Odmalička jsem vyrůstala v křesťanské rodině. Jako malá jsem tedy zažívala modlitby před jídlem, chození do kostela, biblický přístup k některým věcem. Nepamatuji si moc, jak mi bylo… jak jsem to brala, vím jen, že pro mě Bůh tehdy nebyl NĚKDO… Lidi kolem mě věřili něčemu, čemu jsem já nerozuměla a nepamatuji si na nějaké širší vysvětlení. Ale určitě přišlo, jen si to nepamatuji.
Když mi bylo něco kolem 8-9, uvěřila jsem. Hned jsem začala plánovat křest… Ten se nakonec konal pár dní před mými 9. narozeninami, ale asi ani tehdy jsem úplně nechápala… Šla jsem do něčeho a nevěděla, jakou to má sílu. Jaký je význam…
Když jsem se nechala pokřtít, byla jsem chvíli s Bohem…možná rok… Ale přestal pro mě být tím hlavním. Nepamatuji si vůbec, že bych Ho kdy tehdy brala jako Alfu svého života. Jako Toho, pro kterého má smysl žít. Snad jsem se i styděla říkat to lidem kolem sebe. A postupem času i ta malá víra mizela… Něměla jsem sílu se modlit, být s Bohem, číst si Bibli, mluvit s lidmi o Bohu… kašlala jsem na to, žila si podle sebe…a bylo mi líp. Alespoň jsem si to myslela.
Vím, že potom nastal nějaký zvrat, když jsem se dostala do nemocnice na týden a půl. Bylo mi hrozně, hlavně zezačátku a moje diagnóza nebyla taky moc příjemná. Ke všemu za mnou rodiče nemohli jezdit každý den, přece jen, Olomouc. A tak jsem hledala „útěk" v Bohu. Ale bylo to jen na krátko.
Za ty roky jsem zažila spoustu takových chvilek s Bohem. Motala jsem se mezi popíráním jeho existence a občasnými modlitbami, protože jsem ne všechno sama zvládala. Ale zároveň jsem mu říkala: „Pokud chceš, abych věřila, dokaž to…proč bych jinak věřila? Udělej tohle a tohle, to teď potřebuju, ukaž mi to a stanu se Tvojí dcerou."
Vím, že to bylo špatně. A celou tu dobu jsem musela povinně chodit do kostela. Každou neděli jsem se hádala s našimi, jen abych tam nemusela. A každou neděli jsem sedala do auta s otráveným výrazem.
Poslední rok jsem to řešila učebnicemi při kázaní. Kašlala jsem na to. Proč bych poslouchala něco, co mě nezajímá? Proč bych věřila něčemu, co ostatní říkají… v něco (Bůh pro mě tehdy nebyl ani někdo), co ani není vidět… A mojí oporou byl tehdy bratr, který přestal věřit už nějaký rok zpátky a neměl určitě jednoduché říct našim, takovým zapřísáhlým křesťanům, že je něvěřící. A tak když už jsem v tom měla docela jasno, řekla jsem mu to a párkrát se o tom s ním ještě bavila. Bylo to fajn. Spoustu názorů nesdílíme, ale v tomhle mě tehdy podpořil a bylo fajn mít podporu, když mezi křesťany jsem ji nenacházela. A naráz to bylo jednodušší. Nemuset nevěřícím lidem říkat: „Jsem křesťan"… rozhodně to bylo jednodušší… Ale mé chvilky, kdy jsem popírala Boha a potom doma prosila za věci, co jsem nezvládala, stejně občas pokračovaly. A pořád ve stejném duchu.Ale proč by mi Bůh dokazoval svoji existenci? (Btw: na tohle mám strašně hezký citát: Kdyby Bůh chtěl, aby lidé uvěřili pomocí zázraku, bylo by to velmi lehké, protože jedním nadpřirozeným zázrakem, viditelným pro všechny lidi, by dokázal, aby všichni lidé uvěřili. Avšak Bůh nechce, aby lidé uvěřili kvůli obdivu k Jeho nadpřirozené moci, ale chce, aby uvěřili a milovali Jej kvůli Jeho nadměrné dobrotě.)
Nějaký čas před prázdninami jsem se začala brouzdat v dalších věcech. Chytla jsem takovou permamentní špatnou náladu a smutek. Nevím, deprese je ještě něco trochu jiného, trvalejšího… ale bylo to šílené. Neudivilo mě to až tak, protože dokážu být určité časové období fakt šťastná a skoro, jako by žádné starosty, špatné nálady nebyly. Ale pak prostě mívám období, kdy na mě dolehne všechno. Ale tentokrát se to se mnou táhlo. Byla jsem zvyklá, že to mám za pár týdnů v cajku. A ono nic. Zezačátku jsem alespoň byla šťastná v přítomnosti lidí, skrývala jsem to dost obstojně. Ale potom už mi ani společnost nepomáhala a já byla smutná i s lidmi… a přišlo mi tehdy, že to není komu říct. Že mě nikdo neposlouchá. (Ach, jak často míváme tenhle ublížený pocit, a kdoví, jak to vlastně ve skutečnosti je? Kolik lidí nás nakonec slyší a snaží se nám pomoct, aniž o tom víme. A kolika lidem naopak se jevíme tak, jako někteří nám? Že nás nezajímají… a přitom, udělali bychom prakticky cokoliv jen proto, abychom jim pomohli…)
Tápala jsem po smyslu života. Ne, že bych se uchýlila k řešení problémů některými extrémními řešeními (např. řezání apod.), i když, občas mi to na mysl přišlo. A občas jsem od toho nebyla tak daleko, ale nakonec jsem to ustála…
Trvalo to dva měsíce… pro někoho JEN dva měsíce… Pro mě CELÉ dva měsíce, protože na tohle u sebe fakt nejsem zvyklá. A ustát každý den z tohohle období bylo těžké. Dokonce v rámci řešení mých problémů jsem si zašla i za psycholožkou… Ale nebylo to východisko. Ani když mi nabídla antidepresiva (ale ty jsem stejně odmítla, jen co mi tu možnost dala…)
A potom jsem jela na English Camp. Jen kvůli angličtině, samozřejmě. Nejela jsem, abych poznala Boha. Vím, že jsem si říkala, že tam budu zdárně propagovat pro změnu svůj názor. Můj názor z dřívějška, kdy mi křesťani nevadili a dokonce jsem je docela měla ráda, byl před EC dost nahnutý.
A tak jsem tam přijela.
A zezačátku tímhle stylem fakt jela. Ale byl to moc fajn zážitek. Ti lidi tam, trochu něco jiného, než co jsem do té doby znala. Přátelští, otevření, upřímní. Nezvyk. Lidi, co Vás vidí prvně v životě a řeknou Vám věci, co Vám neřeknou někteří ani po roce, dvou…
A to bylo moc fajn. I to, že jsem mohla říct, že nejsem věřící. Že si nejsem jistá, jak to s Bohem je, vzali mě takovou… Jsou lidé, co mě nemají rádi za moje názory. Za moji kritičnost, za to, že jsem, kým jsem. Ale lidi na campu byli jiní. Pořád se usmívali, bylo na nich vidět, že jsou křesťani a že to berou hodně vážně. Ta radost, ten pokoj v srdci.
A tak mě to přivedlo alespoň trochu k přemýšlení. (Zrovna tohle bylo období mého: „Prosím, Bože, tohle potřebuji ve svém životě. A až to uděláš, zas se na tebe vykašlu")
Ptala jsem se lidí na campu – hlavně Američanů – na jejich svědectví. Jak uvěřili, jak se dostali k Bohu…a i když to pro mě bylo do určité míry jen „nějakými" příběhy, bylo dobré to slyšet. I když jsem si myslela, že to můj názor nezmění. V jedné z posledních fází před mých obrácením jsem si přála být jako oni, plná radosti a pokoje. Ale nechtěla jsem dělat kompromisy a měnit něco ve svém životě… Ve čtvrtek večer (camp byl od soboty do soboty) jsme měli takový labyrint. Mohli jsme si to projít tak, že nás nic neosloví, jen ať to máme co nejdřív za sebou. Ale taky jsme si z toho mohli něco odnést… Šla jsem do toho spíše s tím prvním. Jen ať už to mám za sebou.
Bylo tam pár stanovišť a věci jako: „Napiš, co si o sobě myslíš…co si o tobě myslí ostatní…co si o tobě myslí Bůh…" A potom nám řekli: „Nezáleží na tom, co si o sobě myslíš ty…ani ostatní. Bůh tě miluje právě teď, právě takového, jaký jsi. Se všemi chybami, se vším, co na tobě ostatní nemají rádi, s tím, co na sobě nesnášíš ty sám…" Připouštěla jsem existenci Boha, ale nechtěla jsem Ho následovat. Nechtěla jsem být s ním, i když On toužil po tom, aby byl se mnou…
A druhý den ráno? Když jsem vstala, zeptala jsem se Emily (má americká spolubydlící), jestli se se mnou pomodlí… Zničehonic… Ptala se mě, jestli jsem se rozhodla, že chci Boha následovat, jestli si jsem jistá… Přiznám se, že i když jsem jí na to odpověděla takové víceméně ano, nebyla jsem…ale chtěla jsem to zkusit. A poprosila jsem o společné modlitby ten den ještě víc lidí. Nejhezčí bylo, jak to u snídaně věděli už všichni Američani, protože Emily to velmi rychle poslala dál:D
A od té doby jsem s Bohem. Ještě ten den jsem si od Brada, hlavního vedoucího campu, vyptala Nový zákon (ne, že bych měla doma málo Biblí, že:D) a ten jsem si potom s sebou brala i na tábor. Kde se můj vztah s Bohem ještě mnohem víc upevnil. Chvíle s Ním při ranních ztišeních (na ty jsem dokonce dobrovolně vstávala o půl hodiny dřív!), polední klid, kdy jsem si občas udělala čas být s Ním, diskuze s lidmi a utvořila jsem si takové rychloranníztíšo a rychlovečerztíšo jen já sama s Ním.
Zažila jsem vyslyšení svých modliteb… A nejvtipnější na tom bylo, jaké to byly modlitby. Někdy se modlím fakt za úplné hlouposti. Jsou to věci důležité třeba pro mě, ale vím, že každému jinému by to přišlo ujeté… A Bůh mě podpořil i v těchle maličkostech.
A i když ne každý den je lehký ustát, má pro mě cenu s Ním být. Protože je to skvělé. Ne, že by se celý můj život zázračně obrátil, všichni mě začali mít rádi, všechno se mi dařilo. Ještě jsem se ani nenaučila všechno svěřit do Jeho rukou. Často si jdu za něčím, co není dobře, aniž bych to zvážila, a pak se divím, proč zažívám bolest, nepochopení a zmatek.
Ale po takových zkušenostech se učím zas odevzdávat svůj život ještě víc. A ještě víc se snažím najít ten plán, co pro mě On má, protože to je to nejlepší, co mě může potkat.
Mám proč žít… Smutná nejsem, právě naopak. Jasně, že jsou věci, co mě sráží a bolí. Ale to neznamená, že tu nemám být. Že to mám vzdát. I když teď nevím, kde přesně mě Bůh chce a pro co mám žít, žiju svůj život s Ním a věřím, že ten Jeho plán jednou objevím a prožiju smysluplný a naplněný život… Že ho jen tak neztratím, nepromrhám…
