Je to už pár let zpět, co v našem sboru vznikly, z touhy po dalším než jen oficiálním setkávání, tak zvané „Druhé bohoslužby“. Tyto se ovšem postupem času přerodily ve „Večerní kostel“.
Na vysvětlenou (těm nezasvěceným) povím snad alespoň to, že jde o sházení lidí (všimněte si, že záměrně jsem nepoužil slovosled „scházení křesťanů“, protože tato aktivita je otevřená každému zájemci), majícím chuť a náladu navázat na téma kázání ranních bohoslužeb, nebo jen tak se zaposlouchat do názorů a životních zkušeností jiných lidí.
Je tu prostor pro duchovní písně, svědectví i modlitby. Často se stává, že po skončení Večerního kostela se lidé nerozprchnou, ale dále si povídají či se sdílejí s tím, co prožívají.
Mám za to, že v době velkého rozmachu virtuálních sociálních sítí, má tato aktivita „tváří v tvář“, své nenahraditelné místo.
Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, člověk je tvor veskrze společenský
a u mobilu či počítače se vlastně- v pravdě- nesetkávají lidé, ale pouze jejich názory v písemné podobě.
Takto složitě se dostávám k tomu, co bych dnes rád pověděl. Totiž, že jsem na minulém Večerním kostele byl dotázán, jaký odkaz mi zanechali moji rodiče. V tu chvíli nebyl čas na rozmyšlenou a tak jsem po pravdě odpověděl, že si nic takového neuvědomuji. Ale ona otázka mi utkvěla v hlavě a nedala mi spát. Copak mi rodiče nic za mého dětství a mládí nevštěpovali?
Velmi zjednodušeně řečeno, za nic (mimo materiální zabezpečení) jim nevděčím? Ale ono se přece jen „něco“ najde…
Nemohu sice říci, že by si mne otec v některou životní chvíli zavolal k sobě a řekl: „Synu toto je dědictví po mém otci, tvém dědovi a jeho otci a toto ti nyní předávám…“ Nicméně když o tom stále více přemýšlím, přicházím k závěru, že toho co mi moji rodiče předali je mnoho. Nikdy nezapomenu, na příklad, na moment ve svém životě, kdy mě maminka naučila jedné, pro mne, zásadní věci. Chcete to slyšet?
To bylo tak. Už jako malé dítě jsem byl velmi plachý a bojácný. Ostatně to trvá dodnes, jen to umím dokonale maskovat.
Bál jsem se třeba nastoupit do mateřské školky a odloučení od rodiny bylo pro mne mučením.
Denně jsem malou vysílačkou (byl to otvírák na konzervy, rozuměj) volal rodiče, ať už si pro mne konečně přijdou. Ale nefungovalo to a do mateřské školky jsem prostě chodit musel.
Později se všechny děti těšily do první třídy, jen já jsem se zoufale bál nového prostředí. Nových lidí, nových dětí, nových situací…
Vždy bylo, a i do dnes je, pro mne velmi těžké seznamovat se s novými lidmi a zvykat si na nové okolnosti života. Však i to byl důvod, proč jsem si mnohem později, nepřál, aby naši dva synové museli chodit do mateřské školy.
Ale žel, život se nikoho z nás neptá, co se nám líbí, a žene nás stále dál do nových situací a okolností. Někdo je v tom jako ryba ve vodě, jiný trpí.
Mohlo mi tenkrát být tak okolo desíti let, když se při vyučování ve školní třídě, něco rozbilo a bylo zapotřebí to zamést. Jenže lopatka ani smetáček nikde. „Ivane“ ozvalo se od tabule. „Běž do sousední třídy a popros tam o lopatku a smetáček“. Příkaz mi zněl stejně drsně jako rozkaz jít na popraviště. Dodnes cítím tu hrůzu z představy zaklepat na sousední dveře vedlejší třídy a před zraky třiceti žáků žádat o úklidové potřeby. Ne! To nikdy nezvládnu! Vrátit se, do třídy bez splněného úkolu, se ale taky nemohu. Nezbývá než strategicky zvolit ústup. Aniž jsem cokoliv komu řekl, utekl jsem tehdy ze školy. Ještě, že jsem měl klíč od bytu a mohl se tam ukrýt do bezpečí. Bydleli jsme tehdy nedaleko od školy.
Nevím, jak tenkrát situaci se ztraceným žákem řešila paní učitelka. Nevím, jaké kroky podnikla, aby našla dítě, které opustilo třídu a zmizelo. Vím jen, že se po nějaké době doma objevila moje máma. Nepamatuji se ani na to, zda následoval křik a výčitky. Nebo radost, že se ztracené dítě opět našlo, matce nedovolil povolit uzdy svému rodičovskému hněvu? Vím jen to, že jsme se spolu vrátili do školy a žádný trest ani výčitky nenásledovaly. Tehdy, a o tom jsem skálopevně přesvědčen došlo k zápisu, hluboko do mého podvědomí a snad i do mé DNA. Ať se ti stane sebevětší malér tak se před tím neutíká…
Ano znám dobře ono okřídlené úsloví: „Kdo uteče, ten vyhraje“. Ale je potřeba si dát opravdu dobrý pozor na to, kdy to platí a kdy ne!
Od té doby jsem prožil ledacos. Pronásledování komunistickým režimem pro svou víru, sledování vojenskou kontrarozvědkou ze stejných důvodů, průšvihy v zaměstnání, pro svou hloupost či neopatrnost,… ale už nikdy jsem od žádného průšvihu neutekl.
Utečeš jednou a budeš utíkat pořád. To mi vždy zní hlavou, když mám i v současnosti řešit nějaký malér. A dnes je to pro mne (myslím si) o mnoho jednodušší. Tak za prvé. Jsem už dospělý (alespoň podle data narození
v „občance“) a tak si umím mnohé srovnat v hlavě. A za druhé. Jsem věřící křesťan, a vím, že mám nad sebou velkého Ochránce, který očekává poctivost a žehná přímým cestám.
A tak nikdy nepřestanu být vděčný své mamince, která mi tenkrát svým jednáním (možná i nevědomky) vysvětlila, že se od problémů neutíká. Mohla mne přeci tehdy utěšit a ve škole omluvit, abych tam už nemusel. Mohla schválit mé jednání a politovat mne. Ale ona ani jedno z toho neudělala. A tím mi prospěla nejvíce!!!
A proč mi právě tento příběh dnes vyvstal na mysl? Protože mám známého, který to také neměl a nemá v životě jednoduché. Ale naučil se utíkat. A utíká ze všeho a odevšad kde se setká s problémem. Dokonce i od rodiny. Jen doufám, modlím se, aby také jednou neutekl třeba i ze života.
