné, tak i na naše okolí. A v tom je jistý náznak odpovědi po kolektivní vině. Pokud jsme ve společenství sboru vedeni k zodpovědnosti jedněch za druhé, pak nutně existuje i společná vina. Jako celé tělo nese zodpovědnost a důsledky za činy svých jednotlivých údů.
Diskutovat bychom mohli celé hodiny, jak nás napadaly nové pohledy a souvislosti. A jak už to bývá, když vás něco zaujme a baví, čas letí závratným tempem. Rozcházeli jsme se až v pozdních večerních hodinách. Viděno mýma očima, povzbuzeni podnětnými myšlenkami, pocitem sounáležitosti a obohaceni vzájemným sdílením se . Nelze sice říci že bychom něco jednou pro vždy vyřešili, ale o to snad ani nešlo a není to pochopitelně reálné. Důležité je, nezůstat lhostejným a vlažným a nenechat se jen unášet okolním děním (v našem případě tím sborovým). Jestliže se od nás žádá láska k bližnímu, tak k tomu přeci neoddělitelně patří i jistá míra zodpovědnosti za toho druhého a za celé společenství. A to bez vzájemného setkávání se a přemýšlení nad stavem věcí, myslím není možné.
